31 října 2006

Kapalinová hysterie

Poté, co Britové zhatili pokusy o atentát na několik letadel, který prý měl být proveden "tekutou bombou", zavedla Evropská unie hned několik opatření, které bych si dovolil okomentovat:
Tekutiny mohou být baleny maximálně po 100 ml, všechna balení musí být vložena do průhledného uzavíratelného igelitového pytlíku o maximálním objemu jeden litr.
Paráda, musím sehnat malou holicí pěnu, malý deodorant (případně tyčinku - ale co už není tyčinka a je gel?), kdyby mi náhodou moje zapsané zavazadlo ztratili. Abych nedostal trombózu, tak budu několikrát za let pípat na letušky, ať mi přinesou další nápoj do jednoho deci. Když poletím low-costem, tak si doma rozliju vodu do vhodných balení do 100 ml. Napadají mě ty, které mi vždycky dává doktorka, když chce přinést ranní moč.
Je možné mít tekutiny z duty free...
To je fajn, akorát doufám, že duty free začne za duty free ceny prodávat i nealko. Sice jej budu moct otevřít až za poslední bezpečnostní prohlídkou, ale aspoň že tak. Trošku ale očekávám, že ceny budou blíže cenám v bufetu na Ruzyni. Proč by taky ne, když jim Evropská komise tak krásně nahrála.
... ale duty free musí být na evropském letišti.
Evropský trh alkoholickými nápoji si rozvracet nedáme!

Jinak musím říct, že obdivuji muslimské chemiky, kteří dokážou vytvořit "tekutou bombu", která by dokázala ublížit poměrně dost pevnému a dost nehořlavému letadlu, nevybuchla po cestě a dala se snadno, rychle a nenápadně umíchat na palubě. Tohle evropané ještě nedokázali. A chemici z USA už vůbec ne. Ale dokázali vytvořit přístroje, které by určitě dokázaly podezřelé chemikálie detekovat. Proč situaci ale řešit jednoduše, když to jde složitě a zároveň si všechny cestující přizpůsobíme přesně tak jak potřebujeme - do podoby krávy vedené koridorem z elektrických ohradníků...

26 října 2006

Fyziologické projevy konzumace chilli

K pokusu bylo použito jeden den uleželé1 minutkové chili con carne (cibule, vepřové maso (200 g), Heinz Baked Beans, mleté chilli papričky, chilli omáčka, pepř, pálivá paprika, římský kmín, sůl, stroužek česneku), jako příloha rýže okořeněná ostrým thajským curry. K chlazení použit lahvový světlý výčepní Budvar.
Výchozí stav - 69 tepů za minutu, mírný hlad. První fyziologické změny již při přinesení jídla - pulz stoupá na 71, slinné žlázy produkují větší množství čiré tekutiny. První sousta umožňují subjektu vychutnat si vyrovnanou chuť jídla, postupně se dostavuje pocit pálení v ústní dutině - poctivě chlazeno pivem.
Zhruba v polovině jídla dosahuje pálení skoro hraničních hodnot. Pulz stoupá na 86 úderů za minutu, subjekt se musí zbavit většího množství nosního hlenu.
Ke konci jídla dosahuje pálení až nepříjemné intenzity, srdce buší na frekvenci 94 Hz. Za hrudní kostí se objevuje pocit tlaku, subjekt pociťuje ambivalentní lehkost a těžkost zároveň. Silně se potí. Častost usrkávání chladící kapaliny roste. Po dokončení konzumace jediný kvantitativní údaj vrcholí na 96 tepech za minutu.
Subjekt je spokojen, cítí se povznesen a opřen do židle odpočívá. Pocit tlaku za hrudní kostí zůstává ještě asi deset minut po skončení konzumace, vrcholí zhruba v páté minutě, kdy již pulz klesá na 82 Hz. Dalších pět minut přináší snížení o pouhé dva údery za minutu.
Patnáctá minuta znamená další výraznější pokles, tentokrát na 77 tepů na šedesátinu hodiny.
Po dvaceti minutách se situace nemění, subjekt stále pociťuje euforii a obluzen odesílá tristní blogpost.


1 první den bylo až nejedle ostré

Nevolím Táňu

Už jenom protože mám trvalé bydliště úplně jinde. A nevolil bych ji, ani kdybych bydlel tam, kde kandiduje. A i kdybych ji volit chtěl, tak kvůli tomuto bych jí už definitivně nevolil. To sdružení asi budou lidi z toho baráku, kde měla regulovaný nájem a nechtěla zpřetrhat jejich sociální vazby. Žižka byl sice válečný zločinec, ale tohle si fakt nezaslouží...

Nová verze Slicks'n'Slide

Asi došlo k nějaké poruše v časoprostoru - vyšly "sliky" ve verzi 1.4. Tato kultovní hra se dá stáhnout zde. Při té příležitosti mě dostihla nostalgie a zjistil jsem, že můj žebříček nějak úplně nefunguje. Budu to muset opravit jako svědectví pro budoucí generace...

23 října 2006

Trip report PRG-ORY-Lille-ORY-PRG

Někdy na jaře jsem na planes.cz náhodou narazil na zprávu, že SkyEurope mají akci na podzimní letenky s padesátiprocentní slevou. Tak jsme začali přemýšlet, jestli by se to dalo využít a nakonec jsme zakoupili dvě letenky do Paříže, letiště Orly, abychom navštívili známé v Lille, asi 200 km severně od Paříže. Zachovali jsme se tedy přesně podle obchodního modelu low-costů - vysoce cenově elastická poptávka znamenala, že jsme si koupili letenky prakticky jenom kvůli jejich ceně. Novinkou však bylo cestování s miminem.
V sobotu 14.10. jsme brzo ráno dorazili na Sever 2 a na poloprázdném letišti jsme se zacheckovali. Příjemná slečna nás informovala, že letadlo není plné a nechá nám tak třetí místo v řadě volné. Polepila nám kočárek s tím, že ho máme odevzdat u letadla a v Paříži jej u letadla zase dostaneme. Boarding byl za půl hodiny, prošli jsme priority pasovkou (jinou se s kočárkem projít nedá) a čekali na gate. Boarding začal na čas, naložili nás do autobusu a odvezli k čekajícímu Boeingu 737-700 OM-NGA s Adrianou Sklenaříkovou-Karembeu na levém boku. Složený kočárek jsme nechali pod schody a zabrali levou stranu čtvrté řady. Je skutečně vidět, že letadlo je nové - modročervená koženková sedadla nejsou ošoupané, plast na binech je čistý, stejně tak i koberečky. Nezvykle působila chybějící galley vlevo vepředu - letadla SkyEurope mají tedy i první řadu, která je přímo u předních dveří. Pro malého jsem dostal bezpečnostní pás (který na mě působil vždycky spíše "placebo" dojmem). Start byl z RWY 24, najížděli jsme na Alfě a s akcelerací to piloti příliš nepřeháněli. Let proběhnul bez problémů, letělo se hodně vysoko (FL420), jídlo a pití placené, ale za rozumné peníze, servis milý a za nějakou hodinu dvacet jsme sedli na Orly. Během pojíždění jsem mohl z okýnka obdivovat parkující stroje - 747 a 777 Air France, 747 Corsairu, kterou jsem nedávno viděl na Ruzyni, spoustu 330 a taky hezkou 340-500. Pohoda ovšem skončila při výstupu z letadla.
Žena vystupovala napřed s malým, já jsem pobral věci. Na konci "vysavače" kočárek nebyl, očekával jsem tedy, že jej vzala manželka. Když jsem ji ale dohnal, tak kočár neměla. Vrátil jsem se zpátky a byl jsem zastaven dvěma černoškama, které na angličtinu nereagovaly, po pantomimě tlačení kočárku mi francouzsky odvětili že kdesi cosi "karusel". Zanadával jsem, kdybych uměl francouzsky, tak bych se zeptal, jestli to dělají i invalidům, řekl jsem jim "ovár" a vyrazil na pouť letištěm. Mimino se docela proneslo, letiště je přece jenom poměrně velké a fronta na pasovce taky nebyla malá. Celník se mě (francouzsky) ptal, jestli nemám v pase fotku dítěte, pak nás ale nechal s úsměvem (francouzským) projít. Další okamžiky byly dost ambivalentní - na karuselu už byly všechny zavazadla a pás už dokonce stál, což je obdivuhodný výkon. Kočárek postavený na střeše koly vzhůru však mezi batohy a kufry trůnil jako pomník francouzské neschopnosti.
Naštěstí byl nepoškozený, tak jsme ho rozložili, naložili dítě a vyrazili na další štaci - "bezpilotní" metro OrlyVAL. Vstup označen poměrně jasně, jak se dostat dovnitř s kočárkem neznámo. Všechno ohraničeno kovovými sloupky. Poslal jsem ženu zeptat se (mluví francouzsky) a bylo jí řečeno, že jeden sloupek se dá vytáhnout. Vypadal skutečně trochu jinak, nadzvednout se nedal, šroubovat na ani jednu stranu nešel, tak jsme nakonec kočárek vzali, a vyzdvihnutím do výše vzdali hold francouzské příjemnosti.
OrlyVAL mne nijak nepřekvapil - jel jsem již podobným metrem na Stanstedu a v Paříži. Ten na Orly mi přišel pro letištní použití nevhodný - místa na zavazadla málo, kočárek blokoval skoro celou plošinu. Hlášení ve francouzštině a angličtině a dva vagóny se s typicky "nelidským" zrychlením za dunění pneumatik posouvají přes nepřirozená stoupání, klesání a náklony k západnímu terminálu. Tam nastoupí další cestující, vlak změní směr a pokračuje asi šest minut ke stanici příměstské dráhy RER B.
Na stanici Antony je naštěstí všechno dobře značené, u turniketů chápu, že je musím obejít - stojí tam zaměstnanec, který všem s kočárky, invalidními vozíky a velkými kufry otevře boční dveře a v krajním turniketu označí jízdenku. Na protijedoucím RERu jsem zkoumal, jestli má vyhrazené dveře pro kočárek - neměl, proto jsme zajeli do těch, které u nás zastavily a tam opět blokovali celou plošinu. Cesta proběhla bez problémů a za chvíli jsme byli na pařížském severním nádraží (cesta z letiště zabrala asi 45 minut). Po procházce celým nástupištěm náhodou narážíme na neoznačené eskalátory, takže nemusíme kočárek vynášet ven po schodech.
Tam jsem měl dost času na to se rozhlédnout, prohlédnout si soupravy Eurostaru, Thalys (klasické a nejhezčí tvary TGV) i Eurostarů přemalovaných na obyčejné TGV, kterými jsme měli vyrazit do Lille. Naše souprava dorazila asi čtvrt hodiny před odjezdem a sestávala ze dvou spojených jednotek - jedna končila v Lille, druhá ještě obsluhovala další části souměstí, Tourcoing a Roubaix. Po nástupu jsem hledal marně místo na kočárek a nakonec jsem ho prostě složil a nacpal na plošinu pro zavazadla - to je jedna věc, která se mi na francouzských vlacích líbí: na plošinách a začátcích "kabin" jsou plošiny pro odložení zavazadel, díky kterým se nemusí člověk prodírat s batohem na zádech až ke svému místu, aby zjistil, že ho nemá kam dát. Ale ani se nemusí bát, že mu s ním někdo vystoupí.
Sedadla ve druhé třídě poměrně velkorysé, interiér prostorný, opotřebovaný ale čistý. Přesně na minutu se vlak dává do pohybu a pomalu projíždí Paříží. Za jejími hranicemi začíná pomalu, ale jistě zrychlovat. Hluk je minimální, odpružení pohodlné, odstředivé síly a klopení ale dávají najevo jakou rychlostí se tato inerciální soustava pohybuje. Z okýnka to není moc zřetelné, dokud se LGV nepřiblíží dálnici - kamióny skoro stojí a ostatní auta se pohybují velmi výrazně pomaleji než vlak. Za hodinu je po všem, 220 kilometrů je za námi a vystupujeme na nádraží Lille Flandres. Dovolená začíná...
... a za šest a půl dne končí. Cesta probíhá v opačném směru - v TGV už kočárek zkušeně ukládám na horní polici, v RERu náhodou narážíme na
místo pro kočárek, OrlyVAL stále stejný, naštěstí s bezbariérovým nástupem a výstupem.
Na check-inu jsme hodinu a deset minut před časem odletu, který máme na letence. Dostáváme palubní vstupenky s časem boardingu který se shoduje s aktuálním časem a časem odletu deset minut před tím na naší letence. Tak raději přidáváme do kroku. Na palubce je uvedena gate G, vydáváme se tedy směrem k "departure hall G". Po cestě další kontrola palubek a pasů, potom pasovka s další kontrolou palubek a pasů. Pro odletovou halu G jsou k dispozici dva rentgeny a jeden rám. Do rentgenu se kočárek nevleze ani rozložený, se samostatným podvozkem tak projíždím rámem, který jsem tímto na minutu vyřadil z činnosti, takže jsem musel být (francouzsky) prohledán ručně. Při vstupu do odletové haly míjíme malou obrazovku na které je malým písmem uvedené číslo gate.
Takže jsme se někde utábořili a po krátkém pátrání jsem našel malou obrazovečku na které je malým písmem uvedené číslo gate. A plánovaný odlet, který se neshoduje ani s jedním, se kterým jsem se do této chvíle setkal.
Když se gate skutečně otevře, nespěcháme - máme pátou řadu. Nastupujeme mezi posledními, na monitoru u gate stále svítí "Boarding rows 15-27". SkyEurope opět perfektní, skvělý servis, piloti na startu opět decentní s plynem, zase vysoko (FL410), neuvěřitelně ukecaný kapitán popisuje všechny detaily cesty a vůbec strašně žvaní ("I'm sorry I cannot inform you in French, but I don't speak any French"). Přistání na RWY 24, výstup tentokrát "chobotem", v jehož kloubu čeká - panečku - náš kočárek, opřený o stěnu a správně orientovaný. V novém terminálu Sever 2 se už jenom bavíme tím, jak jsme nuceni sjet po eskalátorech o patro níž, abychom po patnácti metrech získali ztracenou výšku jiným eskalátorem. Ale hlavně že to není Orly...

Studium literatury vs. dobrá kniha

Na gymnáziu jsem nejvíce nesnášel dějepis a po něm hned literaturu. Tehdy to bylo hlavně protože mi přišly poměrně zbytečné. Nyní mi na nich zpětně vadí ještě to, že ve studentech vytvářejí jakýsi obraz reality s tím, že jen málo dokáže v tomto věku oponovat.
Podobně to bylo se mnou - někdy v posledním ročníku jsme se učili o knize Sto roků samoty od Gabriela García Marqueze. Prý to je nějaký magický realismus, tok času a kdoví co ještě. Učit jsem se to musel na jednu písemku, pak na shrnutí před maturitou, pak na maturitu a postupně se mi vytvořil v hlavě jakýsi mentální obraz knihy, kterou fakt číst nebudu.
Po skoro deseti letech jsem ji ale dostal k narozeninám. Půl roku ležela v knihovně, mezitím ji přečetla má žena a kniha se jí líbila. Tak jsem to zkusil. Jsem za půlkou a ďábelsky se bavím. Co je to magický realismus pořád nevím; pokud je to to co myslím, tak bych to nazval spíše Monty Pythonovským humorem. S troškou drog a notnou dávkou cynismu. Plynutí času jsem si všimnul, ale zdaleka není podstatou mého čtenářského zážitku. Metafora historie Kolumbie už vůbec ne. A kdybych měl připravit "referát o knize", tak by mě po jeho přednesení paní učitelka S. zpražila, že jsem to vůbec nepochopil, stejně jako když jsem dělal referát svojí snad nejoblíbenější knihy, "1984". Jenomže tehdy jsem ji ještě neposlal někam.
Jakkoliv chápu, že čtenářský zážitek a literární věda jsou pro normálního člověka dvě dost odlišné věci, tak mne v tomto případě literární věda o čtenářský zážitek o devět let ochudila.
A přemýšlím, jestli bych si třeba konečně neměl přečíst tu Babičku, o které jsem si ze škol všeho stupně přinesl dojem, že ji fakt nikdy číst nebudu.