31 srpna 2006

Miyota 8215 - zaběhnuto!

Když jsem rešeršoval informace o mých prvních mechanických hodinkách, tak jsem se taky dozvěděl, že se nějakým způsobem zabíhají - trvá to prý asi 30-90 dní. Co se děje uvnitř jsem ale nezjistil, snad jenom to, že vlásek se iniciálně opotřebuje (sníží se pružnost) a hodinky trošku zpomalí a naopak se rozetře mazivo a hodinky trošku zrychlí.
Jak to ale vypadalo v praxi? Sledoval jsem je pomocí excelovské tabulky proti serveru presnycas.cz. Tady je graf, který pod ním trošku okomentuju:

Na ose x jsou dny od začátku měření, na ose y jsou sekundy. Oranžové obdélníčky jsou výkony při jednotlivých měřeních přepočítané na den, jsou proložené klouzavým průměrem za poslední tři měření. Červená čára je průměr z měření, modrá čára je v podstatě počet sekund odchylky dělený počtem dní (čili skutečný průměr). Hnědá čára dole je klouzavá směrodatná odchylka za posledních pět měření a nakonec zelená čára ukazuje absolutní odchylku hodinek vůči přesnému času v danou chvíli (prudký skok dolů znamená seřízení) a používá stupnici vpravo.
Začátek je trošku rozháraný - měřil jsem dvakrát denně a hodinky jsem na noc sundával. V noci běžely rychleji, ve dne pomaleji. Mezi nějakým čtvrtým a třináctým dnem jsem neměřil, protože jsem byl na dovolené. Je vidět, že se rozběhly fakt slušně (nějakých 21 sekund na den), asi tím, že jsem se hýbal trošku více než jenom po cestě do práce.
Pak se to trošku zlepšilo, taky tím, že jsem hodinky nechával v noci na ruce (s dítětem se člověk často v noci budí a je časově dezorientovaný - mimochodem svítící barva Tritnite, jakkoliv kritizovaná, mi na tenhle účel bohatě stačí; naopak když syna uspávám, tak ho to ruší a pořád si na hodinky sahá).
Po třech týdnech se něco stalo a přesnost šla výrazně nahoru, výrazně pod deset sekund za den. Pak se to trošku zhoršilo, ale zase stabilizovalo kolem desíti sekund. V posledních dnech spadla směrodatná odchylka skoro k nule, odchylka se pohybuje kolem desíti sekund.
Co by mně zajímalo je co se v těch hodinkách dělo? Až na tu dovolenou tam žádné změny životního stylu nebyly, počasí se sice změnilo, ale vliv by měl být opačný. Takže nevím, ale jsem v zásadě spokojený a pomalu a jistě přestávám měřit :).
Excelovskou tabulku jsem tady slíbil; nejdříve ji ale musím předělat, protože nějak nepočítá s hodinkama, které se zpožďujou. Ale nadšenec jako já už ji má stejně vyrobenou :)

Trip report: U Houdků - Hostivice

Včera jsem se v známé žižkovské hospodě U Houdků s kamarádem, který odlítá do Kostariky. Z hospody jsem asi po čtyřech pivech vyrazil na Masarykovo nádraží, kde mi měl jet ve 22:17 vlak do Hostivice. To taky skutečně jel, jenomže byl inzerovaný jako vlak do Kralup - tam běžně nejezdí, tak jsem já magor jel metrem na Zličín a dále autobusem. Ještě že tak, o hodně bych přišel.
Trefil jsem totiž skvělý vůz metra - v rámci jediného bloku sedaček sedělo několik zajímavých lidí. Já jsem si četl v PDA noviny, ale nakonec jsem spíše po očku pozoroval. Naproti mně byl chlapík, který předstíral, že hraje na bicí. To dělám taky, ale jenom když mě nikdo nevidí. Když jsem se na něj kouknul, tak na chvíli přestal. Ale pak zase začal. A dlužno říct, že si myslím že hrál dobře.
Vedle mě seděl chlapík v obleku v podnapilém stavu. V ruce držel mobil, ze kterého nahlas hrály hity Karla Gotta. On sám zasněně poslouchal, dělníci na vedlejších sedačkách notovali s Kájou "život, je bíííííííííllýýýýýýýýýý důůůůůůůům, s vyhlííídkou do zahrady".
Následně nastoupila trojice - jeden chlap a dvě ženské, z nichž jedna vypadala poměrně inteligentně a sofistikovaně, zatímco druhá jako zhulená Kelly Bundová. Celou dobu se strašně bavila bubeníkem a Kájou a nakonec si od té lépe vypadající půjčila foťák a DJ Gotta si vyfotila. Pravděpodobně jsem na té fotce taky, dost se jí třásla ruka (a asi si zpětně bude říkat - "to byl takový divný magor, který celou cestu čuměl do nějaké malé krabičky, asi hrál hry nebo něco").
Na Zličíně jsem chvilku počkal na 306ku, nastoupil jsem a sedl si dozadu. Autobus se rozjel a lidi v autobuse se začali pohybovat směrem dozadu více, než by odpovídalo akceleraci autobusu. A divně se chechtali. Nakonec pach prozradil, že se vepředu někdo poblil. Nevím kdo, a hlavně bohužel nevím jak, protože to asi bylo vážně zábavné, když se celý autobus takové smradlavé záležitosti smál. Nebo spíše byli všichni opilí...

23 srpna 2006

I know you had soul

Právě jsem dočetl knížku I Know You Got Soul od mého oblíbence Jeremyho Clarksona, ve které píše o strojích, které mají duši. Hned jako první příklad uvádí Clarko Concorde - důkazem je prý to, že když došlo ke katastrofě v Paříži, tak mu bylo líto nejen cestujících a pozůstalých, ale také samotného stroje.
Vzpomněl jsem si na to, když jsem slyšel o havárii Tu-154 společnosti Pulkovo. Jasně, bylo to největší letecké neštěstí posledních let a 170 mrtvých je skutečně hodně. Ale mně je líto i toho stroje.
Když v Irkutsku bourala "třistadesítka", tak mě to bylo jedno - na tom letadle mě zajímá jenom to, že je zatím dálkovým strojem ČSA a jejich prvním západním strojem po dlouhé nadvládě sovětů. 737 a 320 mají nějaké problémy pořád, je jich tolik, že zajímavé taky nejsou. Takovýma se lítá akorát do práce. Probrždění A340 Air France - no, možná, má to čtyři motory. Ale jak píše Clarkson - je to jenom "bus". Ve francouzských barvách. Francouzský. Možná MD82 loni ve Venezuele, to byla trošku bolestivá ztráta.
Ale Tupolev je prostě Tupolev. Je to třímotorák. Motory se jmenujou Kuzněcov, Solovjev nebo ještě lépe Aviadvigatěl. Zepředu krásně sviští vysokotlaký kompresor (teda myslím), zezadu zase hluboce duní - máte pocit, že vzduch kolem vás praská a atmosféra se hroutí. A hlavně - je to přece ten stroj, kterým lítal můj táta na služební cesty a vždycky mi přivezl alespoň plastový příbor s nápisem ČSA, kterým jsem pak několik dní jedl.
Nehod 154ky už byla hromada. Samotný stroj za ně často nemohl. Několik jich sundaly bomby, jeden přistál kousek od Prahy na poli poté, co vzplály naložené cigarety značky Winston, další byl smutným aktérem kolize způsobené švýcarským řídícím, jiný sestřelili Ukrajinci a další přistál v Praze tak, že nechal motory na půl cesty. To také přispívá k jeho legendárnímu statutu.
Tupolev Tu-154 má podle mě duše spoustu. A je škoda, že další duše opustila to elegantní tělo.

Stopadesátčtyřka se pořád ještě ukazuje pravidelně v Praze, ale nebude to na dlouho - neplní hlukové a emisní normy. Doporučuju se zajít na toto představení v barvách Aeroflotu podívat. Je to nejenom pěkné podívání na elegantní stroj s rozkročenýma nohama a kouřovou stopou, ale taky zvukový zážitek převyšující nejednu filharmonii. V letovém řádu najdete časy představení. A pro ty co to nestihnou alespoň video.

Start Tupolevu Tu-154M

Takže první video na tomto blogu: minulý čtvrtek jsem se byl opět podívat na start túčka Aeroflotu do Moskvy. Samozřejmě si dal opět načas, takže už byla dost tma. Fotky nepřicházely v úvahu, a i video je dost nekvalitní. Ale myslím, že stojí za to už jenom díky tomu zvuku.

16 srpna 2006

10 000 dní

Dneska mám deset tisíc dní od narození. Takové výročí má člověk dvakrát třikrát za život. Ne jako nějaké narozeniny...

Mýtus rychlosti

Tento článek jsem poslal do MF DNES jako reakci na názor paní Jarmily Johnové ze sdružení Pražské matky, která kritizuje zvyšování rychlostních limitů například na Jižní spojce v noci, když se přece díky novému zákonu jezdí pomaleji a bezpečněji, což prý dokazují statistiky (jejichž metodika se s novým zákonem ovšem změnila, takže to jsou bezcenná čísla). Článek si případně můžete dohledat v archivu, kde je nutné se registrovat. Můj článek v MF DNES zatím (středa 16. 8. 2006) ještě nevyšel.

Mezi veřejností existuje mýtus o rychlosti - vyšší rychlost se rovná nebezpečí, budeme jezdit pomalu a budeme bezpeční, ekologičtí a šťastní. Ale není to úplně pravda.
Paní Johnová ze sdružení Pražské matky cituje statistiky, podle kterých je nepřiměřená rychlost "největší zabiják". Nelze nesouhlasit. Za nepřiměřenou rychlost se dá totiž schovat skoro cokoliv. Pokud při parkování ťuknu do automobilu před sebou, pravděpodobně jsem se pohyboval nenulovou a v této situaci nepřiměřenou rychlostí. Také nedodržení bezpečné vzdálenosti není nic jiného než nepřiměřená rychlost relativně k vozidlu vepředu. Nejsem si ale jistý, jestli paní Johnovou kritizované zvýšení povolené rychlosti na některých místech v Praze s nepřiměřenou rychlostí nějak souvisí.
Přiměřená rychlost je totiž úplně něco jiného a žádným zákonem ani dopravním značením ji nelze nadiktovat. Dokonce je ve každé situaci rozdílná pro každého řidiče a každé vozidlo. A velmi často je nižší než rychlost povolená.
Jakkoliv mohou být následky nehod ve vyšších rychlostech vyšší, tlaky na snižování rychlosti pod rozumnou hranici bezpečnosti rozhodně nepomáhají. Podle Federální dálniční správy v USA je totiž nejbezpečnější rychlost pro omezení ta, kterou by v tomto úseku podle svého úsudku jelo pomalejších 85% řidičů, a překračovalo by ji tedy jen zbývajících 15% "pirátů". Pokud je limit stanovený výše, dochází i pro Pražské matky logicky k více nehodám. Pokud je ale limit stanovený níže, dochází také k více nehodám - podle Národní asociace motoristů toto riziko roste šestkrát při rychlosti snížené o šestnáct kilometrů v hodině. Efekt lze vysvětlit snadno - jen rychlost samotná nehody nezpůsobuje, může za ně rozdíl v rychlostech, který nepřiměřená omezení zvyšují. A rozdíl v rychlostech je také právě to co zabíjí.
Na rozumnějších rychlostních limitech se dají najít i další pozitiva. Řidiči jsou nuceni se více koncentrovat na samotné řízení, než na kontrolu tachometru. Také jsou nuceni se více spoléhat na vlastní odhad a schopnosti než jen dodržovat povolenou rychlost, a tak je ani nenapadne jezdit povolenou padesátkou na čerstvém sněhu. Asi jim bude dodržování rozumných limitů méně proti srsti, budou je tak skutečně dodržovat a nebudou si při tom připadat jako ovce. Nebudou tak také prudce brzdit, když uvidí u krajnice zaparkované auto. Akcelerovat a zpomalovat budou podle svého uvážení, nikoliv jen podle značek, takže spotřeba nemusí se zvýšením rychlosti vůbec vzrůst. A pokud je skutečně nutné rychlost snížit pod tento rozumný limit, je třeba řidičům vysvětlit proč.
Bezpečnost na našich silnicích jen samotné omezení rychlosti nevyřeší, důraz na zdravý rozum a zodpovědnost řidičů může. Pokud jej ale nebudou hatit mýty a zneužité statistiky.
Pavel Koběrský, neorganizovaný otec, Praha

A se samostudiem můžete začít třeba zde.

11 srpna 2006

Čas a já

Někdy v roce 1986 jsem dostal svoje první hodinky. Otec mi je dovezl z Vídně, byly digitální, 7 MELODIES CHRONO, "značky" NEC©USA (což někteří četli NEČUSA), ve skutečnosti spíše OEM s natištěnou falešnou značkou a nesmírně přesné - dělaly asi sedm sekund za den, což bylo v té době, zvyklé na mechanické PRIMky, skvělé. Do dneška si to přesně pamatuju - vlevo nahoře světlo (žádné Indiglo ani Illuminator ale poctivá žárovka prakticky k ničemu), vlevo dole tlačítko Mode pro stopky, nastavení budíku, nastavení času a data. Vpravo nahoře podržet pro datum a spustit stopky. Vpravo dole podržet pro čas budíku a vynulovat stopky nebo mezičas. A to hlavní - když se zmáčkly obě tlačítka napravo, tak to postupně přehrávalo jednu se sedmi melodií. V pionýru jsem byl king.
Protože v dýnku byly dírky, aby to líp hrálo, tak jsem je poměrně rychle upotil. Na burze v Porubě jsem tedy pořídil podobný kus, s lepšími tlačítky a jinou sadou melodií - k mému zklamání už nehrály When the Saints Go Marching In a hrály Clementine. Slibovaných 16 melodií neměly, bylo jich jenom osm. Imitace šroubků byla okouzlující.

Tuším že byly taky značky Montana jako ty na fotce, co jsem našel na netu. "Tah" z tenkého ohýbaného plechu jsem rozlámal a vyměnil za ten z těch původních.
No a pak to šlo dál ve stejném duchu - levné hodinky z Asie. Od těch jednoduchých, co ukazovaly jenom čas (HH:MM a zvlášť SS) a datum, ale byly "vodotěsné", přes obludné a nečitelné "digitální ručičkové" až po hodinky s kalkulačkou, které mi zakazovali ve škole.
Asi v patnácti jsem dostal první slušné hodinky - plastové Casia s dvěma ručičkama, synchronizovanýma s digitálním ukazatelem. Minutová ručka se pohybovala jednou za dvacet sekund. Gumový pásek přesně navazoval na hodinky, vypadaly skvěle, skvěle šly (do sekundy za den), byly skutečně vodotěsné (do 50 "metrů", stejně jsem tehdy neuměl plavat) a v noci jim svítily ručky. Ty mi ale jednou ukradli poté, co nám při basketu vybrali šatnu. Vrátil jsem se zpátky do Vietnamu.
Po nějakém čase jsem si konečně ušetřil na další - Casia s databankou na třicet telefonních čísel, pěti budíkama dokonce na jednotlivá data, odpočtem, stopkama a "věčným" kalendářem. Mobily ještě nebyly tak běžné a seznam se docela hodil. Prožily se mnou hodně - obsahovaly telefon na moji první lásku, odpočítávaly čas k maturitě, budily mě na vlak na první roky na vysoké. Když jsem je po třech letech odložil, baterka držela ještě další čtyři roky, než se úplně odmlčely.

Bohužel teď mají odloupnutý kus "chromování", i tak jsem si říkal, že bych je mohl oživit, dolakovat a přeleštit akrylátové sklíčko - byly to moje první "klasické" hodinky.
Někdy ve druháku na vysoké jsem ale znovu zatoužil po ručkách. Volbou bylo zase Casio, jeden z jejich chronografů - plastikové pouzdro s pseudokovovým nástřikem, tachymetrická stupnice, tah z plíšků a gumy s motýlovou sponou, tři subciferníky - vteřiny a minuty stopek a "military time" - 24hodinová stupnice, bohužel natvrdo spojená s hodinovou ručkou. Datumovka byla digitální (day-date) a zobrazovala taky setiny stopek (což jsem snad za celou dobu nevyužil. Taky měly skvělý Illuminator, který ale podsvětloval jenom ty malé ciferníky, takže uprostřed noci, když už ručky nefosforeskovaly, jsem byl často odkázaný jenom na tu 24hodinovou stupnici - po probuzení to byl mentální výkon. Hodinky mi vydržely osm let - na kovovém tahu z tátových digitálek ze sedmdesátých let, s poškrábaným sklíčkem, pouzdrem odřeným až na plast, těžce zkoušené živly. Až jsem jednou letěl letadlem ze služebky, podíval jsem se co má za hodinky pán vlevo, co má za hodinky pán v pravo a věděl jsem, že si budu muset pořídit nové.
Volba byla náročná - věděl jsem, že musí být ocelové a ručičkové, ale to bylo tak všechno. Prvním favoritem byly Timexy s maskovaným (vypínatelným) displejem na ciferníku, toužebně jsem pokukoval po Tissotech T-touch a Suunto X-lander s kompasem a výškoměrem. Pak jsem se jako planespotter zamiloval do leteckých hodinek a konkrétně Seiko SNA411. Pak jsem ale narazil na server Chronomag.cz a začal jsem uvažovat o mechanických hodinkách - přišlo mi to zhruba stejně zajímavé jako digitálky v době mého dětství. A nakonec jsem si na Chronomagu i vybral - Invicta 8926.
Asi týden jsem šmejdil na eBayi až jsem nakonec sehnal jedny s původní "coin bezel" lunetou za něco přes sto dolarů včetně poštovného. Za týden dorazily a byl jsem velmi spokojený. Pěkné balení ve žluté koženkové krabici včetně kusu kůže na leštění, hodinky těžké jako menší ingot, část leštěná, část kartáčovaná, prosklené dýnko, prostě moc hezké. Když jsem si je prohlížel, tak se jako automaty samy rozešly - šestkrát za sekundu se pohybující sekundová ručka a stejně časté tikání mi připomnělo, když jsem jako dítě poslouchal a pozoroval tátovy Primky a Pobědy. Až na extrémy se zatím pohybujou mezi třinácti a šestnácti sekundami za den - což je o dost víc, než na co jsem zvyklý, ale aspoň mám motivaci si s nimi jednou za pár dní pohrát a nastavit je. Ale hlavně mám pocit, že místo bezduchého počítače mám na ruce poctivý mechanický stroj. A zaplašuju myšlenky na další...
P.S. Časem sem dám excelovskou tabulku na počítání přesnosti, myslím, že už jsem ji docela dost vymazlil...