O úspěšnosti centrálního plánování vzdělávání

Asi před třemi lety jsme se pomalu začali těšit na stěhování do nového domu kousek za hranicemi Prahy. Ale jednoho večera přišla žena s tím, že jí známý řekl: "vyjel jsem si data ze staťáku, porovnal s kapacitou škol a myslím, že se tam ten váš mladší kluk nedostane do školy". Říkal jsem si, že je nějak moc chytrý a že "se" to nějak zařídí - času je dost, kluk se na podzim narodil a než půjde do školy, to ještě potrvá. Problém jsem diskontoval někam do podvědomí.

Střih. 2012. Spokojené bydlení na vesnici nám ruší informace o tom, že od školního roku 2013/14 nebudou obě okolní obce, ve kterých jsou základní školy, zapisovat prvňáčky z jiných obcí. Známý měl pravdu.

Problém si uvědomuje i vedení obce, která by měla místo pro prvňáky zařídit. Jako první varianta řešení je umístění dvou tříd do právě rekonstruovaného kulturního domu. Ano, obec s rozpočtem sedm miliónů korun ročně vlastní a rekonstruuje kulturní dům. Proč? Protože dostala dotaci na rekonstrukci kulturního domu přece. A udělá se v něm škola? Neudělá, protože dotace byla přece na rekonstrukci kulturního domu a ne školy. Nehledě na to, že občané obce, kteří si kulturní dům "těmahle rukama" vystavěli v Akci Z v něm chtějí mít plesy. A hospodu. Protože jedna je zaprděná, druhá je zakouřená a třetí moc daleko. A drahá. A navíc: "vy tady bydlíte jenom chvíli, vůbec nerozumíte tomu, co vesnice potřebuje".

Situace je mimochodem podobná i se školkou, je plná, pojme sotva předškoláky. Plán na rozšíření je, stavební povolení taky - jen ta dotace jaksi nevyšla, takže se školka nerozšiřuje. Že by se rozšíření školky zaplatilo ze "školkovného"? Předškoláci přece mají školku zdarma, školka je tedy prakticky bez příjmů. A je jich hodně, předškolákem je totiž ten, kdo by do školy měl jít příští rok. A i když tam třeba nepůjde, další rok bude přece taky předškolák. Levné rozšíření pomocí kontejnerů vypadá slibně jen do chvíle, kdy se zjistí, že hygienické normy umožňují v kuchyni vařit pouze 30 dětem, 31. mezní dítě již vyžaduje úplně jiné technologie. Zamítnuto.

Zpátky k základním školám - padají další návrhy. Odpolední vyučování? Zakazuje zákon. Vozit děti autobusy směrem ven od Prahy? Středočeský kraj má totiž míst ve školách dostatek, jen jsou jaksi nerovnoměrně rozdělené. V prstenci kolem Prahy má prý v roce 2013 chybět více než 130 tříd. Podle materiálů kraje ale problém neexistuje. Nebo se o něm zprávy jen nezmiňují. Kraj situaci považuje za problém obcí, které dovolily příliš velkému množství lidí vybrat si, kde chtějí bydlet. Stát sice na webu ke sčítání lidu slibuje že:

Podle dat ze sčítání (a navazujících projekcí obyvatel) lze snadno vypočítat, ve kterých lokalitách budou v příštích letech školní či předškolní děti a kolik jich bude. Získáme tak informace, jaká bude nutná kapacita tříd ve školkách a školách případně, kde bude potřeba školky otevírat, a kde rozhodně není dobrý nápad školku či školu zavřít.

, ale státu už nějak nevěřím.

Pokud by se ale stát přece jen rozhodnul situaci nějak řešit, měl bych pár tipů, jak by se to dalo udělat:

• Nedávat obcím dotace, ale zvýšit jejich podíl na vybraných daních. Ať má možnost investovat do aktuálně potřebných věcí namísto věcí, na které jsou právě dotace.
• Nedávat peníze školám, ale žákům. Ať si jejich rodiče rozhodnou, zda chtějí dát dítě do školy nebo školky státní, soukromé nebo třeba církevní.
• Neměřit potřebnost školky pro dítě tím, kdy se narodilo. Mezi dvěma lety školky zdarma pro předškoláka a dvěma lety soukromé školky je šestimístný rozdíl.
• Ubrat ze svých nesmyslných norem. Rodiče dokážou posoudit kolik decimetrů čtverečních zahrady na dítě je dostatek. A ocení, když se jejich dítě do školky dostane, i když v kuchyni nebude samostatná místnost na zeleninu.

Stručně: nechte nás o něco málo více na pokoji.

Zpráva o stavu tachometrů

Když jsem si kupoval své první auto, překvapilo mě, jak měla většina nabízených aut mezi 95 a 105 tisíci kilometry. Teď, kdy začínám pomalu přemýšlet o výměně, jsem si na to opět vzpomněl a rozhodl se do celé věci proniknout trošku hlouběji - vezmu z nějakého serveru nějakou větší množinu dat a trošku ji rozpitvám. Toto jsem udělal a výsledky nabízím - interpretaci ale raději nechávám na vás.
Jako vzorek byla zvolena Škoda Octavia se vznětovým motorem - je to auto, jakých je tady spousta, je to bohužel v určitém ohledu "status symbol" a velké klišé a hlavně - v autě se dokáže hrabat skutečně leckdo. Základní soubor tvořilo asi 2700 aut, z nich jsem odstraněním viditelně nepravděpodobných kombinací hodnot získal 2665 vozů.
Nejdříve tedy souhrnně - průměrná Oktávka fdýzlu v nabídce je zhruba pět let stará, má na tachometru (úmyslně neříkám najeto) asi 120 tisíc kilometrů a stojí necelých 240 tisíc korun. Medián se od průměru tolik neliší - čtyřletý stroj se 128 tisíci km za necelých 230 tisíc Kč. Žádná další data jsem nesledoval, zejména protože by to docela zkomplikovalo "harvesting".
Co se týče roku uvedení vozidla do provozu - tam asi není moc co řešit. Je to objektivní údaj, který toho o vozidle samotném moc neřekne. O něco zajímavější je cena - tak jsem se jí podíval na zoubek. Jak závislost vypadá nejlépe vysvětluje následující graf - na horizontální ose je netypicky závislá proměnná, tedy cena, levá vertikální osa popisuje kilometry a patří k ní modré body, pravá osa popisuje roky a patří k ní body žluté. Všechny stupnice jsou lineární.
Co je ale mnohem zajímavější je kilometrový proběh. Očekával jsem, že existují určité psychologické hranice, které ovlivňují trh s ojetými vozy. Například, že lidé prodávají auta před dosažením určitého stavu, od kterého považují auto za příliš ojeté. Stejně tak lidé nakupují auta před určitou hranicí, od které auto začíná směřovat k vraku. Nebo naopak od určité hranice, kdy je auto dobře zajeté, má nejlepší cenu a podobně. No a do třetice - pokud se kilometry skutečně stáčejí, tak se asi nebudou stáčet na základě generátoru náhodných čísel.
První faktor, kterého jsem si všimnul je, že vozidel, které mají na kilometrovníku poslední čtyři číslice mezi 5000 a 9999 je nabízeno zhruba o 15 procent více, než těch, kterým odometr končí 0000 až 4999 - samozřejmě jsem vyřadil inzeráty, kde byly kilometry zaokrouhlené. Desetitisícovky kilometrů tedy psychologickou hranicí jsou. Extrémně se to projevuje v případě 30 tisíc kilometrů ("dobře zajeté auto", "roční vůz") a pak od 120 tisíc do 160 tisíc kilometrů - na grafu můžete vidět zuby.
Když se ale vrátím k samotnému začátku článku, tak jsem byl velmi zklamán - 100 000 kilometrů nijak významně nevypadá. Možná jako blok od 90 do 110 tisíc kilometrů, tam určitý nárůst vidět je. Ale tak dramatické jak jsem to očekával to skutečně není. Mnohem výrazněji vypadají hranice 20, 30, 60/65, 120, 130, 140, 150 a 160 tisíc kilometrů.
Zajímavý je taky poměr mezi najetými kilometry a stářím. Ročně najede naše průměrná Oktávka asi 28 tisíc kilometrů. Neplatí to ale pro všechny auta - čím je auto starší, tím toho za rok najede méně. Důvodů mě napadá několik - buď skutečně končí hodně ojetá auta na vrakáči, nebo se se staršími auty skutečně jezdí méně - anebo jsou ty tachometry prostě přetočené. V každém případě - průměrné pětileté auto má najeto necelých 130000 km, zatímco dvakrát tak staré jen o 31000 km, tedy o necelou čtvrtinu, více. Tento první graf ukazuje průměr najetých kilometrů podle roku výroby vozu:Druhý graf zobrazuje v podstatě totéž - průměrný kilometrový proběh podle stáří vozu. Zde je vidět, jak od čtvrtého roku stáří kilometráž roste jenom symbolicky.

Nakonec jsem se zaměřil na hledání jakéhosi optima pro nákup vozu - tedy kolik kilometrů zbývající životnosti získám za jednu korunu ceny. Jako strop životnosti jsem zvolil 400 tisíc kilometrů (tedy více, než kterékoliv z nabízených aut) a rozdíl mezi stavem tachometru a stropem vydělil cenou vozu. Samozřejmě zde chybí jeden důležitý faktor - s najetými kilometry a nezávisle na nich také se stářím vozu rostou předpokládané servisní náklady, které stlačují toto optimum směrem dolů, a také málokdo dojíždí auta až na samý práh životnosti, ale pro zjednodušení tedy alespoň toto. Jak vidíte na grafu níže, vyšel mi docela hezký kopec s vrcholem mezi 140 a 210 tisíci, kdy za korunu získáme 1,5 km zbývající životnosti. Osobně bych tomuto ale ve stínu předchozích grafů moc nevěřil.
Abych to shrnul - nevím. Průměry najetých kilometrů ve vztahu ke stáří ve mně určité pochybnosti vzbuzují, na druhou stranu jsem čekal mnohem větší skoky u určitých psychologických hranic. Kde mám hledat, až si budu kupovat další auto, tedy moc nevím - ale asi si tu analýzu ještě zopakuju, protože to dieselová Oktávka stejně nebude.

Události, komentáře

Včera jsem koukal na Události, komentáře věnované tomu, že Fed snížil dramaticky úrokové sazby. Diskuze se účastnili čtyři inteligentní pánové - viceguvernér ČNB Miroslav Singer, investiční bankéř Ondřej Jonáš, analytici Pavel Kohout a Petr Zahradník a... Daniela Drtinová. Obzvláště její naléhání na pana Singera ať tedy řekne co udělá se sazbami ČNB bylo okouzlující. Svůj nervózní palec jsem ale uhlídal, televizi nevypnul a zajímavou diskuzi dokoukal až do konce...

Proč mají ještě dnes vstupenky fixní ceny?

Žijeme v době informačních technologií, které by nám snad mohly umožnit se zase o kus přiblížit dokonalé konkurenci. Ačkoliv produkty nejsou homogenní (ba naopak), tak jsou o nich mnohem lépe dostupné informace a hlavně - díky různým aukčním systémům je možné za věci platit cenu, která je o něco blíže tomu MC=MR=P. Proto jsem byl mírně šokován tím, že promotér jediného koncertu kapely Led Zeppelin v nejbližší době (možná úplně posledního) prodal tyto lístky za jakousi fixní cenu, ačkoliv poptávka velmi převyšovala nabídku. A ještě více jsem byl šokován tím, že posílá do pekel eBay za to, že na jeho intervenci nestáhnul vstupenky z aukcí. Vzhledem k tomu, že křivky nabídky a poptávky po tomto koncertu vypadají podle mého názoru asi takto:

tak si myslím, že tento člověk je buďto naivní lidumil nebo blbec. Kdyby je na eBayi nabídnul sám, vydělal by více, ušetřil by si trapas, neobtěžoval by eBay zbytečně, lidem kteří na koncert doopravdy chtějí by ušetřil trapné losování a svět by byl zase o něco lepší.

Srovnání cen taxislužby v hlavních městech V4

Už dlouho mi vrtalo hlavou jak je to možné, že v některých okolních hlavních městech jsou tak laciné taxíky a přitom se taxikáři narozdíl od těch pražských uživí. Tak jsem si udělal malé srovnání - našel jsem si v Praze, Varšavě, Bratislavě a Budapešti čtyři taxislužby - částečně ty, kterými jsem v těch městech jezdil, částečně namátkou - a spočítal, kolik by u nich vyšlo ujet deset kilometrů. Vzhledem k tomu že kromě Varšavy se všude platí jiné ceny přes dispečink a jiné na ulici, tak jsem zahrnul obě. A taky jsem přidal ceny regulované. To všechno jsem přepočetl na koruny a zkorigoval přes PPP. Výsledek najdete na obrázku.
Pozn.: Regulovaná cena v Praze a v Budapešti není cena přikázaná, jak by se mohlo zdát, ale cena maximální. Ve Varšavě je díky substandardní MHD taxislužba naprosto běžným způsobem dopravy. V Bratislavě je taxislužba prakticky liberalizovaná.

Cena státu

Liberální institut vytvořil zajímavý internetový projekt nazvaný Cena státu. V jednoduché webové aplikaci můžete nakoupit od státu služby které považujete za rozumné a porovnat je se skutečností. Jak to dopadlo mně znázorňuje tento graf:

Fandím odborářům ve Škodovce!!!

Svým nakonec úspěšným tlakem na maximální zvýšení mezd odůvodněným nárokem na podíl na zisku přispěli k větší efektivnosti ekonomiky v dlouhém období. Jak? Škodovka má nyní podstatně větší prostor pro investice do kapitálu díky tomu, že vyšší cena práce zkrátila návratnost těchto investic. Může tak zabít dvě mouchy jednou ranou - stát se technologicky vyspělejším provozem a zároveň omezit náklady na pracovní sílu. Odborářům tedy děkuji a přeji příjemné svezení po izokvantě...

Jak moc rovná je rovná daň?

Nejjednodušší způsob, jak zaútočit na jednotnou sazbu daně z příjmu (tzv. rovnou daň), je mluvit o tom, jak je nemorální, aby chudí platili stejný podíl z platu jako bohatí. Tento argument ale spíše usvědčí z elementární neznalosti matematiky - toto by platilo, pokud by neexistovaly transfery a daň se platila od první vydělané koruny. Jak to tedy vypadá ve skutečnosti? Obrázek řekne více než milión slov - ta vyšší křivka je původní pásmová daň, ta křivka pod ní je "rovná" daň. Data jsou ze serveru aktualne.cz (proto nejsou křivky spojité, byl jsem líný to počítat sám). Vertikální osa je sazba daně po slevách a odpočtech pro dospělého s jedním dítětem, horizontální je hrubá mzda počítaná podle současného modelu.Zejména v okolí průměrného platu je jednotná sazba ještě progresivnější než původní pásmový model. Ale když se hrubá mzda blíží k nekonečnu, progrese sazby konverguje k nule. A ty, co mají nekonečné platy socialisté nenávidí nejvíce...

Čtenářský deník

Teď jsem si určitě naběhl a bude mi sem přes Google chodit spousta školáků, kteří hledají něco co by opsali do čtenářského deníku - dost jich chodí na můj blogpost o Sto letech samoty a asi jsou docela překvapení. Já se ale budu zabývat ekonomickými knihami, kterým jsem teď docela propadl.
První a nejlepší, kterou jsem v poslední době četl, je Byrokracie Ludwiga von Misese. Začal jsem ji číst spíše ze zvědavosti a nakonec jsem z ní byl naprosto nadšený. Jakkoliv je už dost přes půlstoletí stará, tak je stále naprosto aktuální. Možná ještě více než v době svého vzniku. Je to poměrně útlá a dobře čtivá knížka, takže jí můžu doporučit i čtenářům bez větších zkušeností z ekonomií jako vědou. A to nejlepší nakonec - je volně dostupná online a to i česky:
Česky na stránkách Liberálního institutu
Anglicky na mises.org
Z mises.org jsem si stáhnul také jeho Human action, ale do devítisetstránkové e-knihy se mi zatím moc nechce.
Mezitím jsem si tedy střihnul další klasiku: Svobodu volby Miltona a Rose Friedmanových. Opět je dostupná zdarma a česky, bohužel se jedná jen o OCR papírové knížky včetně občasných chyb převodu a bez grafiky. Samotná knížka je zaměřená na masy a na mnoha naprosto srozumitelných příkladech ukazuje, že "there is no such thing as free lunch". Na druhou stranu mě ale neuchvátila tak jako Mises.
Online na stránkách Liberálního institutu
Poslední knížkou se právě teď prokousávám - je to slavný Skeptický ekolog (Sceptical Environmentalist) dánského statistika Bjorna Lomborga. Knížka, která relativizuje katastrofické tendence propagované ekologickými aktivisty, kterých je kolem nás stále příliš mnoho (píšu stále, protože kdybych napsal že čím dál více, tak bych se k nim sám připojil). Na spoustu lidí může svým jednostranným zaměřením působit jako rudý hadr na býka, jiným může velmi otevřít oči. Mně samotnému se líbí velice - přijde mi sice až svatokrádežné jí ve všem věřit, pro skeptika jako já je to ale utvrzení v cestě, kterou jsem se nedávno pomalu ale jistě vydal. České vydání je bohudík/bohužel vyprodáno, ale počítám, že dotisk na sebe nedá dlouho čekat. Určitě se ale dá pořídit v mnoha cizích řečech, a tak spojit příjemné s užitečným.
Stránka knihy na vydavatelství Dokořán včetně anotace a odkazů na recenze
Osobní stránka autora s odkazy na online prodejce různojazyčných edicí
Akorát nevím, jak si mám vykládat, že má ve všem co čtu prsty Liberální institut...