29 srpna 2007

Kde ověřit podpis o víkendu?

Jsem teď na několik týdnů na služební cestě a domů se vracím jenom na víkendy. Zároveň jsem v tuto dobu potřeboval rozdělit nemovitost v podílovém spoluvlastnictví – na což je podle občanského zákoníku výslovně potřeba písemná smlouva. A v n-té vyhlášce zeměměřičského a katastrálního kdovíčeho je uvedeno, že na ní musí být ověřené podpisy. A to na původní smlouvě nebyly. Takže jsme je museli nechat ověřit – jenže – jak to udělat, když jsem v Praze jenom o víkendech?

Normálně by to asi bylo jednoduché, obtelefonovali bychom notáře a s některým z nich bychom se na sobotu jistě dohodli. Tedy pokud jim to členství v státem posvěceném kartelu zvaném Notářská komora dovoluje – nijak jinak si nedokáži vysvětlit to, že ani jeden z několika stovek notářů v Praze a okolí nemá alespoň některou sobotu v měsíci otevřeno. Ale my jsme se tuto skutečnost dozvěděli až v pátek odpoledne, kdy již notářstvo hromadně a svorně odjíždí na víkend.

Nastupuje úmorné hledání na internetu a poznání, že existuje relativně překvapivé množství obcí, které mají otevřeno v sobotu. Obce to jsou spíše menší, což se dá vysvětlit tím, že starosta přes týden pracuje a v sobotu starostuje. Některé z nich dokonce v sobotu ověřují podpisy, většinou jsou ale daleko.

Existují ale dvě světlé výjimky. První z nich je Praha 9, jediná pražská městská část, která úřaduje v sobotu, resp. je na jejích stránkách možné najít, že úřaduje v sobotu (chtěl jsem sem dát odkaz, ale už jsem ho nenašel, takže je možná chválím zbytečně). Na ostatních stránkách městských částí je totiž někdy umění najít i běžnou otvírací dobu. Pro jistotu telefonujeme a dozvídáme se, že o prázdninách toto bohužel neplatí.

Druhou světlou výjimkou jsou Mnichovice – městečko v malebném Ladově kraji. Na jeho náměstí se nachází informační centrum, které je otevřené i v sobotu dopoledne a ověřuje podpisy. Ověřování ověřujeme telefonicky a vyrážíme. Před polednem ověřujeme naše dva podpisy a chvíli po poledni zjišťujeme, že ve smlouvě je vážná formální chyba. Ručně dopisujeme opravnou doložku a vyrážíme na hezký výlet v okolí Ondřejova – když už jsme se tam přes celou Prahu trmáceli. A výlet stojí za to…

Smlouva je navzdory opravné doložce oprávněně odmítnuta a čeká nás podobný scénář. Nyní už míříme najisto do Mnichovic a odjíždíme spokojeni. Paní v centru nám dokonce doporučí koupání v rybníku Jureček v Radošovicích – přírodním koupališti, které nabízí skoro dokonalou prvorepublikovou iluzi.

V pondělí katastr nemovitostí smlouvu a s ní celý vklad přijal. Také díky skvělému mnichovickému informačnímu centru. Notáři a zejména Praha by se měli stydět…

15 srpna 2007

Úsporné zářivky: ano či ne?

Myslím si o sobě, že jsem poměrně ekologicky smýšlející člověk. Na druhou stranu mě jen málo věcí dokáže rozčílit tak, jako ekologická propaganda. Proto mi už delší dobu leží v hlavě úsporné zářivky (aka úsporné žárovky, kompaktní úsporné zářivky, CFL atd.).
Zdánlivě je to velmi jednoduché - když se srovnají příkony klasické žárovky a úsporné zářivky při stejné svítivosti, je to win-win situace pro zářivku. Ale už tady narážím na první problém - subjektivně prostě 20wattová zářivka svítí méně, než proti ní porovnávaná 100wattová žárovka. A to už vůbec nemluvím o tom, jak dlouho trvá, než se zářivka skutečně rozsvítí na plný výkon. A po roce nebo dvou - to už sice možná musím žárovku vyměnit, zářivka stále svítí - ale čím dál méně.
A vůbec - životnost. To že žárovky praskají, se tak nějak obecně akceptuje. Z mé osobní zkušenosti ale poměrně často odcházejí i úsporné žárovky. Poprvé jsem to považoval za náhodu, podruhé už jsem byl ostražitější a potřetí jsem přemýšlel, jestli mám zainvestovat do nějakých dražších kvalitních zářivek s rizikem větší ztráty když mi zářivka odejde, nebo se raději vrátit k žárovkám za pětku.
Docela mě taky mrzí, že výrobci nezmiňují jaká je spotřeba zářivek (a žárovek) při jejich rozsvěcení. Občas sice prosákne něco, jako že se do dvaceti minut nevyplatí zářivku zhasínat, ale nevím jak moc se tomu dá věřit. V každém případě by to docela dost ovlivnilo zejména rozhodnutí, jestli používat zářivky i na místech jako jsou záchody (asi ne), koupelny (spíše ne), schodiště (těžko říct) nebo obývák (spíše ano).
K zářivkám mám určité subjektivní výhrady co se týče barvy světla. Samozřejmě je možné pořídit i zářivky s příjemnější barvou, ale za podstatně vyšší cenu, což opět naráží na mou špatnou zkušenost s životností.
No a teď již skutečně k ekologii. O tom, že zářivky obsahují rtuť se ví. O tom, že uhlí spalované v uhelných elektrárnách taky obsahuje rtuť se taky ví. O tom, že žárovka svým příkonem vypustí více rtuti vyrobené v uhelných elektrárnách než zářivka svým příkonem a svým obsahem se taky ví. Celá teorie má ale dvě vady. Zaprvé ne všechna elektřina se vyrábí v uhelných elektrárnách, naopak jsou v poslední době tendence od nich ustupovat. Zadruhé si myslím, že energetická náročnost zářivky nekončí jen příkonem a zapalovacím napětím. Výroba je jistojistě náročnější (koneckonců s každou vyhozenou úspornou žárovkou vyhazujete taky možná ještě plně funkční předřadník), logisticky je zářivka taky náročnější (váží více a je o něco větší, navíc je jejich výroba více centralizovaná). Když se to všechno přičte, jak to pak vychází?
No a nakonec - všechny výpočty vycházejí z toho, že teplo vyzářené žárovkou je ztracenou energií. Troufnu si tvrdit, že v moderních nízkoenergetických domech, zejména těch vybavených vzduchotechnikou tomu tak rozhodně není. V zimě se navíc svítí, tedy topí více, v létě se svítí, tedy topí méně (zase je možná nutné vyrobené teplo vyklimatizovat ven).
Facit: stejně si myslím, že na těch úsporných zářivkách něco je. Svět ale nespasí, stejně jako moji duši nespasí, když je budu mít všude. Takže se obávám, že moje domácnost bude pořád jen smíšená, tedy dokud mě někdo nepřesvědčí jinak. A to se hned tak někomu nepodaří...

08 srpna 2007

Vratné lahve vs. Ministerstvo kultury

Tahle kauza je hezkým důkazem toho, že Ministerstvo kultury by se nemělo vměšovat do tak navýsost soukromých záležitostí jako je film. Možná jako je kultura vůbec...
Je to jednoduché:
  • stát subvencuje na základě nějakého byznysplánu zvaného scénář něčí výdělečný podnik;
  • stát si povinně vyžádá kopii do archivu, která mu uteče;
  • stát zaplatí za to, že mu utekla kopie, po které by mu nic být nemělo.
Navíc ten film byl hrozný...