USB footswitch za 200 Kč

Jsem muzikant. Hraju v kapele, která není stoprocentně funkční. A ačkoliv sám sice nejsem nějaký tvůrčí typ, občas si pro sebe doma něco nahraju. Mám sice čtyři kytary (dvě basy, akustiku a elektriku ve stádiu zrodu), jinak jsem na tom s hardwarem dost špatně. Mám jen několik kabelů, basový multiefekt a externí zvukovou kartu s nízkoimpedančním vstupem na kytary. Mimo kapelu se tak všechno odehrává v počítači. Bohužel mě vždycky trápilo to, že musím nejdříve zmáčknout něco na klávesnici, pak přesunout ruce na nástroj a začít hrát - ať už při nahrávání, nebo třeba při použití softwarového looperu. Rozhodl jsem se proto pořídit si nožní spínač. Marně jsem hledal něco cenově dostupného, nakonec jsem se nechal inspirovat několika návody na serveru Instructables a vyrobit si jej vlastnoručně z polotovarů.
Jako první jsem si pořídil USB gamepad - z eBaye se dal pořídit i s poštovným zhruba za stovku, což je rozumná cena pro domácí kuchání. Je možné použít i jiné USB periférie - externí numerickou klávesnici, starý joystick nebo i obyčejnou klávesnici (tam by mělo stačit vytrhat většinu kláves a na ty zbývající nalepit něco pro snažší šlapání).
Pak jsem vyrazil do obchodu s elektrotechnikýma součástkama pro nějaké rozumné tlačítka. Měl jsem štěstí - měli přímo nožní spínače (přesněji DPDT přepínače, ze kterých jsem použil pouze dva kontakty ze šesti), kus za 35 korun, měli sice jenom dva, ale pro začátek by to mohlo stačit.
Následně jsem v Tescu zakoupil krabičku na potraviny s dostatečně pevným víkem, aby při sešlápnutí přepínače udrželo. Krabička stála taky zhruba 35 korun.
Gamepad jsem vykuchal, obal zahodil, co se dalo odpájet jsem odpájel a na kontakty jsem připájel dráty k tlačítkům. Vzhledem k tomu, jaké jsem poleno to dopadlo špatně. Nejdříve jsem se pokoušel pájet přímo na tišťák, což mi nešlo a joystick tak teď hlásí dvě tlačítka stále stisknuté. Nakonec jsem využil dráty vedoucí k pomocné desce plošných spojů - znamená to sice, že se tlačítka přepínače hlásí jako tlačítko 6 a tlačítko 8, ale v důsledku to nevadí.
Nakonec jsem rozžhaveným hřebíkem vypálil v krabičce díry na tlačítka, průchodovou díru na kabel, na kabelu udělal uzel, elektroniku nacpal do krabičky, bezpečně uchytil stříbrnou páskou a bylo hotovo.
Pro konverzi používám dvě různé aplikace - pomocí AutoHotkey převádím joysticková data na stisky kláves na klávesnici, pomocí MJoy je možné konvertovat přímo na MIDI data použitelné v hudebních aplikacích. Spektrum použití se samozřejmě neomezuje jenom na hudbu - jenom namátkou mě napadají počítačové hry, nebo třeba skrývání počítačových her před blížícím se šéfem. Ani potenciál gamepadu jsem nevyužil - tlačítek je k dispozici čtrnáct a k tomu čtyři analogové osy (které by se daly třeba napojit na externí expression pedal). A taky by se do průsvitné krabičky dala přidat nějaká hezká LED dioda!

Vox Amplug Bass

Na domácí cvičení na basu jsem si pořídil sluchátkový zesilovač Vox Amplug Bass. Nemůžu bohužel z technických důvodů cvičit nahlas, jakkoliv jsem ale zastáncem zkoušení nasucho, tak vím, že tam člověk neslyší úplně všechno; a potřeboval jsem zároveň něco, co se dá rychle rozbalit a rychle uklidit. Na něco podobného jsem čekal už delší dobu a že to udělal zrovna Vox, to byl jenom bonus.

Celé to bylo zabalené do běžného blistru, za který po mně chtěli v obchodě zhruba tisícikorunu. V balíčku byly kromě samotného zesilovače ještě dvě baterie AAA čínské výroby, o kterých se v manuálu píše, že mají sloužit k vyzkoušení funkčnosti, ale moc toho nevydrží (zatím ale drží). Paradoxem je, že k zesilovači Vox dostane člověk baterky s nápisem HI-WATT.

Nalevo to má třípolohový přepínač - vypnuto/zapnuto/efekt, kdy efekt je popsaný jako "comp/boost", je to ale spíše obyčejné zkreslení, a ani při menším gainu to nedělá to, co bych od kompresoru očekával. Při přepnutí na efekt naskočí oproti "čistému kanálu" dost hlasitost, takže na nějaké častější přepínání to není. Zkreslení nedokážu ohodnotit, u basy tomu nějak neholduju, při vyšším gainu ale kreslí i čistý kanál.
Zeshora jsou tři malé potenciometry - gain, tone a volume. Tone je v podstatě akorát tónová clona, takže k ničemu, nebýt jedné nepříjemné vlastnosti - docela to šumí, aby to nešumělo tak je třeba buď vytočit gain a stáhnout hlasitost, nebo použít tu tónovku za cenu zkreslení resp. ořezání výšek.
Kromě toho mi to ale zvukově přijde pěkné a účel to plní dobře. Litr mi za to přijde možná trošku moc, ale ty lacinější alternativy nejsou tak kompaktní a nedá se jim moc věřit. Celkově tedy spokojenost, doufám, že mě to někam pomůže posunout.

Test: Struny na akustickou kytaru DR Strings Black Beauties

Už pěkných pár let preferuju na svojí akustické kytaře struny s ochranným povlakem - a doposud jsem byl vždy věrný strunám Elixir, dokonce jsem o nich kdysi na svém historickém kytarovém webu napsal test. Princip je jednoduchý - celá struna je v tenoučkém "pytlíku", takže tolik neoxiduje, mezi dráty se nedostává špína, déle vydrží, tolik nedrhne a lépe se na ní hraje. Vzhledem k tomu, že už na akustiku nehraju tolik, jako jsem hrával v roce 1999, Elixiry mi vydržely rozumně zvonit i několik let.
Teď jsem se ale rozhodl zkusit něco jiného - struny DR Strings Extra Life v černé barvě nazvané Black Beauties. Slyšel jsem na ně samou chválu a říkal jsem si, že mít černé struny na černé kytaře by mohlo být cool. Technologie je trošku jiná - na opletový drát se nanese tenká vrstva ochranné barvy a teprve pak se jádro oplete, struny bez opletu jsou obarvené celé. K dispozici je široká škála barev od stříbrné po růžovou.

Struny jsem koupil po internetu v Británii, protože i s poštovným to vyjde laciněji než u nás - pokud se u nás vůbec dají sehnat. Zároveň jsem si pořídil (tentokrát z USA) ebenové kolíčky do kobylky, protože ty staré plastikové už byly mírně polámané. Jakmile se obě věci sešly, pustil jsem se do výměny - bohužel to ale znamená, že nejsem schopný oddělit vliv kolíčků a vliv strun.

V každém případě - první dojem nebyl úplně pozitivní, struny jsou hrozně drsné, drhnou dokonce více než běžné kovové struny, natož tedy Elixiry. Co se týče zvuku, tak jsem taky nebyl úplně přesvědčen, přišel mi trošku zastřený, méně citlivý, flažolety byly výrazně tišší. A do třetice - kytara se děsivě rozlaďovala.
Mám pocit, že za druhými dvěma body byly spíše kolíčky, protože o den později to už bylo mnohem lepší. Drsnost zůstala, ale dá se to zvládnout. Jak to vypadá, to můžete posoudit na přiložených fotografiích.
Zatím nejsem schopný nic více dodat, pokusím se ale po pár měsících zhodnotit jestli to stojí za to.
A jako bonus - video (první část trsátkem, druhá prsty, zvuk katastrofální):