13 června 2010

Letecké muzeum v Moninu

Při poslední návštěvě Moskvy mi vypadla schůzka, a tak jsem měl volný den. Moc jsem neváhal, vzal jsem si dovolenou a vyrazil do centrálního muzea vojensko-vzdušných sil v Moninu. Nebylo to úplně přímočaré - web muzea je jen v ruštině, poslední novinky má z roku 2004 a hlavně ukládá cizincům povinnost zavolat si dopředu a vyžádat si povolení. Naštěstí jsem našel výborný návod jak se k muzeu dostat, jehož autor i několik komentujících se do muzea bez větších problémů dostalo. Tak jsem vyrazil.
Monino je konečnou stanicí příměstské vlakové dopravy a během dopoledne tam z Jaroslavského nádraží (Jaroslavskij vokzal, metro Komsomolskaja na kruhové lince/kolcevaja linia) vyjíždí vlaky co půlhodinu. Zpáteční lístek stál 198 rublů. Usadil jsem se do vlaku a užíval jsem si to. Díky širokému rozchodu je tamní "električka" poměrně široká, na každé straně vedle sebe pohodlně sedí tři lidé. A v uličce mezi nimi se odehrává představení vlakových prodejců. Prodává se všechno, co se dá - věci, které by člověk ve vlaku očekával, jako jsou zmrzliny, sendviče, pivo, vodka, vlhké ubrousky nebo nafukovací polštářky, i věci, které s vlakem moc společného nemají - stříbrná páska (ta paní mi při vychvalování přímo brala slova z úst), natahovací vrtulník, kniha o službách zdarma na internetu, zázračné čisticí prostředky nebo třeba dioptrické brýle (nejen na čtení, rozsah +6 až -6 dioptrií). Někteří prodejci měli u pasu bateriový zesilovač, na hlavě headset, jiní si vystačili s trénovaným hlasem. Odhaduju, že tak každý druhý v mém vagónu něco prodal. No a kromě toho se hraje hudba, ruská, s akordeonem.
Po zhruba 70 minutách jsem vystoupil v Moninu, podle návodu (ne, skutečně tam neexistuje žádné značení) se vydal vpravo, vrátil se kousek zpátky a checkpointem pro auta jsem vstoupil do vojenského prostoru. Risknul jsem to bez ohlášení na vrátnici, místní se nehlásili a kdoví, jestli by můj výlet neskončil už tam. K muzeu je to asi patnáct minut pěšky v podstatě stále rovně, jen se musí zleva obejít oplocená letecká akademie.Samotný vchod do muzea není moc značený, dokonce i cedule z výše zmíněného návodu je zničená, ale povedlo se. Pokladna už pak značená je. Ceny pro cizince jsou uvedené zvlášť a jsou zhruba dvojnásobné. Řekl jsem si tedy o jednoho innostraňce, k tomu jedno fotografirovanije, byl vyzván k předložení pasu a zaplatil 550 rublů (350+200). Milá kassirša mě poslala do "angáru" 6 a pak na teritorium. Uf, to jsem si oddechl.
Hangár 6 obsahoval pár strojů zejména z období druhé světové války. Vedle některých z nich byl vymontovaný motor. Vzhledem k tomu, že mě tato letadla zajímají jen platonicky, moc času jsem tam nestrávil a vyrazil na venkovní expozici. Hned začátek člověku vyrazí dech - po levé straně stojí obří (a nečekal jsem takhle obří) vrtulník Mi-12 a po pravé straně jsou děsivé Tupolevovy proudové bombardéry. A pak to pokračuje, spousta věcí o kterých člověk jen četl, spousta o kterých ani nevěděl že existují. Menší expozice je ještě v jednom hangáru, kde jsou zejména experimentální stroje, ale taky třeba čtyřmotorový bombardér Sikorsky Ilja Muromec.
Vzhledem k tomu, že je u článku poměrně obsáhlá fotogalerie, kterou jsem popsal informacemi o letadlech, zmíním jen pár strojů, které mě zaujaly. Fandu do velkých letadel jako jsem já asi nejvíce zaujmou nadzvukový dopravní letoun Tupolev Tu-144 a velké dopravní stroje v zadní části - tam je k vidění zejména největší turbovrtulový letoun Antonov An-22 Antěj a vedle něj další stroj s protiběžnými koaxiálními vrtulemi, transkontinentální "civilní bombardér" Tu-114. Jeho starší bratr, bombardér Tu-95 stojí uprostřed travnaté plochy, takže se k němu nelze dostat moc blízko a neukazuje na něj žádná cedulka. Tak nějak mi to k znovu využívanému symbolu studené války sedělo. Obecně, velké bombardéry jsou na expozici asi to nejpůsobivější - nenuceně ležíci Mjasisčev M-3, Tupolevovy stroje (zejména obě modifikace Tu-22 a Tu-22M1) až po monstrózní a děsivý Suchoj T-4.
Za zmínku stojí taky vrtulníky. Mi-12 jsem už zmínil, vrtulník-jeřáb Mi-10, pod který se vejde velký kontejner, stojí na svých dlouhých nohách schovaný vzadu za oběma variantami Mi-24 a koaxiálním Kamovem Ka-25.
Muzeum se ale může pyšnit zejména velkým množstvím různých prototypů. Nenápadně se vzadu krčí troska obojživelného stroje s vertikálním startem Bartini Beriev VVA-14, která vypadá jako rekvizita ze Star Treku. Mjasisčev M-17, průzkumný stroj do velkých výšek v barvách Aeroflotu nezapře podobnou filozofii jako Lockheed U-2. Kousek od něj jsou hned tři prototypy stíhacích letounů s kolmým startem. Je toho prostě hodně…
Hodně je v muzeu také ruské národní hrdosti. Cedule u letadel (ve většině případů dvojjazyčné) neopomenou zmínit všechna prvenství, jakkoliv sporná (ano, Tu-144 byl skutečně první nadzvukový dopravní letoun, o tom žádná). Suchoj T-4 byl stornovaný projekt, ale tučně je zdůrazněno, že za tím nebyly technické důvody. Samostatnou kapitolou jsou průvodci skupinek - v mém případě školních. V podstatě každé letadlo bylo v něčem nejlepší (bylo prvni, nejrychlejší, doletělo nejvýše, nejdále, uneslo nejvíce bomb), a to ve světě, některé slabší stroje pouze v Sovětském svazu. A na jeden z hangárů zrovna věšeli velký plakát (k vidění ve fotogalerii) s rudou hvězdou, srpem a kladivem.
K tomu všemu si přidejte krásné počasí, díky kterému navíc vyšly docela pěkně i fotky z mobilu, protože foťák jsem neměl, poměrně málo lidí (což je možná škoda) a vyšlo z toho naprosto úžasné dopoledne. Nevím, jestli existuje na evropském kontinentu místo, kde by mohl být fanoušek letadel ohromen více než v Moninu.
Jen cesta zpět měla drobný zádrhel - na nádraží jsem udělal chybu a zeptal se domorodce, odkud jede vlak na Moskvu. Utvrdil mě, že z toho nástupiště kde stojím, tam ale jel vlak na opačnou stranu. Tak jsem šel najít nějaký ten displej s odjezdy, našel jsem pouze umaštěný papír, podle kterého jsem našel správné nástupiště pro příští vlak, který z nějakého důvodu nejel. To už jsem pochopil, že se místní přesouvají mezi nástupišti podle pravděpodobnosti, s jakou na něj brownovým pohybem vlak přiteče. Po hodině zmatkování se mi tedy povedlo nastoupit na správný vlak s obvyklou prodejní show zpestřenou návštěvou průvodčích s ozbrojeným doprovodem a dorazit do Moskvy s dostatečným předstihem pro cestu na letiště.
Měl jsem pocit, že jsem viděl něco mimořádného, tak jsem dal hned fotky na web a poslal je pár známým. Podle reakcí jsem asi skutečně viděl něco mimořádného. Fotky tedy dávám pod článek všechny, kvalitu neřeším, u všeho by mělo být popsáno o co se jedná, ať je možné si dohledat informace třeba na wikipedii. Prohlédněte si je a myslím, že pokud vám letadla něco říkají a budete mít cestu do Moskvy, do Monina si zajedete. Stojí to zato, dokud to ještě stojí…
Fotogalerie