Čtenářský deník Vánoční

Přiženil jsem se do rodiny, kde se na Vánoce pod stromečkem sejde tak 5-8 knih na osobu, letos jsem to nesečetl všechno, ale tipuji, že se to šplhalo k padesátce. Vkus je taky na vysoké úrovni, takže po Vánocích je vždycky co číst. Už jsem stihnul přečíst první dvě knížky a rád bych se podělil o hodnocení.
Jako první jsem četl knihu Cesta od Cormaca McCarthyho. Na první pohled mě nezaujala, ale žena z ní byla tak upřímně vyděšená, že jsem to zkusil. Páska na přebalu slibovala Pulitzerovu cenu, text na záložkách obalu zajímavé čtení. Nakonec jsem byl ale trošku zklamaný - nevím proč, ale McCarthyho líčení postapokalyptického (to slovo tam fakt je) světa mi hned na začátku připomnělo Kulhánka, a tak jsem tam celou dobu čekal nějaké upíry nebo aspoň slušnější zbraně. Tím jsem se možná podvědomě připravil o šanci pochopit nějaký hlubší význam, který tam snad má být - ale toho cynika ve mně to prostě nedostalo. A konec mě zklamal. Takže chlapi ať si radši přečtou Kulhánka, ženy v tom najdou upřímné vyděšení a spoustu metafor, které tam podle mého názoru nejsou.
Tím jsem odbyl seriózní beletrii a šáhnul po knize s brakovým názvem Špeky, kterou napsal Rob Grant, jeden ze scénáristů populárního Červeného trpaslíka. A hned jsem ožil - ohromně jsem se bavil, Grant je skutečně komediální talent a několikrát jsem se smál nahlas, navíc hlubších významů jsem tam našel asi tak stejně jako v Cestě. Příběh anorektičky Hayleigh místy skutečně mrazí a možná skončí až příliš dobře, "konceptuolog" Jeremy je zanořen do klasického případu plýtvání veřejnými penězi a televizní kuchař Grenville mi byl sympatický už jen svou výbušností. Všechny tři příběhy se nakonec spojí, možná až příliš křečovitě a happyendově, ale knížka naplnila bohatě to, co jsem od ní čekal.
Podtrženo a sečteno - Pulitzera by měl dostat Kulhánek.

Nemám rád Krtečka

Asi jsem v tom docela ojedinělý a určitě mě bude spousta lidí považovat za bezcitného cynika, ale nemám rád Krtečka. Jako dítěti se mi to asi docela líbilo, matně vzpomínám, jak jsem trpěl se žíznivýma kytkama, co chtějí "vodu vodu vodu vodu" a asi jsem byl i rád, že to Krtek vyřešil. Ale když na to teď občas koukám se synem, tak mě Krteček čím dál více štve - je to naprosto netolerantní hajzlík, který vidí svět naprosto černobíle, ve všem má jasno - a hlavně svůj názor naprosto neskrupulózně prosazuje.
Nejhorší je v tom díl Krtek a buldozer, ten jsem doma zakázal a smazal. Rozeberme si to postupně: nejprve jsme svědky úžasné přírodní idylky, čistá voda, kterou pijí ptáčci, Krtek s ní zalévá zahrádku s barevnými kytičkami, cvrček hraje na housličky. Idylka končí po necelých dvou minutách, kdy se Krtek nedívá na cestu a narazí do sloupku (animace vypráví spíše, že "někdo zlý postavil Krtkovi do cesty sloupek, aby se o něj zabil"). Sloupků je kolem náhle celá řada a z ptačí perspektivy to vypadá, že se to Krtkovi a jiným obyvatelům dané lokality líbit nebude. Ano, přijíždí buldozer, který kromě toho, že připravuje silnici, také kácí stromy a hrozně černě kouří. Za chvíli se dozvídáme celou krutou pravdu - silnice vede přes Krtkův záhonek s kytkama! Jsme tedy svědky klasického problému, kdy silnici, sklad jaderného odpadu, paralelní runway a podobně potřebujeme, ale nesmí být tam, kde zrovna bydlím. Buldozer ovšem nediskutuje a svou nekompromisnost předvede průjezdem vzrostlým smrkovým lesem a tím, že neraguje na citově vydírající cvrčkovu hudbu (já bych nereagoval taky, nemá moc dobrý tón ani intonaci), na Krtkův protitlak (viz druhý Newtonův zákon) ani na letecké bombardování zaschlým trusem. Navíc se zde dozvídáme, že buldozer není buldozer, ale bojové vozidlo pěchoty vybavené radlicí. Použití takovéto techniky je zde namístě, jsme svědky dalšího útoku hroudou hlíny. Následují další ekoteroristické akce: zpomalení postupu bévépéčka vykopáním díry hned za dalším vzrostlým lesem a nakonec ultimátní trumf: přesunutí vytyčené trasy mimo Krtkovu zahrádku, čemuž se ten černý fracek hrozně škodolibě směje.
Možná to přeháním, ale rozhodně bych svému synovi nechtěl ukazovat pohádku, kde je silnice výhradně zlá, staví se napříč vzrostlým lesem bez nějakých dalších diskuzí a je možné se jí bránit destrukcí bagru a přestavěním kolíků. Není to žádná pohádka, dobro proti zlu, je to zlo proti zlu.
Dalším adeptem je Krtek a televizor (neplést prosím s knihou Krtek a televize, kde se jen praví, že ačkoliv v televizi mohou být prospěšné věci, tak je to stejně zlo, kterému každý kromě Krtka podlehne a je tak třeba raději sportovat). Tam Krtek kromě kopání krtinců, které by se snad dalo ještě odpustit, dráždí zahradníka jakousi foukačkou a pak se diví, že se zahradník snaží využít radu "zničit krtka". Situaci neprospěje ani to, že se Krtek snaží cenzurovat nepohodlný televizní program zničením antény (což navíc vnese do dětské hlavičky zmatek, jaktože se neotočil obraz, když táta po změně polarizace digitálního terestrického vysílání položil anténu na bok). Místo toho, aby Krtek sklapnul a šel se někam zahrabat, tak ještě ubohého důchodce provokuje, vysmívá se mu a úmyslně mu zdevastuje celou zahradu. Svého činu pak naštěstí lituje a zahradu spolu s myškou uvede do lepšího než původního stavu, ale to nijak nesvědčí o jeho morálních kvalitách, v nebezpečí života člověk (a asi i Krtek) udělá předposraně leccos.
Abych jen nekritizoval - některé epizody jsou minimálně zajímavé, jako například díl Krtek a maminka, která přes svoji určitou idiocii dokáže dítěti vysvětlit jak je to s porodem. No a pak ta naprostá klasika, zejména Krtek a autíčko (1 a 2), kde skvělé animaci sekunduje ještě lepší soundtrack.
Další na řadě: Medvídek Pů

Vox Amplug Bass

Na domácí cvičení na basu jsem si pořídil sluchátkový zesilovač Vox Amplug Bass. Nemůžu bohužel z technických důvodů cvičit nahlas, jakkoliv jsem ale zastáncem zkoušení nasucho, tak vím, že tam člověk neslyší úplně všechno; a potřeboval jsem zároveň něco, co se dá rychle rozbalit a rychle uklidit. Na něco podobného jsem čekal už delší dobu a že to udělal zrovna Vox, to byl jenom bonus.

Celé to bylo zabalené do běžného blistru, za který po mně chtěli v obchodě zhruba tisícikorunu. V balíčku byly kromě samotného zesilovače ještě dvě baterie AAA čínské výroby, o kterých se v manuálu píše, že mají sloužit k vyzkoušení funkčnosti, ale moc toho nevydrží (zatím ale drží). Paradoxem je, že k zesilovači Vox dostane člověk baterky s nápisem HI-WATT.

Nalevo to má třípolohový přepínač - vypnuto/zapnuto/efekt, kdy efekt je popsaný jako "comp/boost", je to ale spíše obyčejné zkreslení, a ani při menším gainu to nedělá to, co bych od kompresoru očekával. Při přepnutí na efekt naskočí oproti "čistému kanálu" dost hlasitost, takže na nějaké častější přepínání to není. Zkreslení nedokážu ohodnotit, u basy tomu nějak neholduju, při vyšším gainu ale kreslí i čistý kanál.
Zeshora jsou tři malé potenciometry - gain, tone a volume. Tone je v podstatě akorát tónová clona, takže k ničemu, nebýt jedné nepříjemné vlastnosti - docela to šumí, aby to nešumělo tak je třeba buď vytočit gain a stáhnout hlasitost, nebo použít tu tónovku za cenu zkreslení resp. ořezání výšek.
Kromě toho mi to ale zvukově přijde pěkné a účel to plní dobře. Litr mi za to přijde možná trošku moc, ale ty lacinější alternativy nejsou tak kompaktní a nedá se jim moc věřit. Celkově tedy spokojenost, doufám, že mě to někam pomůže posunout.

Tupolev Tu-154M ve službách ČSA

Nebojte se, kouř už nad Ruzyní (bohužel) vídat nebudeme. Jen jsem v T magazínu z roku 1987 narazil na článek o tom, jak ČSA nasazují tyto moderní letouny do provozu. Omlouvám se za kvalitu, byl jsem líný to scanovat, na obrázek je možné kliknout pro větší.

Tempelhof

V červenci jsem se poprvé v životě podíval do Berlína - a jako správný letecký fanda jsem si našel aspoň malou chvilku na legendární letiště Tempelhof. Ten Tempelhof, který včera zavřeli. Moc času jsem na to neměl, ale byl jsem fascinovaný duchem toho místa - od historické stanice metra Platz der Luftbrücke, přes samotné náměstí s památníkem leteckého mostu během blokády města v letech 1948-1949, monumentálnost letištní budovy až po překvapivě útulnou a stylovou odbavovací halu. Hlavním dojmem ale byla ta rozpolcenost toho místa - gigantická brána do Třetí říše a zároveň naděje města při "technických potížích na dálnicích a silnicích k Berlínu", jak Sovětský svaz blokádu nazýval (všimněte si, že za výpadek ropy po podepsání smlouvy o radaru mohly také "technické potíže").Odbavovací hala je vyzdobena poměrně klasicky - na každém konci je pod stropem větroň, na zemi motory z různých letadel, včetně poměrně moderních turbofanů z regionálních jetů.
Ale i přes moderní přepážky je celkový dojem velmi "thirties" - v architektuře se nevyznám, ale je to do dnes naprosto elegantní, od osvětlení stropu, přes hodiny na čelních stěnách až po nápis "TOILETTEN".
Uprostřed byl prosklený stánek s expozicí různých projektů na znovuvyužití místa pro jiné účely. Jakkoliv pohnutky lidí chápu, tak mi z toho bylo stejně trošku smutno. Na rohu jednoho posteru byla propiskou napsáno: "Lass der Flughafen wie es ist, Ihr Idioten!". Málem jsem se podepsal...
Tak ještě jedno panorama na rozloučenou:

A parádní článek na planes.cz.

Paneláky naležato vs. paneláky nastojato

Nejen planespotting na Google Maps

Google Maps nedávno aktualizovaly satelitní mapy (nejen) Prahy snímky s větším rozlišením - a jedny z mých prvních kroků po mapě vedly na Ruzyňské letiště. A hned u prstu A jsem zjistil, že se na letadlech dají přečíst registrace. Při focení byla v provozu asi dráha 24 (spotteři parkují tady), ale žádné letadlo v akci jsem nenašel. Jinak je ale situace slabší a žádný výjimečný stroj tam zrovna netrefili. Za zkouknutí ale stojí třeba Jumbolino ještě v barvách SN Brussels, u hangáru F je hezké velikostní srovnání A310 (OK-WAB) s A320 (OK-GEA), nechybí nerozlučná dvojice Fischerových "Niveí" (OK-FAN a OK-FUN) a u terminálu Jih stojí stará dobrá vládní Tu-154. V Kbelech už ale přetahujou mladšího brášku, vládní A319CJ. Za zkouknutí stojí taky muzejní expozice (třeba Tu-104 OK-LDA nebo MiGy a Suchoje), ale i veřejnosti nepřístupné depozitáře. Satelitní spottery holt od plotu nevyžene ani ochranka vojenského letiště. Na Točné pro změnu jedna Morava a o kus vedle větroň, který si netroufám identifikovat.
Mimo letadla je tam toho taky spousta - třeba Pendolino v Holešovicích, na Karláku se potkaly dvě "Porschetramy" (Škoda 14T), na Vltavě se čile vesluje i šlape, Nové spojení se horečnatě staví, stejně jako pražský okruh u Lochkova a pokračovat by se dalo do nekonečna...

Bombardier CRJ1000 ve vzduchu

Brambor, dlouhej a s wingletama, to se mi moc líbí! Odkaz

Aeroflot

Když jsem si nechal na Facebooku vyhledat Aeroflot, našlo mi to několik skupin: I Hate Aeroflot, Fuck Aeroflot a Aeroflot Sucks. Já osobně mám ale pro Aeroflot trošku slabost - ještě nedávno jsem si užíval rachotu a kouřových stop jejich Tupolevů Tu-154, viděl jsem startovat i Iljušin Il-96 s plochou dráhou letu, jejich současné barvy mi přijdou skvělé jejich staré barvy snad ještě lepší. V neděli jsem s Aeroflotem poprvé letěl.
Byl jsem před tím zrazován různými argumenty, od nepříjemné obsluhy přes složení pasažérů až po absenci bezplatného alkoholu. Z Prahy do Moskvy ale odlétají v neděli v nejrozumnějším čase, člověk by měl zkusit všechno, a tak jsem se rozhodl poměrně rychle. Letenku jsem měl s ČSA jako code-share.
V Praze se ukázal Airbus A320 s imatrikulací VP-BRZ. Tupolev to nebyl, Boeing taky ne, ale co se dalo dělat. Uvnitř jsem byl ale nadšen. Business class působil skutečně luxusně a ani po průchodu dále dozadu to nebylo špatné. Kombinace modré s oranžovou, koženkové sedačky a nové čisté letadlo. Po usednutí taky spokojenost - sedačky Recaro poskytovaly při stejné rozteči jako ČSA o něco více místa na nohy, na sponách pásů bylo elegantně vyleptáno logo společnosti, v kapse skutečně tlustý palubní magazín, jen monitory na airshow chyběly.
Samotný let proběhnul v nejlepším pořádku - výběr nápojů byl skutečně omezený na produkty Pepsi, nějaké džusy, čaj a kávu, jídlo bylo ale docela fajn. Kousek uzeného kuřecího, kousek roastbeefu, pečivo a velkorysý zákusek - k tomu ladící oranžové plastové příbory. Na Y-class to bylo OK. Servis nebyl nijak úžasný, ale ani se nedalo říct nic proti. Na tom složení pasažérů něco bylo, ale dalo se to přetrpět - s ČSA to na stejné lince nebylo o nic lepší.
Peklo začalo až po příletu na Šeremetěvo - sice krásné letadla na pokoukání (96, 154, 134, 76, 777, 767), ale výstup po schodech do autobusu (venku bylo 10 stupňů), 45 minut ve frontě na pasovku, vyjednávání s taxikáři a dvouhodinová cesta Ladou Sputnik 1500 do asi 25 km vzdáleného hotelu...
Za to ale Aeroflot nemůže. Takže - moje jediná, o ničem nevypovídající, izolovaná zkušenost byla dobrá. Jen příště prosím změnu typu na Tu-154 (to už asi ne), nebo Il-96.

Parhelia

Včera večer byly přes cirrovitou oblačnost nad Prahou vidět krásná parhelia (vedlejší slunce, wiki). Fotil jsem to trošku pozdě a moc to není vidět - vlevo je to ten světlý flek vedle nejvyššího stromu na obzoru, vpravo nad výstupkem na obzoru (kterým je žižkovská věž). A vůbec, byla to krásná obloha, v deseti kilometrech -50 °C, takže letadla krásně kreslila...