Na gymnáziu jsem nejvíce nesnášel dějepis a po něm hned literaturu. Tehdy to bylo hlavně protože mi přišly poměrně zbytečné. Nyní mi na nich zpětně vadí ještě to, že ve studentech vytvářejí jakýsi obraz reality s tím, že jen málo dokáže v tomto věku oponovat.
Podobně to bylo se mnou - někdy v posledním ročníku jsme se učili o knize Sto roků samoty od Gabriela García Marqueze. Prý to je nějaký magický realismus, tok času a kdoví co ještě. Učit jsem se to musel na jednu písemku, pak na shrnutí před maturitou, pak na maturitu a postupně se mi vytvořil v hlavě jakýsi mentální obraz knihy, kterou fakt číst nebudu.
Po skoro deseti letech jsem ji ale dostal k narozeninám. Půl roku ležela v knihovně, mezitím ji přečetla má žena a kniha se jí líbila. Tak jsem to zkusil. Jsem za půlkou a ďábelsky se bavím. Co je to magický realismus pořád nevím; pokud je to to co myslím, tak bych to nazval spíše Monty Pythonovským humorem. S troškou drog a notnou dávkou cynismu. Plynutí času jsem si všimnul, ale zdaleka není podstatou mého čtenářského zážitku. Metafora historie Kolumbie už vůbec ne. A kdybych měl připravit "referát o knize", tak by mě po jeho přednesení paní učitelka S. zpražila, že jsem to vůbec nepochopil, stejně jako když jsem dělal referát svojí snad nejoblíbenější knihy, "1984". Jenomže tehdy jsem ji ještě neposlal někam.
Jakkoliv chápu, že čtenářský zážitek a literární věda jsou pro normálního člověka dvě dost odlišné věci, tak mne v tomto případě literární věda o čtenářský zážitek o devět let ochudila.
A přemýšlím, jestli bych si třeba konečně neměl přečíst tu Babičku, o které jsem si ze škol všeho stupně přinesl dojem, že ji fakt nikdy číst nebudu.
Žádné komentáře:
Okomentovat