06 května 2009

Deep Purple v Praze, 4.5.2009

K Deep Purple jsem se dostal poměrně pozdě - v roce 1996, přesto v pravou chvíli svého života - v šestnácti letech, kdy jsem začal vnímat hodnoty v hudbě trošku jinak. Prostředkem mi byly tehdy ještě přehrané audiokazety a výběr byl skvělý - In Rock, Fireball a podivný výběr Progression obsahující klíčové věci z Perfect Strangers a několik dalších kousků, včetně Hush, Black Night a živáku Smoke on the Water.
V roce 1998 jsem měl možnost jejich sedmou sestavu vidět naživo v Praze. Z koncertu jsem odcházel naprosto nadšený, klasická čtveřice splnila mé očekávání a Steve Morse je naprosto překonal. Když se teď v roce 2009 měli zase objevit, zauvažoval jsem, že by stálo za to je ještě jednou vidět. Na YouTube jsem zjistil, že Don Airey není Jon Lord, ale za zkouknutí stojí, a bylo rozhodnuto.
Koncert jsem ne vlastním rozhodnutím sledoval z tribuny - což asi dost ovlivnilo mé vnímání, zvuk tam byl asi trošku jiný, hlavně si ale člověk drží určitý odstup a není tak snadné řvát "smoooooouk on z vooooooooootr, end fajr in z skaj".
Od předkapely Taknatudu jsem po vyslechnutí asi třiceti sekund jedné písně z webu moc nečekal a zhruba to jsem dostal. Řemeslně to bylo velmi zručné, ale zoufale mě to nebavilo.
Deep Purple byli ovšem super. Od samotného Highway Star bylo ale slyšet, že Ian Gillan nezpívá úplně naplno - a spíše bych řekl, že byl dočasně indisponovaný, ve výškách si často ulevoval, intonačně to taky nebylo stoprocentní, postupně se ale docela rozjel. Naštěstí díky YouTube vím, že na to stále má a jeho hlas je po tolika letech používání stále úžasný.
Nejvýše bych asi vyzvednul Iana Paice - ten chlap je stále mašina, buší do bicích jako blázen; a přitom neustále jemně swinguje a táhne kapelu dopředu. Byla to radost se na něj koukat a poslouchat.
Klávesáka Dona Aireyho nedokážu a ani nechci srovnávat s Jonem Lordem. Hrál ale slušně a docela mě bavil. Jeho klávesové sólo bylo příjemně pestré, od analogového synťáku přes klavír až po závěrečné apokalyptické dunění Hammondek. Do kapely perfektně zapadnul.
Roger Glover je dělník, který hraje přesně to co je potřeba a vypadá při tom, že se hrozně baví. Nic víc jsem nečekal a stačilo to.
Steve Morse mě tentokrát neuhranul tolik jako v osmadevadesátém. Jeho způsob hry na kytaru je úžasný, využití volume poťáku typické, a po jeho sóle jsem se musel jít podívat na web Musicmanu, jak má vlastně ty čtyři snímače prodrátované, že je schopný tolik měnit zvuky (prodrátované je má šíleně, smysl to dává asi jenom jemu). Přišlo mi ale, že nehrál úplně naplno a semtam byla slyšet i nějaká ta chybička.
Nejvíce jsem se těšil na Sometimes I Feel Like Screaming - dramatickou věc z alba Purpendicular, kterou jsem poprvé slyšel právě na koncertě v roce 1998, a zůstala mi tehdy hodně hluboko v hlavě. Navíc jsme ji nedávno začali hrát v kapele. Bylo to ovšem největší zklamání koncertu, Morse celou věc rozjel příliš rychle a tak trošku jí pak chyběla hloubka. To že místo série modulací na konci přišla skvělá instrumentálka Well Dressed Guitar asi bylo i dobře.
Radost mi udělali taky Fireballem, který jsem podle předchozích setlistů nečekal - naopak mě mrzelo vynechání Maybe I'm a Leo.
To je ale tak všechno co můžu ke koncertu napsat - zbytek mi totiž přišel jako flashback toho, co jsem viděl před jedenácti lety, jako revival Deep Purple hraný samotnými Deep Purple. Nechybělo jediné klišé - Vltava v klávesovém sólu (kterou publikum očekávalo natolik, že jí rozpoznalo už podle "zurčení"), Paiceho jednoruký virbl na konci sóla a samozřejmě "I can't hear you" mezi refrény Smoke on the Water.
Odcházel jsem tak trošku posmutnělý - ale přitom byl koncert úžasný, výkony skvělé a hudba perfektní. Na další koncert už ale nepůjdu, vím, že zážitek z před jedenácti let to už nepřekoná.