15 dubna 2015

Pohádka o dobrém semaforu

Budu vám vyprávět příběh jednoho semaforu. Nebyl to obyčejný semafor – byl to buzersemafor.
Vsí, ve které bydlím, prochází silnice druhé třídy, po které denně projede asi šest tisíc aut. V její nejfrekventovanější části byl donedávna jediný přechod pro chodce na poměrně přehledném místě, rychlost v obci byla zónově omezena na 40 km/h. Většina řidičů chodcům zastavila, někteří nikoliv. Mnoho chodců přecházelo mimo přechod v místech, kde silnici křížily místní komunikace. Občanům se to nelíbilo, chtěli by v těch místech mít také přechod. A také se jim nelíbilo, že tou čtyřicítkou moc řidičů nejezdilo. Volali tedy po více přechodech, zpomalovacích prvcích a měření rychlosti, což jim bylo ve volbách slíbeno. Hlavně semafory, díky nim auta stojí a stojící auto je dobré. A kdo tvrdí jinak, podceňuje sílu toho dobra.
Rozpočet takové tisícové obce ale na větší investice nestačí – pokryje provozní náklady a investice drobné, ale to je tak všechno. Občas se objeví blahosklonná možnost pořídit dobro z katalogu: „Teď se v obcích, jako je ta vaše, staví chodníky. Možná potřebujete školu nebo školku, ale na ty teď dotace nejsou, tak postavte aspoň ty chodníky, ne?“ A tak se nachystala projektová dokumentace a stavební povolení, do čehož se vložila energie odpovídající tomu, že dotace nemusí vyjít, vlastně vycházejí málokdy. A dotace vyšla. Budou chodníky a buzersemafory!
Postavily se chodníky s přípravou na dva nové přechody v místech, kde lidé skutečně chodí, a dva buzersemafory – semafory zastavující příliš rychle jedoucí automobily s možností řízení pohybu chodců v jednom. Jeden z nich byl umístěn u původního přechodu, druhý o pouhých třicet metrů dále, tam kde bude podle projektu přechod další. Za několik týdnů je hotovo, ale semafory nesvítí.
Odfláknutou projektovou dokumentaci sice dopravní odbor také schválil, ale pravděpodobně jejímu schválení věnovali také jen energii odpovídající tomu, že dotace nemusí vyjít, vlastně vycházejí málokdy. A když se mělo zkolaudovat, tak se zjistilo, že na místě nového semaforu semafor, a nakonec vlastně ani přechod pro chodce, být nemůže. Nakonec, po skoro dvou letech, všechno dobře dopadlo – semafor byl přesunut ke druhému novému přechodu a po novém „nepřechodu“ se stále přechází.
Jednoho dne tedy byla stavba zkolaudována a semafory spuštěny. Součástí byla velkolepá světelná show, kdy semafory vítaly skoro všechny přijíždějící auta červenou, a pokud žádné auto nejelo a chodec nešel, tak střídaly červenou se zelenou zhruba jednou za minutu.
Hned druhý den ráno byly spatřeny první kolony u semaforů, první auta, která červenou nerespektovala a první auta, která protisměrem předjížděla auta stojící na červené. Problém se vyřešil poměrně rychle - dodavatel jen zapomněl vypnout výchozí program, který stavěl auta již od 20 km/h, a pokud chodci nemačkali tlačítka, blikal si sám. Semafor byl tedy přizpůsoben na rychlost mírně převyšující 50 km/h, také protože jednou z podmínek umístění semaforu bylo zrušení původní čtyřicítky. Občas semafor zastavil i auta, která nejela rychle. Většina řidičů (se k tomu) stavěla pokorně, těch co červenou projížděli nebo při rozjezdu pískali pneumatikami byla menšina.
Semafor také vynikal tím, že pokud si chodec tlačítkem požádal o zelenou, zelená pro chodce se objevila přesně v okamžik, kdy padla červená pro auta. Až jednoho dne došlo k tomu, že se v časoprostoru sešel řidič zvyklý na to, že je semaforem zastavován zbytečně a chodec, který se dívá jen na zelenou. Školák. Skončilo to „jen“ přejetou nohou.
Nejméně sedm let se na tom přechodu žádná nehoda nestala. Během roku po zavedení právě jedna. Statistická významnost žádná. Ale znáte to, i kdyby to mělo zachránit jen jeden lidský život…