tag:blogger.com,1999:blog-264838042024-03-05T08:47:07.870+01:00Pavel KoběrskýLetectví - Motorsport - Technologie - Internet - Svoboda - Ekonomie - Jídlo - Hudba - CokolivPavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.comBlogger178125tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-69513636469903459772017-04-25T23:57:00.000+02:002017-04-25T23:57:22.745+02:00Všechno, co jste kdy chtěli vědět o nakupování z Číny<i>TL;DR: je to laciné, bezpečné a trvá to tři týdny</i><br />
<blockquote class="twitter-tweet" data-lang="en">
<div dir="ltr" lang="cs">
Kolegové nějak neunesli, že mi během dovolené dorazilo z Číny o něco více balíčků, než je zvykem. <a href="http://t.co/aSgyB0kJLA">pic.twitter.com/aSgyB0kJLA</a></div>
— Pavel Koběrský (@kober) <a href="https://twitter.com/kober/status/633185437503356930">August 17, 2015</a></blockquote>
<script async="" charset="utf-8" src="//platform.twitter.com/widgets.js"></script>
Jsem tak trošku závislý na nákupech z Číny. Pokud na nějakou věc nespěchám, skoro vždycky se podívám, jestli se nedá koupit odtamtud. A některé věci se dají koupit jen tam. Jsou určité věci, které se v Číně kupovat nevyplatí, většina je ale mnohem levnější než tady. Až absurdně. Na dvouletou záruku můžete zapomenout, ale taky si ji nemusíte předplácet v ceně zboží. Další úsporou je poštovné. Jeho skutečná výše je skrytá, částečně je dotováno vládou, částečně Českou poštou díky <a href="https://www.quora.com/How-do-Chinese-eBay-sellers-ship-so-cheaply-across-the-world/answer/Ahmad-60">nevýhodnému systému mezinárodních poplatků</a>. Zásadní nevýhodou je, že doručení trvá o něco déle než když si věc objednáte v ČR nebo v Evropě. Jak to je ale ve skutečnosti? Asi před rokem a půl jsem si do tabulky začal všechny nákupy zapisovat a o výsledky bych se tady rád podělil.<br />
Drtivou většinu nákupů jsem pořídil na <a href="https://www.plnapenezenka.cz/penize-zpet/103124/aliexpress/">AliExpressu</a>, něco málo na eBayi (občas je tam něco levnější, ale částky v českých korunách neodpovídají tomu, co nakonec zaplatíte) a v obchodech <a href="https://www.plnapenezenka.cz/penize-zpet/103124/gearbest-com/">Gearbest </a>a <a href="https://www.plnapenezenka.cz/penize-zpet/103124/banggood-com/">BangGood</a> (hrozný název).<br />
Ve sledovaném období mi dorazilo 171 zásilek. Šest zásilek nedorazilo vůbec - a za všechny jsem dostal peníze nazpátek. Pouze v jednom případě jsem to musel eskalovat na eBay, v ostatních případech jsem se bez problémů dohodl s prodejcem. Reputační systém je nejlepší ochrana spotřebitele. Ve čtyřech případech mi pak byly vráceny peníze i když jsem zboží dostal - jednou dorazilo tričko v jiné, ale stále použitelné barvě, takže byla kompenzace částečná, ve třech případech bylo zboží vadné a bylo mi vráceno všechno.<br />
Medián ceny zásilky včetně poštovného byl 53 Kč, tedy hluboko pod cenou poštovného skoro čehokoliv uvnitř ČR. Mimochodem, nejnižší cena byla za nabíjecí kontroler pro li-ion baterii, a to 25 centů (tedy ani ne sedm korun za tišťák, čip s regulátorem, nějaké SMD součástky, USB konektor, <strike>dítě s páječkou</strike> robota s páječkou a poštovné přes třetinu zeměkoule). Zásilky nad 22 euro byly jen tři, všechny dorazily nepovšimnuty.<br />
A jak to tedy trvá dlouho? Medián 22 dní od objednání, průměr 24,6 dní, směrodatná odchylka 11 dní, minimum 10 a maximum 89 dní. Jeden histogram tady vydá za milion slov:<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhxuH12jy6XtZ5vkEZ9Vi8u3CrdYPnd_S-6a-OA-0q6KxEhfPJdLkiUj_rXsP3hmmfw9dbni9H9ltBxqx30sYi7ZEbNTiIXXEGYS5GUimJNp6O2wUJ34G3YeQyarb7oXTqklktTWw/s1600/histogramdoprava.png" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="210" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhxuH12jy6XtZ5vkEZ9Vi8u3CrdYPnd_S-6a-OA-0q6KxEhfPJdLkiUj_rXsP3hmmfw9dbni9H9ltBxqx30sYi7ZEbNTiIXXEGYS5GUimJNp6O2wUJ34G3YeQyarb7oXTqklktTWw/s400/histogramdoprava.png" width="400" /></a></div>
Zásilky si nechávám zasílat do práce v Praze, je to jednodušší, než je pak někde honit na poště. Zajímavé je, že z nějakého důvodu jsou Vánoce nejčastěji v úterý. Trošku to odpovídá <a href="http://www.planes.cz/cs/expected">pohybu</a> cargo letadel na Ruzyni, tipuji ale, že hlavní faktor bude víkend. A pondělní KOPR na poště a u celníků. Opět grafík:<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEggf1zG67BLciy2x7Q-ENX_rkDARtIQcAGaSrh3jHcJ7Dsag6LcYonTDtr53A1X1odhRav_8pUCcPiZbflaJ2ig-789weCnmpxnxUWPimtuXTdiydnhqOv3DSn6Er185E3v12DstA/s1600/histogramdenvtydnu.png" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="211" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEggf1zG67BLciy2x7Q-ENX_rkDARtIQcAGaSrh3jHcJ7Dsag6LcYonTDtr53A1X1odhRav_8pUCcPiZbflaJ2ig-789weCnmpxnxUWPimtuXTdiydnhqOv3DSn6Er185E3v12DstA/s400/histogramdenvtydnu.png" width="400" /></a></div>
Velmi zajímavé je srovnání podle měsíců. Zásadní průsery jsou dva - Vánoce a asijský nový rok v únoru. Proto si na své věci při objednání v únoru a na podzim počkáte o něco více. Největší katastrofou je listopad, třeba pro objednávky v listopadu 2016 mi vyšel průměr 44 dní, tedy skoro dvojnásobek běžného času. Vánoční osvětlení doporučuji nakupovat v září, když dorazí v lednu, je to dost blbé. Sloupečky (nějak v srpnu nenakupuji, takže jej považujte za podezřelý):<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh4nj1APXTFUES7fWKKF6CySchCMkuMigCWBZUI_7zQRLXZ2yNFTmU9ZGEzZ-jjedURnMYf0rb5eSqzWWj4mxd-BGu9ee9R1BENZff5cdSxGQhg7pg2LSJwcNhpFOwyi5Le80vv9Q/s1600/prumerypomesicich.png" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="185" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh4nj1APXTFUES7fWKKF6CySchCMkuMigCWBZUI_7zQRLXZ2yNFTmU9ZGEzZ-jjedURnMYf0rb5eSqzWWj4mxd-BGu9ee9R1BENZff5cdSxGQhg7pg2LSJwcNhpFOwyi5Le80vv9Q/s400/prumerypomesicich.png" width="400" /></a></div>
<br />
Moc dalších korelací jsem nenašel. Vyloženě větší balíčky chodí o něco (pět dní) déle, než ty menší a střední. Ale zase tolik jich neobjednávám, abych si za tím stál. Na ceně balíčku nezáleží skoro vůbec, ale jak píši výše, drtivá většina je někde pod stovkou. Mezi obchody byl nejrychlejší Gearbest, ale zase tolik věcí jsem tam nebral.<br />
Trošku jsem si pro sebe hodnotil spokojenost s objednanými věcmi oproti mým očekáváním na školní stupnici, průměrný výsledek je 1,4. Tedy jedna mínus. Chápu, že jiní lidé mohou mít očekávání úplně jiná, ale nemyslím, že je třeba se nakupování z Číny bát.<br />
A mimochodem - pro nákupy používám cashback portál <a href="https://www.plnapenezenka.cz/penize-zpet/103124/">plnapenezenka.cz</a>, díky kterému dostávám zpět nepatrné procento z ceny každé koupené věci. Dohromady to dělá několik stokorun. Což je hodně balíčků. A když se zaregistrujete přes odkaz výše, bude to ještě více balíčků.<br />
<br />
<style type="text/css"><!--br {mso-data-placement:same-cell;}</style><br />
-->Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-50360515906308130292015-06-04T23:12:00.001+02:002015-06-04T23:12:51.769+02:00Sluníčkové dobrodružstvíKdyž se v roce 2005 podařilo Stevu Fossetovi obletět zeměkouli sólo a nonstop v letounu Virgin Atlantic GlobalFlyer, skončilo zatím poslední velké dobrodružství v letectví. Teď, po deseti letech, opět zažíváme něco, co lze sledovat se zatajeným dechem. A také trochu se smíšenými pocity. Zemi tentokrát oblétá stroj Solar Impulse 2, poháněný pouze slunečními paprsky.<br />
Odhlédněme od pohledu otce Richarda Feynmana, podle kterého byl solární energií poháněný, drobnou oklikou přes přesličky a dinosaury, již letoun bratří Wrightů. Solar Impulse 2 má s tímto strojem společné tři věci - podobný výkon motorů, který oba stroje potřebovaly pro let, místo na úplném začátku části letecké historie a značnou praktickou nepoužitelnost. Je to na naši dobu úžasný kus techniky - letadlo s rozpětím větším než Boeing 747 váží 2,3 tuny, jen o zlomek více, než rodinný automobil optimalizovaný pro EuroNCAP hvězdičky. Celá horní plocha je pokrytá solárními panely, které dodávají dostatek energie na to, aby se přes den dokázaly lithium iontové baterie dobít tak, aby bylo možné letět i v noci. Rychlost letu se pohybuje mezi 60 km/h v noci a nejvíce 140 km/h ve dne. Vzhledem k tomu, že se tedy jedné v podstatě o obří větroň, využívají se jak vzdušné proudy (se kterými se samozřejmě počítá i při běžné komerční letecké dopravě), tak potenciální energie, kdy si Solar Impulse přes den nastoupá cenné metry a v noci zase pomalu klouže níže.<br />
V ideálním světě by bylo všechno v pořádku, ale na naší modré planetě se vyskytují jevy jako třeba vítr nebo mraky. Proto je třeba každou misi plánovat tak, aby se využil vítr vanoucí správným směrem, naopak aby nebyl protivítr, který by dále snížil již tak poměrně nízkou rychlost stroje. Koneckonců, při letu do Čchung-čchingu v jednu chvíli Solar Impulse díky protivětru oproti zemi couval. V plné nahotě se tyto nevýhody projevily při plánovaném přeletu Pacifiku z Nankingu na Havaj.<br />
V čínské metropoli tým vyčkával skoro pět týdnů, než nastaly ty pravé podmínky - správný vítr a absence oblačnosti, která by omezila účinnost solárních článků. Během dvoudenního letu pak byly vidět zajímavé manévry, kdy stroj opustil nejkratší trasu kvůli cirrovité oblačnosti (to jsou takové ty průsvitné řasy ve velkých výškách, žádná těžká černá oblaka) a v jednu chvíli letěl nazpět, aby byly solární panely optimálně natočeny vůči Slunci. Nakonec byla mise po dvou dnech přerušena - a trvalo skoro osm hodin, než se podařilo vyčkávající letoun dostat na zem. V synchronizovaném baletu, jakým je řízení letového provozu v tak přetížené oblasti, jakou je Japonsko, se špatně hledá místo pro stroj, který se během přiblížení pohybuje pětinovou rychlostí proti běžné letecké dopravě. Navíc dříve, než stihl podpůrný tým postavit mobilní hangár, poškodil vítr křidélko zaparkovaného letadla, které tak čeká nejméně týden na opravu.<br />
Sám nevím, co si o tom mám myslet. Technologicky je to úžasná záležitost. Odvaha pilota André Borschberga vydat se na šestidenní cestu nad oceán s těmito omezeními je obdivuhodná, to je to velké dobrodružství. Ale uniká mi ten smysl. Kolem celé akce probíhá kampaň, jejímž středobodem je nulová spotřeba paliva. Ano, Charles Lindbergh uletěl při transatlantickém přeletu na litr paliva šest mil, dnešní dopravní letadla převezou pasažéra o více než 40 kilometrů na litr; nula to ale není. Postavit superlehký stroj bez "fosilních" plastů ale asi taky nejde. A ta omezení - nízká cestovní rychlost, dlouhá čekání na povětrnostní podmínky, oblétávání jinak letecky optimálního počasí - jsou jen úsměvnou metaforou toho, co s sebou nese spása lidstva jen obnovitelnými zdroji.<br />
Oba piloti, jak André Borschberg, tak Bertrand Piccard, se po neplánovaném přistání v Nagoji nechali na Twitteru slyšet, že je to sice nepříjemné, ale přesto ze špatného může vždy vyplynout něco dobrého. Oběma pánům tento přístup závidím a velmi jim přeji, aby jejich cesta skončila i cílem. Ale vzhledem k tomu, že běžný frequent flyer není zrovna zenovým mistrem, je tak skutečně využitelná solární doprava zatím stále v nedohlednu.<br />
<div>
<br /></div>
Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-55455906459190596042015-04-15T23:02:00.000+02:002015-04-15T23:02:11.694+02:00Pohádka o dobrém semaforuBudu vám vyprávět příběh jednoho semaforu. Nebyl to obyčejný semafor – byl to buzersemafor.<br />
Vsí, ve které bydlím, prochází silnice druhé třídy, po které denně projede asi šest tisíc aut. V její nejfrekventovanější části byl donedávna jediný přechod pro chodce na poměrně přehledném místě, rychlost v obci byla zónově omezena na 40 km/h. Většina řidičů chodcům zastavila, někteří nikoliv. Mnoho chodců přecházelo mimo přechod v místech, kde silnici křížily místní komunikace. Občanům se to nelíbilo, chtěli by v těch místech mít také přechod. A také se jim nelíbilo, že tou čtyřicítkou moc řidičů nejezdilo. Volali tedy po více přechodech, zpomalovacích prvcích a měření rychlosti, což jim bylo ve volbách slíbeno. Hlavně semafory, díky nim auta stojí a stojící auto je dobré. A kdo tvrdí <a href="http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2010071106">jinak</a>, podceňuje sílu toho dobra.<br />
Rozpočet takové tisícové obce ale na větší investice nestačí – pokryje provozní náklady a investice drobné, ale to je tak všechno. Občas se objeví blahosklonná možnost pořídit dobro z katalogu: „Teď se v obcích, jako je ta vaše, staví chodníky. Možná potřebujete školu nebo školku, ale na ty teď dotace nejsou, tak postavte aspoň ty chodníky, ne?“ A tak se nachystala projektová dokumentace a stavební povolení, do čehož se vložila energie odpovídající tomu, že dotace nemusí vyjít, vlastně vycházejí málokdy. A dotace vyšla. Budou chodníky a buzersemafory!<br />
Postavily se chodníky s přípravou na dva nové přechody v místech, kde lidé skutečně chodí, a dva buzersemafory – semafory zastavující příliš rychle jedoucí automobily s možností řízení pohybu chodců v jednom. Jeden z nich byl umístěn u původního přechodu, druhý o pouhých třicet metrů dále, tam kde bude podle projektu přechod další. Za několik týdnů je hotovo, ale semafory nesvítí.<br />
Odfláknutou projektovou dokumentaci sice dopravní odbor také schválil, ale pravděpodobně jejímu schválení věnovali také jen energii odpovídající tomu, že dotace nemusí vyjít, vlastně vycházejí málokdy. A když se mělo zkolaudovat, tak se zjistilo, že na místě nového semaforu semafor, a nakonec vlastně ani přechod pro chodce, být nemůže. Nakonec, po skoro dvou letech, všechno dobře dopadlo – semafor byl přesunut ke druhému novému přechodu a po novém „nepřechodu“ se stále přechází.<br />
<blockquote class="twitter-tweet" lang="en">
Buzersemafor jede - viděl jsem na něm současně červenou v jednom a zelenou v druhém směru. Naštěstí červený panáček, takže se nic nestane.<br />
— Pavel Koběrský (@kober) <a href="https://twitter.com/kober/status/446770653291905024">March 20, 2014</a></blockquote>
<script async="" charset="utf-8" src="//platform.twitter.com/widgets.js"></script>
Jednoho dne tedy byla stavba zkolaudována a semafory spuštěny. Součástí byla velkolepá světelná show, kdy semafory vítaly skoro všechny přijíždějící auta červenou, a pokud žádné auto nejelo a chodec nešel, tak střídaly červenou se zelenou zhruba jednou za minutu.<br />
<blockquote class="twitter-tweet" lang="en">
Naše obec nebyla schopná dva roky zkolaudovat buzersemafory. Když se to povedlo, tak je zapne s cyklem 23 s zelená/17 s červená. I v noci.<br />
— Pavel Koběrský (@kober) <a href="https://twitter.com/kober/status/446619235553665024">March 20, 2014</a></blockquote>
<script async="" charset="utf-8" src="//platform.twitter.com/widgets.js"></script>
Hned druhý den ráno byly spatřeny první kolony u semaforů, první auta, která červenou nerespektovala a první auta, která protisměrem předjížděla auta stojící na červené. Problém se vyřešil poměrně rychle - dodavatel jen zapomněl vypnout výchozí program, který stavěl auta již od 20 km/h, a pokud chodci nemačkali tlačítka, blikal si sám. Semafor byl tedy přizpůsoben na rychlost mírně převyšující 50 km/h, také protože jednou z podmínek umístění semaforu bylo zrušení původní čtyřicítky. Občas semafor zastavil i auta, která nejela rychle. Většina řidičů (se k tomu) stavěla pokorně, těch co červenou projížděli nebo při rozjezdu pískali pneumatikami byla menšina.<br />
<blockquote class="twitter-tweet" lang="en">
Cedule slušně upozorňující řidiče, že když pojede rozumně, tak ho buzersemafor nezastaví, byla dopravním odborem shledána nevhodnou.<br />
— Pavel Koběrský (@kober) <a href="https://twitter.com/kober/status/455649444642705408">April 14, 2014</a></blockquote>
<script async="" charset="utf-8" src="//platform.twitter.com/widgets.js"></script>
Semafor také vynikal tím, že pokud si chodec tlačítkem požádal o zelenou, zelená pro chodce se objevila přesně v okamžik, kdy padla červená pro auta. Až jednoho dne došlo k tomu, že se v časoprostoru sešel řidič zvyklý na to, že je semaforem zastavován zbytečně a chodec, který se dívá jen na zelenou. Školák. Skončilo to „jen“ přejetou nohou.<br />
<blockquote class="twitter-tweet" data-conversation="none" lang="en">
<a href="https://twitter.com/kober">@kober</a> pak nezbejva nez naucit deti prechazet jinde :)<br />
— Ladislav Kyndl (@lk_bluemoon) <a href="https://twitter.com/lk_bluemoon/status/446940678774620160">March 21, 2014</a></blockquote>
<script async="" charset="utf-8" src="//platform.twitter.com/widgets.js"></script>
Nejméně sedm let se na tom přechodu žádná nehoda nestala. Během roku po zavedení právě jedna. Statistická významnost žádná. Ale znáte to, i kdyby to mělo zachránit jen jeden lidský život…<br />
<br />Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-75709965948355387452013-10-07T08:00:00.000+02:002013-10-07T08:00:08.472+02:00Zpověď líného běžceHned na úvod - o běhání toho moc nevím, za svou krátkou běžeckou kariéru jsem naběhal stále jen tříciferný počet kilometrů. Ale o lenosti toho vím dost. Začít běhat jsem zkoušel už vícekrát, párkrát mi to vydrželo třeba i několik týdnů. Teprve před rokem a půl jsem začal naposledy a zatím jsem dokázal vydržet. Zkusím sem dát dohromady proč a jak se mi to podařilo a na které běžecké rady jsem se při tom vykašlal.<br />
Bohužel ani lenoch se neobejde bez nějaké motivace. V mém případě se osvědčily dvě věci. Dohodl jsem se s bratrancem, že když jeho bratr/můj bratranec může běhat půlmaratony, tak my taky. Vybrali jsme závod, zaplatili startovné a bylo to. Kdybych do toho nešel, tak bych kromě ostudy ještě přišel o startovné. A já jsem škrt. Takže jsem trénoval, aby to stálo nějak za to (bratranec se na trénink vykašlal, a taky to stálo za to). Pro jistotu jsem si motivaci pojistil tím, že jsem o tom (jak je u mě asi bohužel zvykem) furt s někým mluvil. Pak už jsem fakt nechtěl být za chvástala. A na závody se hlásím průběžně pořád.<br />
Druhou motivací bylo používání aplikace RunKeeper v telefonu s GPS. Ta vlastně stála i za tím předchozím pokusem začít běhat, který byl ukončen narozením dcery. Člověk si tak běží lesem, ženský hlas odpočítává uběhnuté kilometry, po doběhu je možné okamžitě výkony s přáteli či sám sebou poměřit a těšit se na překonávání rekordů při dalším běhu. Ale jak říkám - napoprvé to jako jediná motivace nestačilo.<br />
Po nějaké době běhání jsem si koupil pořádné běžecké boty. Nestály moc, ale jako drtivá většina běžeckých bot byly vizuálně použitelné pouze na běhání, nebo práci na zahrádce. Práci na zahrádce nesnáším, tak jsem se ten blýskavý zázrak rozhodl raději ošlapat než vyhodit. Do dalšího vybavení jsem už tolik neinvestoval, ale co tak sleduji, tak se dá utopením peněz za různé nezbytnosti motivovat do aleluja.<br />
Během prvních třech měsíců přípravy na půlmaraton se mi podařilo shodit deset kilo a po dlouhé době jsem se z nadváhy dostal na normální hmotnost. To byla skutečně motivace, nejenom k běhání, ale také ke změně jídelníčku. Ubral jsem na porcích, zrušil jsem úplně sladké, na kterém zase tolik neujíždím, a pozoroval jak se ručka na váze pohybuje dolů. Vydrželo to ale jenom chvíli. Pak jsem se rozhodl, že když jsem schopný to vyběhat, tak si můžu sem tam dát Triple Whopper a doma vyškvařené sádlo. Pokles hmotnosti jsem zastavil, ale jsem od té doby zase o něco šťastnější. Rady o každodenním běžeckém jídelníčku přecházím s povýšeným úsměvem.<br />
Co se týče stravy před běháním, tak vyrážím buď hladový nebo strašně hladový. Jakkoliv mi nedávno kolega vnukl myšlenku, že to je vlastně taky specifický vytrvalostní trénink, důvod je úplně jiný. Většinou jsem rád, že jsem našel čas na vyběhnutí a nejsem schopný si to zorganizovat lépe. Asi by to bylo fajn, ale jde to i takhle.<br />
Podobně s pitím - tam si alespoň najdu tu půlminutu dát si velkou sklenici vody, kterou vypiji najednou a pak je mi těžko. Ale je to lepší než nic. Po doběhnutí si dám další a jako další nápoj volím kafe (po ranním běhání), pivo (po odpoledním běhání) nebo víno (po večerním běhání). Obzvlášť alergický jsem na slovo "zavodnit", budu raději trpět žízní, než abych se "zavodnil".<br />
Co mě vždycky dokázalo spolehlivě demotivovat jsou tréninkové plány. Z nějakého důvodu předpokládají, že lidi mají čas běhat 4-5 krát týdně. Nejsem Forrest Gump, mám rodinu a práci, a tak týdny, kdy jsem byl běhat čtyřikrát byly za život asi dva. Když jsem si v době, kdy můj nejdelší běh byl asi pětikilometrový, prohlídl plán na půlmaraton za 2:30, přepadla mě deprese - tohle přece nemám šanci naběhat. Neměl jsem, běhal jsem dvakrát až třikrát týdně, naběhal jsem tak polovinu objemu v plánu a půlmaraton zaběhl za dvě hodiny deset.<br />
Můj líný tréninkový plán je jednoduchý - o víkendu si zajít na delší běh, přes týden jít běhat jednou nebo dvakrát buď brzo ráno, pokud mám sílu se probudit, nebo pozdě večer, pokud si můžu dovolit přijít o večer, a to rychle a krátce (do půl hodiny, tři až pět kilometrů). Do chvíle, než kluk začal chodit do školy, jsem chodil spíše ráno, pak jsem si našel bezpečnou noční trasu, kde se dalo rozumně běžet jen s čelovkou. Po ranním běhu jsem do práce dorazil svěží, po večerním (a sklenici vína) jsem zase dobře usínal.<br />
Tím ale nechci říct, že všechny běžecké rady jsou k ničemu - naopak, lenochovi umožní s minimálním úsilím maximalizovat výsledek. Jenže jsou většinou myšlené příliš vážně. Běhání je super, stačí obout boty, vyběhnout, vrátit se a osprchovat - méně času se snad sportováním strávit nedá, není třeba nikam jezdit, dlouho se připravovat ani se zdlouhavě balit. Po cestě se dají pozorovat mraky, hvězdy nebo třeba vlaky, beztrestně si můžete dupnout do bláta nebo třeba proběhnout brod, jde zažít déšť, mírný větřík i otužující zimu, lze poslouchat písničky, podcasty, dají se potkat kanci, psi bez vodítka nebo stádo srnek. A ten příjemný pocit vám nic a nikdo nevezme.Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-807341031645948052013-10-02T08:00:00.000+02:002013-10-02T08:00:07.173+02:00O levných LED žárovkách z ČínyK LED žárovkám jsem se dostal někdy v roce 2010 díky známým, kteří nám v dobré víře pořídili lustr se třemi GU10 paticemi a třemi 50W halogenovými parabolami OSRAM. Na jejich krabičce byl krásný údaj o 2000 hodinách životnosti, ale odhadem po desetině času se začaly postupně poroučet do věčných lovišť. Nahradil jsem je dvacítkami stejné značky, ale byl jsem opět osrán, jedna z nich odešla dokonce asi po třiceti hodinách. Neznačkové na tom nebyly o nic lépe a tak jsem začal pátrat a zjistil jsem, že na eBayi se dají pořídit čínské tříwattové tříčipové paraboly "warm white" za nějakých 180 Kč, o dost levněji, než u nás.<br />
První žárovka neurazila ani neohromila - svítila o něco méně než halogenová dvacítka a kužel byl o něco užší, barva světla byla tak tak. Ale přesvědčila mě natolik, že, jsem za o něco nižší peníze pořídil dvě stejné. A to bylo těžké zklamání, protože svítily tak trošku do zelena. Nakonec jsem je ale v lustru nechal a jsou tam po třech letech stále. Nevím, co bylo příčinou praskání halogenek, ale v tomto případě se i při této ceně LEDky zaplatily.<br />
Pak jsem začal pořizovat další. Pětiwattovou jasné bílou s šedesátkou viditelných SMD diod používám dodnes ve spíži a to bílé světlo, které odtamtud vychází se mi vyloženě líbí. Devítiwattová sedmičipová s mléčným krytem a masivním chladičem dostatečně a příjemně osvětluje malou, asi desetimetrovou pracovnu - barevně mi ze všech "teplých" přijde nejzajímavější. Malá, snad jednowattová E14 svíčka do noční lampičky v dětském pokoji mě vyšla na 55 Kč včetně poštovného z Hongkongu, ale byla to nakonec jediná, která vydržela poměrně krátce, zhruba rok. Náhrada za podobnou cenu zatím drží. Taky jsem vyzkoušel pětiwattovou RGB žárovku s dálkovým ovládáním - má své mouchy, ale zejména v červené a žluté barvě svítí hezky (a lze ji snadno ztlumit), naopak modrá je dost vyblitá. Kupodivu i bílá je použitelná, i když je trošku vidět, že barvy nejsou úplně dokonale smísené. A dvě 40 W svíčky s malým Edisonovým závitem nahradily dvě podobné svíčky, údajně s 9 watty každá. Za cenu pod 100 Kč s poštovným za jednu svítily obstojně, ale od devíti wattů jsem čekal více, a tak schodiště trošku potemnělo.<br />
Dlouho ale byly LED žárovky použitelné pouze pro náhradu menších příkonů. Ze zvědavosti jsem pak pořídil 13W "corn" žárovku s 86 SMD diodami. Svítí podobně jako 80W žárovka kterou nahradila, barva světla není dokonalá. Pořídil jsem ještě podobnou s uvedenými 20W příkonu, ale ta svítila prakticky stejně. Do hry se tedy vložil wattmetr.<br />
Ten ukázal, že s popisem na eBayi to nemusí být úplně v pořádku. Pětiwattová žárovka ze spíže odebírá pouhých 2,8 wattu. Devítiwattové svíčky na schodišti jen něco málo přes čtyři. Perpetuum mobile má vestavěná i deklarovaná dvacítka, ta si bere pouhých 14,5 wattů a její srovnání s reálnou třináctkou vedle tak bylo na místě. Ostatní kusy ale docela odpovídaly.<br />
Poučení je jasné, dostanete to, za co si zaplatíte, ale návratnost je rozumná. Žárovky za podezřelou cenu byly skutečně podezřelé, za dvacítku jsem dostal rozdíl ceny bez problémů zpátky. Barva je dost nevyrovnaná, vyloženě nespokojený jsem byl ale jen s těmi úplně prvními. S životností jsem spokojený, ani vyhořet jsem zatím nevyhořel a ta jediná, co odešla, odešla spořádaně - vlastně pořád svítila, i když jen maličko. Úspora energie je znatelná, ale rozhodně nelze počítat jen s rozdílem wattáží - v těchto podzimních dnech už v obýváku žárovkama nezatopím, když jsem měl klasické žárovky, stačilo je zapnout, aby v září teplota v domě rostla. Teď už ne. A když bylo na schodišti 80 wattů, tak se zhasínalo, teď je tam devět a světlo svítí celý večer, co kdyby se třeba děti vzbudily a chtěly dolů. Na větší příkony to pořád úplně není - už ta 13W LEDka nahrazující 80 W je hrozně velká, větší příkony ještě větší. A vzhledem k tomu, že dnešní svítidla jsou často omezené na nějakých 70-80 wattů běžných žárovek, nezbývá než tam pro rozumné světlo strčit CFL. Ale myslím, že to je jen otázka času...Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com4tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-39986562995124020822012-09-25T23:52:00.000+02:002012-09-25T23:52:03.515+02:00Čas na krátké kalhoty<br />
"Pocit, že ti je zima, je jenom psychoblok" nebo tak nějak to říkal <a href="http://kryochard.blogspot.cz/">kolega</a>, který chodil v zimě do práce v krátkém tričku a konec konců se pak po práci chodil koupat do Vltavy. Já jsem si myslel, že to je blbost a neplánoval se vzdát své horké sprchy. Pak jsem ale jednu zimu chodil ven odhazovat sníh v kraťasech a tričku a zjistil jsem, že se to dá vydržet a že ta horká sprcha je pak ještě o kus lepší. A další léto jsem si řekl, že zkusím chodit v kraťasech do práce tak dlouho jako to půjde. A ono to šlo, a tak až na šest hodně mrazivých dnů na začátku února a dny, kdy mi to společenské konvence nedovolily, chodím v kraťasech více než třináct měsíců. Na Levisky, které jsem si krátce předtím koupil, se od té doby práší.<br />
Určitě se budete ptát proč to dělám - a odpověď bude trošku složitější. Začal jsem prostě z hecu, zajímalo mě co vydržím. Loňské září bylo v pohodě, to bylo prostě počasí na kraťasy. Říjen byl už náročnější a asi jsem si tehdy vytrpěl nejvíce. V prosinci jsem pak omezil nošení mikyny při kladných teplotách a v lednu někdy i při záporných. To už jsem si to užíval - byl to fakt jenom psychoblok. Občas se objevila chvíle, kdy jsem zapochyboval a začal jsem zimě podléhat, ale stačilo se rozhlédnout po zastávce, najít tam někoho, kdo v kabátu, čepici a rukavicích klepe kosu a bylo zase hej. Musím ale podotknout, že jsem typicky během cesty strávil venku tak deset až patnáct minut a pak jsem se mohl na chvíli ohřát. Třeba v tramvaji.<br />
Když jsem přišel domů nebo do práce, tak mě oblilo tak slastné teplo, že jsem se hned zase těšil, až se ochladím, abych se zase zahřál. Paradoxně rána byla jednodušší než večery, kdy jsem unavený odcházel z práce do té zimy venku. Ale nesměl jsem na to myslet!<br />
Zásadně se zlepšil můj pohled na předpověď počasí - ta se zjednodušila na dva stavy - "hezky" a "výzva". Najednou mi počasí nemohlo pokazit náladu. Profit.<br />
Horké sprchy jsem se nevzdal, zůstala mým každovečerním potěšením před tím, než jsem si šel lehnout pod tenkou letní peřinu.<br />
S čím jsem se jako asociál vyrovnával špatně byla touha oteplenců se mnou mluvit. "Není vám zima?" "Je!" - jako byla mi zima, ale moc mi to nevadilo. Snad deset lidí mělo starosti o moje kolena: "Vy jste ještě mladý člověk, ale...". A to vůbec nemluvím o tom co jsem si za zády vyslechnul, když jsem procházel kolem střední hotelové školy, která je kousek od práce. Ale i to nakonec tak nějak zahřálo.<br />
Rýmičku jsem nakonec nepřekonal a jednou jsem ji prodělal. Dopřál jsem si na pár dnů druhou vrstvu na horní část těla a bylo to pryč. V každém případě to bylo lepší, než obvyklý měsíc chrchlání v kuse.<br />
A pak přišlo jaro. Za chvíli začaly být kraťasy mainstream a mně začalo být horko. Subjektivně bych řekl, že mi bylo více horko než předtím. Spal jsem jenom v trenkách pod prostěradlem. A došlo i na tu studenou sprchu - já jsem byl s tou horkou takový vůl!!!<br />
No a teď je září, zase se ochlazuje, kraťasy jsou ve výprodejích a já se začínám cítit jako ryba ve vodě. Už zase potkávám známé v kabátech, kteří nevědí jak mě to "jak tě vidím, tak je mi zima" zahřeje. Hele, jděte do toho, nevíte o co přicházíte!<br />
Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-74206483600237912682012-04-18T23:54:00.002+02:002012-04-19T00:02:03.875+02:00O úspěšnosti centrálního plánování vzdělávání<div><span >Asi před třemi lety jsme se pomalu začali těšit na stěhování do nového domu kousek za hranicemi Prahy. Ale jednoho večera přišla žena s tím, že jí známý řekl: "vyjel jsem si data ze staťáku, porovnal s kapacitou škol a myslím, že se tam ten váš mladší kluk nedostane do školy". Říkal jsem si, že je nějak moc chytrý a že "se" to nějak zařídí - času je dost, kluk se na podzim narodil a než půjde do školy, to ještě potrvá. Problém jsem diskontoval někam do podvědomí.</span></div><div><span >Střih. 2012. Spokojené bydlení na vesnici nám ruší informace o tom, že od školního roku 2013/14 nebudou obě okolní obce, ve kterých jsou základní školy, zapisovat prvňáčky z jiných obcí. Známý měl pravdu.</span></div><div><span >Problém si uvědomuje i vedení obce, která by měla místo pro prvňáky zařídit. Jako první varianta řešení je umístění dvou tříd do právě rekonstruovaného kulturního domu. Ano, obec s rozpočtem sedm miliónů korun ročně vlastní a rekonstruuje kulturní dům. Proč? Protože dostala dotaci na rekonstrukci kulturního domu přece. A udělá se v něm škola? Neudělá, protože dotace byla přece na rekonstrukci kulturního domu a ne školy. Nehledě na to, že občané obce, kteří si kulturní dům "těmahle rukama" vystavěli v Akci Z v něm chtějí mít plesy. A hospodu. Protože jedna je zaprděná, druhá je zakouřená a třetí moc daleko. A drahá. A navíc: "vy tady bydlíte jenom chvíli, vůbec nerozumíte tomu, co vesnice potřebuje".</span></div><div><span >Situace je mimochodem podobná i se školkou, je plná, pojme sotva předškoláky. Plán na rozšíření je, stavební povolení taky - jen ta dotace jaksi nevyšla, takže se školka nerozšiřuje. Že by se rozšíření školky zaplatilo ze "školkovného"? Předškoláci přece mají školku zdarma, školka je tedy prakticky bez příjmů. A je jich hodně, předškolákem je totiž ten, kdo by do školy měl jít příští rok. A i když tam třeba nepůjde, další rok bude přece taky předškolák. Levné rozšíření pomocí kontejnerů vypadá slibně jen do chvíle, kdy se zjistí, že hygienické normy umožňují v kuchyni vařit pouze 30 dětem, 31. mezní dítě již vyžaduje úplně jiné technologie. Zamítnuto.</span></div><div><span >Zpátky k základním školám - padají další návrhy. Odpolední vyučování? Zakazuje zákon. Vozit děti autobusy směrem ven od Prahy? Středočeský kraj má totiž míst ve školách dostatek, jen jsou jaksi nerovnoměrně rozdělené. V prstenci kolem Prahy má prý v roce 2013 chybět více než 130 tříd. Podle materiálů kraje ale problém neexistuje. Nebo se o něm zprávy jen nezmiňují. Kraj situaci považuje za problém obcí, které dovolily příliš velkému množství lidí vybrat si, kde chtějí bydlet. Stát sice na webu ke sčítání lidu slibuje že:</span></div><div><span ><blockquote>Podle dat ze sčítání (a navazujících projekcí obyvatel) lze snadno vypočítat, ve kterých lokalitách budou v příštích letech školní či předškolní děti a kolik jich bude. Získáme tak informace, jaká bude nutná kapacita tříd ve školkách a školách případně, kde bude potřeba školky otevírat, a kde rozhodně není dobrý nápad školku či školu zavřít.</blockquote></span></div><div><span style="font-family: Georgia, serif; ">, ale státu už nějak nevěřím.</span></div><div><span >Pokud by se ale stát přece jen rozhodnul situaci nějak řešit, měl bych pár tipů, jak by se to dalo udělat:</span></div><div><ul><li><span style="font-family: Georgia, serif; ">Nedávat obcím dotace, ale zvýšit jejich podíl na vybraných daních. Ať má možnost investovat do aktuálně potřebných věcí namísto věcí, na které jsou právě dotace.</span></li><li><span style="font-family: Georgia, serif; ">Nedávat peníze školám, ale žákům. Ať si jejich rodiče rozhodnou, zda chtějí dát dítě do školy nebo školky státní, soukromé nebo třeba církevní.</span></li><li><span style="font-family: Georgia, serif; ">Neměřit potřebnost školky pro dítě tím, kdy se narodilo. Mezi dvěma lety školky zdarma pro předškoláka a dvěma lety soukromé školky je šestimístný rozdíl.</span></li><li><span style="font-family: Georgia, serif; ">Ubrat ze svých nesmyslných norem. Rodiče dokážou posoudit kolik decimetrů čtverečních zahrady na dítě je dostatek. A ocení, když se jejich dítě do školky dostane, i když v kuchyni nebude samostatná místnost na zeleninu.</span></li></ul></div><div><span >Stručně: nechte nás o něco málo více na pokoji.</span></div>Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-23040354073566879612012-03-24T22:41:00.001+01:002012-03-24T22:48:50.463+01:00Sbohem ČSA<div>Měl jsem České aerolinie vlastně vždycky docela rád. Za posledních devět let jsem s nimi letěl dvaaosmdesátkrát. Do cíle jsem se včas nedostal jednou, ale za to ČSA nemohly a naopak ochotně zorganizovaly dopravu v nejbližším možném termínu. Vzpomínám na ně jako na aerolinky s padesáti letadly, ze kterých byly čtyři starší ale důstojné Airbusy A310 létající přes Atlantik i na Blízký východ. A spousta 737 klasické generace - jeden z nich byl tuším i poslední vůbec vyrobený Classic. Jako častý cestující jsem sbíral body a občas si užíval drobné výhody z toho plynoucí - možnost vyhnout se frontě u check-inu, Martini Bitter v salónku na Ruzyni a občas i upgrade do business třídy. A tam byla myslím velká síla - program OK Plus byl velkorysý a palubní servis byl na úrovni.</div><div>Pak se něco stalo - ten stejný člověk, který možná pomohl tomu, že jsem nemusel na vojnu, pořídil výrobky koncernového podniku Airbus řady 320 - a zároveň se v té době začalo něco kazit. V salónku přestalo být Martini Bitter. V ekonomické třídě dokonce svého času nebylo ani pivo. Upgrade byl omezený jen na určité třídy. Pak ještě na další třídy. Pak se za něj platilo mílema. Salónek na stříbrnou taky jenom za míle. Začaly mizet lety. A letadla. Širokotrupé Airbusy zmizely úplně. Sedmtřisedmiček ubylo. Snad jenom výrobní palubní personál a Vltava po dosednutí na Ruzyni zůstaly.</div><div>Pokud to šlo, létali jsme s OK dále. Občas bylo třeba si koupit letenky do kříže, protože ceny na krátký byznys let byly zabijácké. Občas bylo dokonce lepší si koupit letenku od code-share partnera. A občas bylo třeba letět s úplně někým jiným, protože proč by ČSA létaly třeba do Londýna.</div><div>Přesto jsem měl ČSA pořád rád. Když loni a letos představily hned dva retrojety, byl jsem nadšený. Obzvlášť ten v barvách Tu-104 mi udělal radost. A těšil jsem se, že bude i jeden s červenou směrovkou s nápisem OK JET.</div><div>Teď už si ale nejsem jistý, že se ho dočkám. A je mi to vlastně jedno. ČSA mě podrazily. Změnily podmínky FF programu OK Plus tak, že pokud většinu svých mil neutratím do podzimu, seberou mi je. A pokud s nimi od května do října nepoletím seberou mi všechny. Ty míle, které jsem si sbíral na nějakou velkou cestu, až budou děti zůstat déle u babiček - nebo až si nalítám další míle, abychom mohli letět všichni. Teď to ale nejde, naštěstí je tady možnost si míle vyměnit za nějaký "dárek". Výběr je sice omezený, ale nakonec si něco, pro mě ve srovnání s cestou dost přízemního, vybírám. Díky rozhořčení kolegů vím, že nabídka dárků trvá jen do konce týdne - a ČSA mi to dokonce mailem v pátek, tři dny před koncem, laskavě sdělí. Jsem naštvaný, jakkoliv asi rozumím tomu, co se děje - frequent flyeři jsou účetně závazky budoucích období a s ČSA se v nejbližší době "něco" stane. Po tom, co se stalo Malévu, už věřím, že ČSA soukromí dopravci nahradí. Na služebku se dostanu - možná bude kvůli špatným časům trvat o den nebo dva déle, ale to se dělo už v poslední době. Jen se pro mě létání zase o kus přiblíží běžné cestě tramvají do práce.</div>Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-84402599977401814012012-02-23T08:59:00.002+01:002012-02-23T10:29:58.967+01:00Proč se v letectví používá UTC?Protože by v tom byl jinak bordel.<div>Příklad:</div><div>Let OK 905 odstartuje z letiště Šeremetěvo (SVO) ve středu 23.45 moskevského času - kromě země, kde zítra znamená již včera, je Rusko nyní také zemí, kde zima znamená již léto, a letní čas je tak možné použít celoročně. Krátce po startu nastane půlnoc a tedy čtvrtek. Ovšem jen do chvíle, kdy letadlo přeletí hranice s Běloruskem, které používá zimní čas a je tam tedy ještě středa. Nad Běloruskem nastane čtvrtek a tento stav trvá na hranice s Polskem, kde nastane opět středa. A právě středu ve 23.30 letadlo dosedá na letiště v Praze.</div><div>A přitom se to všechno odehrálo v jednu únorovou středu mezi 19.45 a 22.30.</div>Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-49694328541684825382010-06-13T22:13:00.004+02:002019-04-18T11:46:34.574+02:00Letecké muzeum v Moninu<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgCtSkf0UCl3a9hCS8Fb8Gfggnh8STEWuchK7P0cC9xBriDwbg0qgN95TkhiLGvsEvXcnCCfBDbSeVoNMDBggORWTMVgqNqaz1Y0sLBpI13vEFGbhCvxrCoCEnD3wwkY4Ex7RUj_Q/s1600/10-06-2010+11.47.25.jpg" onblur="try {parent.deselectBloggerImageGracefully();} catch(e) {}"><img alt="" border="0" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5482354767201229170" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgCtSkf0UCl3a9hCS8Fb8Gfggnh8STEWuchK7P0cC9xBriDwbg0qgN95TkhiLGvsEvXcnCCfBDbSeVoNMDBggORWTMVgqNqaz1Y0sLBpI13vEFGbhCvxrCoCEnD3wwkY4Ex7RUj_Q/s320/10-06-2010+11.47.25.jpg" style="cursor: pointer; float: left; height: 240px; margin: 0pt 10px 10px 0pt; width: 320px;" /></a>Při poslední návštěvě Moskvy mi vypadla schůzka, a tak jsem měl volný den. Moc jsem neváhal, vzal jsem si dovolenou a vyrazil do centrálního muzea vojensko-vzdušných sil v Moninu. Nebylo to úplně přímočaré - <a href="http://www.monino.ru/">web muzea</a> je jen v ruštině, poslední novinky má z roku 2004 a hlavně ukládá cizincům povinnost zavolat si dopředu a vyžádat si povolení. Naštěstí jsem našel <a href="http://dictatorshipoftheair.com/2007/06/29/the-russian-air-force-museum-at-monino-pt-1/">výborný návod</a> jak se k muzeu dostat, jehož autor i několik komentujících se do muzea bez větších problémů dostalo. Tak jsem vyrazil.<br />
Monino je konečnou stanicí příměstské vlakové dopravy a během dopoledne tam z Jaroslavského nádraží (Jaroslavskij vokzal, metro Komsomolskaja na kruhové lince/kolcevaja linia) vyjíždí vlaky co půlhodinu. Zpáteční lístek stál 198 rublů. Usadil jsem se do vlaku a užíval jsem si to. Díky širokému rozchodu je tamní "električka" poměrně široká, na každé straně vedle sebe pohodlně sedí tři lidé. A v uličce mezi nimi se odehrává představení vlakových prodejců. Prodává se všechno, co se dá - věci, které by člověk ve vlaku očekával, jako jsou zmrzliny, sendviče, pivo, vodka, vlhké ubrousky nebo nafukovací polštářky, i věci, které s vlakem moc společného nemají - stříbrná páska (ta paní mi při vychvalování přímo brala slova z úst), natahovací vrtulník, kniha o službách zdarma na internetu, zázračné čisticí prostředky nebo třeba dioptrické brýle (nejen na čtení, rozsah +6 až -6 dioptrií). Někteří prodejci měli u pasu bateriový zesilovač, na hlavě headset, jiní si vystačili s trénovaným hlasem. Odhaduju, že tak každý druhý v mém vagónu něco prodal. No a kromě toho se hraje hudba, ruská, s akordeonem.<br />
Po zhruba 70 minutách jsem vystoupil v Moninu, podle návodu (ne, skutečně tam neexistuje žádné značení) se vydal vpravo, vrátil se kousek zpátky a checkpointem pro auta jsem vstoupil do vojenského prostoru. Risknul jsem to bez ohlášení na vrátnici, místní se nehlásili a kdoví, jestli by můj výlet neskončil už tam. K muzeu je to asi patnáct minut pěšky v podstatě stále rovně, jen se musí zleva obejít oplocená letecká akademie.Samotný vchod do muzea není moc značený, dokonce i cedule z výše zmíněného návodu je zničená, ale povedlo se. Pokladna už pak značená je. Ceny pro cizince jsou uvedené zvlášť a jsou zhruba dvojnásobné. Řekl jsem si tedy o jednoho innostraňce, k tomu jedno fotografirovanije, byl vyzván k předložení pasu a zaplatil 550 rublů (350+200). Milá kassirša mě poslala do "angáru" 6 a pak na teritorium. Uf, to jsem si oddechl.<br />
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg4Q_m8Uddo8j5_sma-aOd-3ELahxgqOUE9iTqPj_c1Rj_Blw1GIvg6-Omvkap8eNUqGeHvSXrBIdigc7QQ-k7AiaAoh_aLgzqAaVR6r4Nv6506tYSjcDMEcmXKz7PVJvBLSP-h6g/s1600/10-06-2010+11.07.34.jpg" onblur="try {parent.deselectBloggerImageGracefully();} catch(e) {}"><img alt="" border="0" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5482355283587069810" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg4Q_m8Uddo8j5_sma-aOd-3ELahxgqOUE9iTqPj_c1Rj_Blw1GIvg6-Omvkap8eNUqGeHvSXrBIdigc7QQ-k7AiaAoh_aLgzqAaVR6r4Nv6506tYSjcDMEcmXKz7PVJvBLSP-h6g/s320/10-06-2010+11.07.34.jpg" style="cursor: pointer; float: left; height: 240px; margin: 0pt 10px 10px 0pt; width: 320px;" /></a>Hangár 6 obsahoval pár strojů zejména z období druhé světové války. Vedle některých z nich byl vymontovaný motor. Vzhledem k tomu, že mě tato letadla zajímají jen platonicky, moc času jsem tam nestrávil a vyrazil na venkovní expozici. Hned začátek člověku vyrazí dech - po levé straně stojí obří (a nečekal jsem takhle obří) vrtulník Mi-12 a po pravé straně jsou děsivé Tupolevovy proudové bombardéry. A pak to pokračuje, spousta věcí o kterých člověk jen četl, spousta o kterých ani nevěděl že existují. Menší expozice je ještě v jednom hangáru, kde jsou zejména experimentální stroje, ale taky třeba čtyřmotorový bombardér Sikorsky Ilja Muromec.<br />
Vzhledem k tomu, že je u článku poměrně obsáhlá fotogalerie, kterou jsem popsal informacemi o letadlech, zmíním jen pár strojů, které mě zaujaly. Fandu do velkých letadel jako jsem já asi nejvíce zaujmou nadzvukový dopravní letoun Tupolev Tu-144 a velké dopravní stroje v zadní části - tam je k vidění zejména největší turbovrtulový letoun Antonov An-22 Antěj a vedle něj další stroj s protiběžnými koaxiálními vrtulemi, transkontinentální "civilní bombardér" Tu-114. Jeho starší bratr, bombardér Tu-95 stojí uprostřed travnaté plochy, takže se k němu nelze dostat moc blízko a neukazuje na něj žádná cedulka. Tak nějak mi to k znovu využívanému symbolu studené války sedělo. Obecně, velké bombardéry jsou na expozici asi to nejpůsobivější - nenuceně ležíci Mjasisčev M-3, Tupolevovy stroje (zejména obě modifikace Tu-22 a Tu-22M1) až po monstrózní a děsivý Suchoj T-4.<br />
Za zmínku stojí taky vrtulníky. Mi-12 jsem už zmínil, vrtulník-jeřáb Mi-10, pod který se vejde velký kontejner, stojí na svých dlouhých nohách schovaný vzadu za oběma variantami Mi-24 a koaxiálním Kamovem Ka-25.<br />
Muzeum se ale může pyšnit zejména velkým množstvím různých prototypů. Nenápadně se vzadu krčí troska obojživelného stroje s vertikálním startem Bartini Beriev VVA-14, která vypadá jako rekvizita ze Star Treku. Mjasisčev M-17, průzkumný stroj do velkých výšek v barvách Aeroflotu nezapře podobnou filozofii jako Lockheed U-2. Kousek od něj jsou hned tři prototypy stíhacích letounů s kolmým startem. Je toho prostě hodně…<br />
Hodně je v muzeu také ruské národní hrdosti. Cedule u letadel (ve většině případů dvojjazyčné) neopomenou zmínit všechna prvenství, jakkoliv sporná (ano, Tu-144 byl skutečně první nadzvukový dopravní letoun, o tom žádná). Suchoj T-4 byl stornovaný projekt, ale tučně je zdůrazněno, že za tím nebyly technické důvody. Samostatnou kapitolou jsou průvodci skupinek - v mém případě školních. V podstatě každé letadlo bylo v něčem nejlepší (bylo prvni, nejrychlejší, doletělo nejvýše, nejdále, uneslo nejvíce bomb), a to ve světě, některé slabší stroje pouze v Sovětském svazu. A na jeden z hangárů zrovna věšeli velký plakát (k vidění ve fotogalerii) s rudou hvězdou, srpem a kladivem.<br />
K tomu všemu si přidejte krásné počasí, díky kterému navíc vyšly docela pěkně i fotky z mobilu, protože foťák jsem neměl, poměrně málo lidí (což je možná škoda) a vyšlo z toho naprosto úžasné dopoledne. Nevím, jestli existuje na evropském kontinentu místo, kde by mohl být fanoušek letadel ohromen více než v Moninu.<br />
Jen cesta zpět měla drobný zádrhel - na nádraží jsem udělal chybu a zeptal se domorodce, odkud jede vlak na Moskvu. Utvrdil mě, že z toho nástupiště kde stojím, tam ale jel vlak na opačnou stranu. Tak jsem šel najít nějaký ten displej s odjezdy, našel jsem pouze umaštěný papír, podle kterého jsem našel správné nástupiště pro příští vlak, který z nějakého důvodu nejel. To už jsem pochopil, že se místní přesouvají mezi nástupišti podle pravděpodobnosti, s jakou na něj brownovým pohybem vlak přiteče. Po hodině zmatkování se mi tedy povedlo nastoupit na správný vlak s obvyklou prodejní show zpestřenou návštěvou průvodčích s ozbrojeným doprovodem a dorazit do Moskvy s dostatečným předstihem pro cestu na letiště.<br />
Měl jsem pocit, že jsem viděl něco mimořádného, tak jsem dal hned fotky na web a poslal je pár známým. Podle reakcí jsem asi skutečně viděl něco mimořádného. Fotky tedy dávám pod článek všechny, kvalitu neřeším, u všeho by mělo být popsáno o co se jedná, ať je možné si dohledat informace třeba na wikipedii. Prohlédněte si je a myslím, že pokud vám letadla něco říkají a budete mít cestu do Moskvy, do Monina si zajedete. Stojí to zato, dokud to ještě stojí…<br />
<a href="https://photos.app.goo.gl/Ud4QowrqMitkKhns5">Fotogalerie</a>Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-67211242440077183912010-03-08T14:27:00.003+01:002010-03-08T14:36:34.892+01:00Západy slunce<div style="border: 1px solid rgb(0, 136, 0); padding: 2px; background: rgb(136, 255, 136) none repeat scroll 0% 0%; -moz-background-clip: border; -moz-background-origin: padding; -moz-background-inline-policy: continuous; color: rgb(0, 0, 0); font-family: verdana,sans-serif; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: normal; font-size: 8pt; line-height: normal; font-size-adjust: none; font-stretch: normal; position: absolute; text-align: left; display: none;"></div>Přes rok a půl jsem bydlel v místě na mírném kopečku s okny na západ, které poskytovaly příležitosti pro pozorování krásných západů slunce, <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Analema">někdy</a> nad Jižním městem, jindy za žižkovskou věží. Jako fotograf jsem děsný kýčař, tak vás nebudu obtěžovat déle než 6,2 sekundy.<br /><object width="425" height="344"><param name="movie" value="http://www.youtube.com/v/lagYeKsDeIs&color1=0xb1b1b1&color2=0xcfcfcf&hl=en_US&feature=player_embedded&fs=1"></param><param name="allowFullScreen" value="true"></param><param name="allowScriptAccess" value="always"></param><embed src="http://www.youtube.com/v/lagYeKsDeIs&color1=0xb1b1b1&color2=0xcfcfcf&hl=en_US&feature=player_embedded&fs=1" type="application/x-shockwave-flash" allowfullscreen="true" allowscriptaccess="always" width="425" height="344"></embed></object>Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-46113902785833532832010-03-03T23:02:00.002+01:002010-03-06T23:14:54.109+01:00Hodinky Raketa<div style="border: 1px solid rgb(0, 136, 0); padding: 2px; background: rgb(136, 255, 136) none repeat scroll 0% 0%; -moz-background-clip: border; -moz-background-origin: padding; -moz-background-inline-policy: continuous; color: rgb(0, 0, 0); font-family: verdana,sans-serif; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: normal; font-size: 8pt; line-height: normal; font-size-adjust: none; font-stretch: normal; position: absolute; text-align: left; display: none;"></div><div style="border: 1px solid rgb(0, 136, 0); padding: 2px; background: rgb(136, 255, 136) none repeat scroll 0% 0%; -moz-background-clip: border; -moz-background-origin: padding; -moz-background-inline-policy: continuous; color: rgb(0, 0, 0); font-family: verdana,sans-serif; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: normal; font-size: 8pt; line-height: normal; font-size-adjust: none; font-stretch: normal; position: absolute; text-align: left; display: none;"></div><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjDuj4wiipWPh4-ceuKwKhm3XBQn-ssGFN5M0g2F0pEUQ14jGUJ84WIfbh4S-blfeuFPPcRM58Vzo2eoTz4Nu-PhQgILKIyME_vWR9tlP3AaaUfgwCKiHCTbGegM60jA92OlWIOxw/s1600-h/P1090671.JPG"><img style="margin: 0px 10px 10px 0px; clear: both; float: left;" alt="" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjDuj4wiipWPh4-ceuKwKhm3XBQn-ssGFN5M0g2F0pEUQ14jGUJ84WIfbh4S-blfeuFPPcRM58Vzo2eoTz4Nu-PhQgILKIyME_vWR9tlP3AaaUfgwCKiHCTbGegM60jA92OlWIOxw/s320/P1090671.JPG" border="0" /></a>Na poslední služební cestě do Moskvy mi skončilo jednání v poměrně rozumnou dobu a tak jsem se rozhodnul vyrazit na Izmailovskou tržnici mrknout se po nějakých hodinkách a případně dalších kuriozitách. Stálo to za prd, během týdne bylo otevřených jenom pár stánků s cetkama, jeden "armyshop" (například různé díly z výstroje pilotů, ale jak věrohodné, to nevím) a dva obchody s hodinkama. První, hned u vchodu, byl kromě očividných faků plný nových ruských hodinek - některé z nich se mi sice líbí, ale za ty peníze bych dal přednost spíše Seiku nebo Orientu. Naštěstí druhý obchůdek o kus dál měl na skladě přesně to, co jsem hledal - čtyřiadvacetihodinové Rakety.<br />O co se jedná? Jsou to hodinky, na kterých malá ručka oběhne ciferník ne dvakrát, ale jen jednou za den. Půlnoc je tam, co normálně dvanáctka, poledne tam co šestka. O historii moc nevím - slyšel jsem něco o bunkrech, něco o oblastech za polárním kruhem, ale jak to ve skutečnosti bylo nevím. Vyráběl je Petrodvorcovyj časovyj zavod, fabrika, kterou založil Petr Veliký v roce 1721, v Petrohradu. Naschvál píšu "vyráběl", protože nevím, jak je to s moderními kusy, k tomu se ale dostaneme později.<br /><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjHDOdxfXhkH1Ti64-3uTx6DHBphG3RxXJ4Gb7KYW7SDe1V_xYigT94AiE-iKqEBRoyNR3oLEK-9t8jw69YZFoubn_6_lnzpy9SK8rFPbY-4wZTPpNm51uS-BTUDq4gP-ra0H-iHg/s1600-h/P1090672.JPG"><img style="margin: 0px 10px 10px 0px; clear: both; float: left;" alt="" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjHDOdxfXhkH1Ti64-3uTx6DHBphG3RxXJ4Gb7KYW7SDe1V_xYigT94AiE-iKqEBRoyNR3oLEK-9t8jw69YZFoubn_6_lnzpy9SK8rFPbY-4wZTPpNm51uS-BTUDq4gP-ra0H-iHg/s320/P1090672.JPG" border="0" /></a>Výběr byl poměrně jednoduchý - chtěl jsem model s otočnou lunetou s časovými pásmy a ten byl na skladě jen jeden. Ciferník je stříbrný, na místech, kde jsou na normálních hodinkách hodiny, má nalepené indexy (tedy co dvě hodiny), mezi indexy jsou natištěné číslice, bez kterých se skutečně špatně orientuje. Potisk hodinek je latinkou, jakkoliv by se mi hodinky "PAKETA" líbily více, k dispozici nebyly. Na ciferníku je jen nápis RAKETA a MADE IN RUSSIA. Hodinky jsou vybaveny vnitřní lunetou, kterou se otáčí pomocí korunky na čtvrté (ehm, osmé) hodině. Na lunetě jsou natištěny klíčová města hodinových časových pásem (jako třeba Magadan nebo Anadyr, dlouho mi taky trvalo, než mi došlo kdeže je Baires) a natočením aktuálního časového pásma k malé ručce je možné odečítat aktuální časy po celém světě. Bohužel se luneta neotáčí a je tak třeba ji pro každý odečet nastavit znovu.<br /><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjaek9nzcP0wa3kHp0qb6jStzqsMMt9U-eX0oTAS5Ft8HHHGgLk2OwtAqyyRIhV5lXYsUAgveTcchWeDdhrOYHZm8LNiAer2zV1kwiRYeJlHJNn2VGkQNspzs5wwgU7EqSUGkc_2w/s1600-h/P1090673.JPG"><img style="margin: 0px 10px 10px 0px; clear: both; float: left;" alt="" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjaek9nzcP0wa3kHp0qb6jStzqsMMt9U-eX0oTAS5Ft8HHHGgLk2OwtAqyyRIhV5lXYsUAgveTcchWeDdhrOYHZm8LNiAer2zV1kwiRYeJlHJNn2VGkQNspzs5wwgU7EqSUGkc_2w/s320/P1090673.JPG" border="0" /></a>Hodinky jsou velké tak akorát (odhaduju tak 40-41 mm) a působí poměrně elegantním dojmem. Problémem je ale kvalita. Pouzdro rozhodně není ocelové, na ciferníku je flíček, jeho potisk není stoprocentní (místy je jakoby odloupnutý, na indexech je natištěná čárka, která je uprostřed indexu jen výjimečně), kožený pásek působí velmi chudě, fórová spona byla už z výroby totálně doškrábaná. Sklíčko je možné vyloupnout nehtem (a zase snadno zacvaknout zpátky), přítomnost "chrániče" strojku mě vedla k myšlence, že dýnko asi taky upadává - ale to docela drží. O strojku se taky nedá mluvit, že by byl nějak dekorovaný, pokud se za dekoraci nedá považovat třeba rez na kole pérovníku.<br /><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjQUe6yTRuFS_urXYA5HLiUP2KgeSM7Y6uZZvw6mdEWzepKDAVJXOvGMvOJbxX1ZpO_ia0Ba4W4m9N1FaIwdcEVDGohx8L4Di0Ojty-EoOrvAiukwFPR6uDXhl1QXXgU_59vG7tzQ/s1600-h/P1090674.JPG"><img style="margin: 0px 10px 10px 0px; clear: both; float: left;" alt="" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjQUe6yTRuFS_urXYA5HLiUP2KgeSM7Y6uZZvw6mdEWzepKDAVJXOvGMvOJbxX1ZpO_ia0Ba4W4m9N1FaIwdcEVDGohx8L4Di0Ojty-EoOrvAiukwFPR6uDXhl1QXXgU_59vG7tzQ/s320/P1090674.JPG" border="0" /></a>Jenže - hodinky stály 1000 rublů, tedy zhruba 640 korun. Za ty peníze jsem dostal zajímavé mechanické hodinky s ručním nátahem, "in-house" kalibrem (použitý je strojek Raketa 2623.H, 17 kamenů), které navíc nádherně a děsně hlasitě tikají. Jakože třeba sedím na WC a slyším je. Nebo mám v posteli ruce pod peřinou a slyším je. Jak dlouho vydrží natažené netuším, doposud jsem vlastnil pouze automaty, takže jsem je natahoval pro zábavu po malých kouscích poměrně často. Přesnost byla akceptovatelná - na ruce jsem je měl 10 dní a za tu dobu utekly zhruba o dvě minuty dopředu (ten starý vtip o nejrychlejších hodinkách na světě se tedy nepotvrdil). Poměr cena výkon mě tedy přesvědčil - a už jenom samotný fakt, že jsem je nosil deset dní v kuse (a to prosím nemají datumovku, bez které se mi žije hůř) to potvrzuje.<br /><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjQUe6yTRuFS_urXYA5HLiUP2KgeSM7Y6uZZvw6mdEWzepKDAVJXOvGMvOJbxX1ZpO_ia0Ba4W4m9N1FaIwdcEVDGohx8L4Di0Ojty-EoOrvAiukwFPR6uDXhl1QXXgU_59vG7tzQ/s1600-h/P1090674.JPG"></a><div style="clear: both; text-align: left;"><a href="http://picasa.google.com/blogger/" target="ext"><img src="http://photos1.blogger.com/pbp.gif" alt="Posted by Picasa" style="border: 0px none ; padding: 0px; background: transparent none repeat scroll 0% 50%; -moz-background-clip: border; -moz-background-origin: padding; -moz-background-inline-policy: continuous;" align="middle" border="0" /></a></div>Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com9tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-75984552192960911522010-02-20T08:04:00.003+01:002010-02-20T09:45:42.397+01:00... to bych si ze všeho nejvíc nepřál<div style="border: 1px solid rgb(0, 136, 0); padding: 2px; background: rgb(136, 255, 136) none repeat scroll 0% 0%; -moz-background-clip: border; -moz-background-origin: padding; -moz-background-inline-policy: continuous; color: rgb(0, 0, 0); font-family: verdana,sans-serif; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: normal; font-size: 8pt; line-height: normal; font-size-adjust: none; font-stretch: normal; position: absolute; text-align: left; display: none;"></div><div style="border: 1px solid rgb(0, 136, 0); padding: 2px; background: rgb(136, 255, 136) none repeat scroll 0% 0%; -moz-background-clip: border; -moz-background-origin: padding; -moz-background-inline-policy: continuous; color: rgb(0, 0, 0); font-family: verdana,sans-serif; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: normal; font-size: 8pt; line-height: normal; font-size-adjust: none; font-stretch: normal; position: absolute; text-align: left; display: none;"></div>Včerejší cesta z Moskvy domů byla hrozná. Začalo to už při přesunu z hotelu na nádraží - táhnul jsem za sebou kufřík na kolečkách, přehlídnul jsem pod čerstvým sněhem ledovou plotnu a jak jsem měl větší setrvačnost, než ten kufřík, tak jsem sebou uprostřed ulice fláknul na záda, přímo na tašku s notebookem. Oba jsme to naštěstí přežili, ale vlak mi nakonec stejně ujel.<br />Na letišti to ze začátku vypadalo v pohodě, akorát mi wifi v salónku nějak nechtělo dát IP adresu. Tak jsem offline popíjel Baltiku 7 a čekal, na správný čas, kdy vyrazit ke gate. Když jsem vyrazil, tak se ještě nějakou dobu neodbavovalo, pak nás pustili dovnitř, pak nás zase vyhnali ven (všude jen kusé informace v ruštině, na jedné z informačních tabulí svítila windowsí chyba Access violated), pak nás zase nacpali zpátky do stejného gate - kde už mezitím, co jsme byli venku stihli nacpat taky lidi letící do Ženevy - a několika autobusy začali krmit Airbus A321. To už je poměrně velké letadlo, v pondělí a úterý mají v Rusku nějaké nacionalistické svátky.<br />V každém případě jsem si měl letadlo dost času prohlédnout - nejdříve jsme čekali na přílet letadla z Bangkoku, ze kterého přesedalo poměrně hodně Čechů, pak nás odmrazili, pak jsme čekali, takže nás museli odmrazit znovu, a pak jsme ještě dlouho čekali na slot. Letušky to moc nezvládaly, když se rozhodly rozdávat asi po dvou hodinách pití, tak zvládli asi pět řad (byl jsem o řadu dále), kapitán je odvolal, abychom ještě další půlhodinu čekali na start. Mezitím se Rusům v letadle začalo chtít čůrat, takže letušky musely odemknout záchody, aby z nich poslední lidi vyhazovali už při najíždění na dráhu. Komedie.<br />Kdyby pak na mě letuška nechrstla horkou vodu na kafe, tak bych skoro napsal, že let probíhal v pořádku. No co, stane se.<br />V Praze jsme sedli s dvouapůlhodinovým zpožděním. Když už jsem si myslel, že mám všechno za sebou, tak jsem se v airbridgi nějak zalíbil policejnímu čichacímu psovi, což znamenalo nejprve nechat kolem sebe projít 140 lidí, kteří na mě koukali, jako na dealera, pak se nechat provést půlkou letiště (kde taky všichni koukali) a nakonec vcelku milým celníkům ukázat obsah kufru a tašky. Zejména Jágrovo prádlo, co používám jenom v Moskvě v zimě, se mi moc ukazovat nechtělo.<br />Do taxíku jsem tak usedl o tři hodiny později, než jsem očekával, docela dost unavený a naštvaný. Tak jsem si chtěl ulevit - a Twitter nefungoval...<br />Ještě aktualizace: mám rýmu a před cestou letadlem jsem do sebe rval Modafen s pseudoefedrinem, aby mi nepraskly uši. Pomáhá to náramně, ale obávám se, že co ten pes vyčuchal byly použité kapesníky...Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-85227532079641650002010-02-08T08:55:00.002+01:002010-02-08T09:11:41.474+01:00USB footswitch za 200 Kč<a onblur="try {parent.deselectBloggerImageGracefully();} catch(e) {}" href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhsDZqvwQBksjzTBOfue-uqw-o7uKtiAiQHeK7Z22SMSAialbMHr3GBhwNvZKVkhsJIV46FJcs6r1MTOOa7zT_XzfRbQGX70qWPWdEjGsyOZfNibw6OjCBtsTqo5J_ERUIQRrDqEw/s1600-h/footswitch.jpg"><img style="margin: 0pt 10px 10px 0pt; float: left; cursor: pointer; width: 320px; height: 240px;" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhsDZqvwQBksjzTBOfue-uqw-o7uKtiAiQHeK7Z22SMSAialbMHr3GBhwNvZKVkhsJIV46FJcs6r1MTOOa7zT_XzfRbQGX70qWPWdEjGsyOZfNibw6OjCBtsTqo5J_ERUIQRrDqEw/s320/footswitch.jpg" alt="" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5435782211022411506" border="0" /></a><br /><div style="border: 1px solid rgb(0, 136, 0); padding: 2px; background: rgb(136, 255, 136) none repeat scroll 0% 0%; -moz-background-clip: border; -moz-background-origin: padding; -moz-background-inline-policy: continuous; color: rgb(0, 0, 0); font-family: verdana,sans-serif; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: normal; font-size: 8pt; line-height: normal; font-size-adjust: none; font-stretch: normal; position: absolute; text-align: left; display: none;"></div>Jsem muzikant. Hraju v kapele, která není stoprocentně funkční. A ačkoliv sám sice nejsem nějaký tvůrčí typ, občas si pro sebe doma něco <a href="http://www.myspace.com/pavelkobersky">nahraju</a>. Mám sice čtyři kytary (dvě basy, akustiku a elektriku ve stádiu zrodu), jinak jsem na tom s hardwarem dost špatně. Mám jen několik kabelů, basový multiefekt a externí zvukovou kartu s nízkoimpedančním vstupem na kytary. Mimo kapelu se tak všechno odehrává v počítači. Bohužel mě vždycky trápilo to, že musím nejdříve zmáčknout něco na klávesnici, pak přesunout ruce na nástroj a začít hrát - ať už při nahrávání, nebo třeba při použití softwarového looperu. Rozhodl jsem se proto pořídit si nožní spínač. Marně jsem hledal něco cenově dostupného, nakonec jsem se nechal inspirovat <a href="http://www.instructables.com/id/USB_Midi_Device_from_old_Gamepad/">několika</a> <a href="http://www.instructables.com/id/How_to_DJ_with_Free_software_and_a_Wired_Xbox_360_/">návody </a>na serveru <a href="http://www.instructables.com/">Instructables</a> a vyrobit si jej vlastnoručně z polotovarů.<br />Jako první jsem si pořídil USB gamepad - z <a href="http://global.ebay.com/search?Query=usb+gamepad&PageNumber=1&SortBy=21">eBaye</a> se dal pořídit i s poštovným zhruba za stovku, což je rozumná cena pro domácí kuchání. Je možné použít i jiné USB periférie - externí numerickou klávesnici, starý joystick nebo i obyčejnou klávesnici (tam by mělo stačit vytrhat většinu kláves a na ty zbývající nalepit něco pro snažší šlapání).<br />Pak jsem vyrazil do obchodu s elektrotechnikýma součástkama pro nějaké rozumné tlačítka. Měl jsem štěstí - měli přímo nožní spínače (přesněji DPDT přepínače, ze kterých jsem použil pouze dva kontakty ze šesti), kus za 35 korun, měli sice jenom dva, ale pro začátek by to mohlo stačit.<br />Následně jsem v Tescu zakoupil krabičku na potraviny s dostatečně pevným víkem, aby při sešlápnutí přepínače udrželo. Krabička stála taky zhruba 35 korun.<br />Gamepad jsem vykuchal, obal zahodil, co se dalo odpájet jsem odpájel a na kontakty jsem připájel dráty k tlačítkům. Vzhledem k tomu, jaké jsem poleno to dopadlo špatně. Nejdříve jsem se pokoušel pájet přímo na tišťák, což mi nešlo a joystick tak teď hlásí dvě tlačítka stále stisknuté. Nakonec jsem využil dráty vedoucí k pomocné desce plošných spojů - znamená to sice, že se tlačítka přepínače hlásí jako tlačítko 6 a tlačítko 8, ale v důsledku to nevadí.<br />Nakonec jsem rozžhaveným hřebíkem vypálil v krabičce díry na tlačítka, průchodovou díru na kabel, na kabelu udělal uzel, elektroniku nacpal do krabičky, bezpečně uchytil stříbrnou páskou a bylo hotovo.<br />Pro konverzi používám dvě různé aplikace - pomocí <a href="http://www.autohotkey.com/">AutoHotkey</a> převádím joysticková data na stisky kláves na klávesnici, pomocí <a href="http://www.otk.it/mjoy/">MJoy</a> je možné konvertovat přímo na MIDI data použitelné v hudebních aplikacích. Spektrum použití se samozřejmě neomezuje jenom na hudbu - jenom namátkou mě napadají počítačové hry, nebo třeba skrývání počítačových her před blížícím se šéfem. Ani potenciál gamepadu jsem nevyužil - tlačítek je k dispozici čtrnáct a k tomu čtyři analogové osy (které by se daly třeba napojit na externí expression pedal). A taky by se do průsvitné krabičky dala přidat nějaká hezká LED dioda!Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-40844140904556074072009-12-16T08:05:00.003+01:002009-12-16T11:01:01.585+01:00Food, Inc.K filmu Food, Inc. jsem jako masožravec přistupoval s tím, že na to asi neskočím, ale přece jenom jsem mu určitou minimální šanci na mé osvícení dával. Nepřišlo.<br />Film to vůbec není špatný, dokoukal jsem ho - po malých částech, jak mi čas dovolil, ale na každý další kousek jsem se vždycky těšil. Je hezky natočený, vizuální záběry jsou působivé - a nemyslím jenom záběry šokující, ale třeba ten práškující vrtulník byl lahůdka. Grafika pěkná, hudba perfektní.<br />Co se týče obsahu, tak to je slabší. Tedy - kdybych nepřemýšlel a bral všechno tak jak, to ve filmu je, tak jsem asi ohromen. Ale stačilo přemýšlet jenom trošku, aby bylo vidět, jak si film sám sobě protiřečí. Část filmu (např. o firmě, která produkuje GMO soju) byla o totálním selhání státu a soudní moci. O tom, jak jsou lidi z korporací napojeni na administraci a regulační orgány. A hned poté následuje volání po přísnější regulaci. Část je o tom, jak firmy vyrábějí jídlo extrémně levně, část je o rodinách, které si nemohou dovolit "kvalitní" jídlo a tak musí jíst to levné. Co by jedli, kdyby levné nebylo? Nehledě na to, jestli by ho bylo dost - ale pěstovat cokoliv tak, aby toho bylo hodně, je podle filmu taky hřích.<br />Film klade hodně otázek a nabízí na ně jen velmi málo odpovědí. Kritizuje, ale navrhuje nerealistická řešení. Ale skutečně stojí za shlédnutí, už jenom jako hezká ukázka neodpovědného aktivizmu...Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-17115626084088284792009-11-16T22:34:00.006+01:002009-11-16T23:18:54.277+01:00Zpráva o stavu tachometrůKdyž jsem si kupoval své první auto, překvapilo mě, jak měla většina nabízených aut mezi 95 a 105 tisíci kilometry. Teď, kdy začínám pomalu přemýšlet o výměně, jsem si na to opět vzpomněl a rozhodl se do celé věci proniknout trošku hlouběji - vezmu z nějakého serveru nějakou větší množinu dat a trošku ji rozpitvám. Toto jsem udělal a výsledky nabízím - interpretaci ale raději nechávám na vás.<br />Jako vzorek byla zvolena Škoda Octavia se vznětovým motorem - je to auto, jakých je tady spousta, je to bohužel v určitém ohledu "status symbol" a velké klišé a hlavně - v autě se dokáže hrabat skutečně leckdo. Základní soubor tvořilo asi 2700 aut, z nich jsem odstraněním viditelně nepravděpodobných kombinací hodnot získal 2665 vozů.<br />Nejdříve tedy souhrnně - průměrná Oktávka fdýzlu v nabídce je zhruba pět let stará, má na tachometru (úmyslně neříkám najeto) asi 120 tisíc kilometrů a stojí necelých 240 tisíc korun. Medián se od průměru tolik neliší - čtyřletý stroj se 128 tisíci km za necelých 230 tisíc Kč. Žádná další data jsem nesledoval, zejména protože by to docela zkomplikovalo "harvesting".<br />Co se týče roku uvedení vozidla do provozu - tam asi není moc co řešit. Je to objektivní údaj, který toho o vozidle samotném moc neřekne. O něco zajímavější je cena - tak jsem se jí podíval na zoubek. Jak závislost vypadá nejlépe vysvětluje následující graf - na horizontální ose je netypicky závislá proměnná, tedy cena, levá vertikální osa popisuje kilometry a patří k ní modré body, pravá osa popisuje roky a patří k ní body žluté. Všechny stupnice jsou lineární.<br /><a onblur="try {parent.deselectBloggerImageGracefully();} catch(e) {}" href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhIVU14t79oux9xMW-JK0TeI2PzSuE_zH-X5zzwrYBceEGo05fiKjvi-9QAZ2exHhXcTsWTh3HQC3JzczUKk_VGPIrPdgLR8yUdoLA-OkGg8TwWIxwntZ8TqGGKd2GKGmHeTOfu0A/s1600/cenapodlekmistari.png"><img style="margin: 0px auto 10px; display: block; text-align: center; cursor: pointer; width: 400px; height: 241px;" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhIVU14t79oux9xMW-JK0TeI2PzSuE_zH-X5zzwrYBceEGo05fiKjvi-9QAZ2exHhXcTsWTh3HQC3JzczUKk_VGPIrPdgLR8yUdoLA-OkGg8TwWIxwntZ8TqGGKd2GKGmHeTOfu0A/s400/cenapodlekmistari.png" alt="" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5404824609654414066" border="0" /></a>Co je ale mnohem zajímavější je kilometrový proběh. Očekával jsem, že existují určité psychologické hranice, které ovlivňují trh s ojetými vozy. Například, že lidé prodávají auta před dosažením určitého stavu, od kterého považují auto za příliš ojeté. Stejně tak lidé nakupují auta před určitou hranicí, od které auto začíná směřovat k vraku. Nebo naopak od určité hranice, kdy je auto dobře zajeté, má nejlepší cenu a podobně. No a do třetice - pokud se kilometry skutečně stáčejí, tak se asi nebudou stáčet na základě generátoru náhodných čísel.<br />První faktor, kterého jsem si všimnul je, že vozidel, které mají na kilometrovníku poslední čtyři číslice mezi 5000 a 9999 je nabízeno zhruba o 15 procent více, než těch, kterým odometr končí 0000 až 4999 - samozřejmě jsem vyřadil inzeráty, kde byly kilometry zaokrouhlené. Desetitisícovky kilometrů tedy psychologickou hranicí jsou. Extrémně se to projevuje v případě 30 tisíc kilometrů ("dobře zajeté auto", "roční vůz") a pak od 120 tisíc do 160 tisíc kilometrů - na grafu můžete vidět zuby.<br />Když se ale vrátím k samotnému začátku článku, tak jsem byl velmi zklamán - 100 000 kilometrů nijak významně nevypadá. Možná jako blok od 90 do 110 tisíc kilometrů, tam určitý nárůst vidět je. Ale tak dramatické jak jsem to očekával to skutečně není. Mnohem výrazněji vypadají hranice 20, 30, 60/65, 120, 130, 140, 150 a 160 tisíc kilometrů.<br /><a onblur="try {parent.deselectBloggerImageGracefully();} catch(e) {}" href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhRkU1tsxzUhJvJKo3xEIEz2RCCLlibS4Er2BduM2DQM8t2jlQsHtonawtS8h2pgBSLc2R1-xTC_fbDYPoxXa1vXHxVLuyowJkzGFXtr4iSXxLGfkYrWEebSPcwLsrLu9xz0V8Q7w/s1600/cetnostipodlekm.png"><img style="margin: 0px auto 10px; display: block; text-align: center; cursor: pointer; width: 400px; height: 218px;" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhRkU1tsxzUhJvJKo3xEIEz2RCCLlibS4Er2BduM2DQM8t2jlQsHtonawtS8h2pgBSLc2R1-xTC_fbDYPoxXa1vXHxVLuyowJkzGFXtr4iSXxLGfkYrWEebSPcwLsrLu9xz0V8Q7w/s400/cetnostipodlekm.png" alt="" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5404824785198251362" border="0" /></a>Zajímavý je taky poměr mezi najetými kilometry a stářím. Ročně najede naše průměrná Oktávka asi 28 tisíc kilometrů. Neplatí to ale pro všechny auta - čím je auto starší, tím toho za rok najede méně. Důvodů mě napadá několik - buď skutečně končí hodně ojetá auta na vrakáči, nebo se se staršími auty skutečně jezdí méně - anebo jsou ty tachometry prostě přetočené. V každém případě - průměrné pětileté auto má najeto necelých 130000 km, zatímco dvakrát tak staré jen o 31000 km, tedy o necelou čtvrtinu, více. Tento první graf ukazuje průměr najetých kilometrů podle roku výroby vozu:<a onblur="try {parent.deselectBloggerImageGracefully();} catch(e) {}" href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhJpaeGX-1FxH7anSHF6OgxnE41YD_k4o0LwOc4jHU7M97dsPUfVZfKl6FzTtC79drMD7EyYx7qMiYOCh_DyXNY_BqkZT5YHOVkjX5v7agDwWR7HgSMXenPma7iv5z1JOb-xFhzFw/s1600/kilometryzarokpodlestari.png"><img style="margin: 0px auto 10px; display: block; text-align: center; cursor: pointer; width: 400px; height: 209px;" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhJpaeGX-1FxH7anSHF6OgxnE41YD_k4o0LwOc4jHU7M97dsPUfVZfKl6FzTtC79drMD7EyYx7qMiYOCh_DyXNY_BqkZT5YHOVkjX5v7agDwWR7HgSMXenPma7iv5z1JOb-xFhzFw/s400/kilometryzarokpodlestari.png" alt="" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5404825240198379074" border="0" /></a>Druhý graf zobrazuje v podstatě totéž - průměrný kilometrový proběh podle stáří vozu. Zde je vidět, jak od čtvrtého roku stáří kilometráž roste jenom symbolicky.<br /><br /><a onblur="try {parent.deselectBloggerImageGracefully();} catch(e) {}" href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEikTzmoVLUE5NRnOgn6e3Lxrfl6ze1E0TSdCgVSPfwQzIjM3A4GmKUhnpJBbBvu8f15HKiffP8HqMStK3-Nk5o_rEtbZ4aYUPCmO_J9ogWMKXsofaxlCdp6psTteSY9mTCy2gkKvg/s1600/prumerkmpodlestari.png"><img style="margin: 0px auto 10px; display: block; text-align: center; cursor: pointer; width: 400px; height: 220px;" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEikTzmoVLUE5NRnOgn6e3Lxrfl6ze1E0TSdCgVSPfwQzIjM3A4GmKUhnpJBbBvu8f15HKiffP8HqMStK3-Nk5o_rEtbZ4aYUPCmO_J9ogWMKXsofaxlCdp6psTteSY9mTCy2gkKvg/s400/prumerkmpodlestari.png" alt="" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5404825241023764274" border="0" /></a>Nakonec jsem se zaměřil na hledání jakéhosi optima pro nákup vozu - tedy kolik kilometrů zbývající životnosti získám za jednu korunu ceny. Jako strop životnosti jsem zvolil 400 tisíc kilometrů (tedy více, než kterékoliv z nabízených aut) a rozdíl mezi stavem tachometru a stropem vydělil cenou vozu. Samozřejmě zde chybí jeden důležitý faktor - s najetými kilometry a nezávisle na nich také se stářím vozu rostou předpokládané servisní náklady, které stlačují toto optimum směrem dolů, a také málokdo dojíždí auta až na samý práh životnosti, ale pro zjednodušení tedy alespoň toto. Jak vidíte na grafu níže, vyšel mi docela hezký kopec s vrcholem mezi 140 a 210 tisíci, kdy za korunu získáme 1,5 km zbývající životnosti. Osobně bych tomuto ale ve stínu předchozích grafů moc nevěřil.<br /><a onblur="try {parent.deselectBloggerImageGracefully();} catch(e) {}" href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjPgZDTPrLYZLQvzo59JhKLeaoJ7Smr7McQfPihyphenhyphenikvq-YiaOUC_i9G1Mryk30SHmPvjdQxLUPn5ad6H-AeDxNjrvq7VwYGfjO7deMtOgS1MpUPmTukzhmZzMhCVZZUJFC9E5a2KA/s1600/kilometryzakorunu.png"><img style="margin: 0px auto 10px; display: block; text-align: center; cursor: pointer; width: 400px; height: 220px;" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjPgZDTPrLYZLQvzo59JhKLeaoJ7Smr7McQfPihyphenhyphenikvq-YiaOUC_i9G1Mryk30SHmPvjdQxLUPn5ad6H-AeDxNjrvq7VwYGfjO7deMtOgS1MpUPmTukzhmZzMhCVZZUJFC9E5a2KA/s400/kilometryzakorunu.png" alt="" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5404825245681625154" border="0" /></a>Abych to shrnul - nevím. Průměry najetých kilometrů ve vztahu ke stáří ve mně určité pochybnosti vzbuzují, na druhou stranu jsem čekal mnohem větší skoky u určitých psychologických hranic. Kde mám hledat, až si budu kupovat další auto, tedy moc nevím - ale asi si tu analýzu ještě zopakuju, protože to dieselová Oktávka stejně nebude.Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-32835248890034499242009-06-20T22:22:00.002+02:002009-06-21T00:09:52.322+02:00Škola smyku v MostěK narozeninám jsem dostal poukázku na školu smyku v Mostě. Tu školu smyku, kterou jsem o pár týdnů dříve doporučoval jako dárek pro kamaráda. Domluvili jsme se tedy a minulou sobotu vyrazili pod hrad Hněvín.<br />Očekávání jsem měl smíšená - od teorie jsem nic moc nového neočekával, v praktické části jsem si chtěl hlavně vyzkoušet jaké to bude s vozem, který po třech a půl letech společného ježdění znám důvěrně. Samotný zkušební polygon pro mě novinkou nebyl - před pár lety jsem v rámci marketingové akce cigaretové značky West vodil po kluzných plochách polygonu v rakouském Teesdorfu různé Mercedesy (musel jsem tehdy podepsat papír, že jsem kuřák). O autu jsem si říkal, že ho znám dobře, už jsme spolu proklouzali dvě zimy (ty druhé dvě nebyl sníh), zvládli jeden automobilový slalom, na limitu projeli nejednu zatáčku a nejeden kruhový objezd.<br />Teoretická lekce zabrala zhruba dvě hodiny včetně přestávky a splnila to co jsem očekával. Tedy - bylo to profesionální, zábavné, interaktivní, ale nic nového jsem se nedozvěděl. Tím nechci říct nic špatného - obsah byl přiměřený, zjednodušení odpovídalo rozsahu kurzu a tomu, co jsou schopni běžné posluchači pojmout, ale přece jenom jsem byl už trošku dále.<br />Následovala ta zajímavější část - čtyři padesátiminutové bloky za volantem. Rozdělili nás na poloviny po dvanácti vozech, nafasovali jsme vysílačky a vyrazili na první cvičiště. V jednu chvíli polygon sdílelo šest skupin vozidel (dvě skupiny běžných kurzů, dvě s odpočtem bodů a dvě motocyklové), takže pořadí není fixní.<br />Jako první jsme se dostali na tu slavnou úhybnou desku, bez které si člověk ani body neumaže. Tedy - konstantní rychlostí s nohou na plynu se najíždí na desku, která "uhne" pod zadní nápravou na předem neurčenou stranu, čímž vyvolá přetáčivý smyk. Za deskou je kluzná plocha a případně se začnou objevovat vodní stěny, kterým je třeba se vyhnout. Úžasná zábava, ale v praxi jsem se s podobným smykem potkal akorát jedinkrát - ve vypůjčeném autě se zimníma vpředu, letníma vzadu a na čerstvém sněhu. Docela mi to šlo, takže sebevědomí neutrpělo hned na začátku.<br />Utrpělo až na druhém, relativně nejjednodušším, cvičení. Rozjet se na rychlost v, na daném místě dupnout na brzdu a zastavit. Na asfaltu, na kluzné fólii, zpátky možnost využít slalomovou trať. Najednou zjišťuji, že neumím brzdit - že jdu na brzdu moc opatrně, že na ní málo šlapu, že mám tendenci ubírat. Po několika opakováních se to lepší, nastupuji líp, opírám se až se opěradlo prohýbá a o zbytek se stará ABS. Ale špatný pocit zůstává. Zajímavý je taky "bazének", kde si člověk vyzkouší totální aquaplaning.<br />První blok po obědě byl rozdělený na dvě části. Nejprve jsme zkoušeli klasický losí test, tedy přejezd z pruhu do pruhu a zpět bez výraznější změny rychlosti. To jsem si opět užíval, kroucení volantem mi asi fakt jde a zvládám i nejvyšší rychlost, kdy musím při každé změně směru řešit jeden smyk (nedotáčivý-přetáčivý-nedotáčivý-přetáčivý). Následuje jeden výchovný losí test se špatným držením volantu, kdy instruktor nestačí vracet kuželky na své místo. Druhá polovina se odehrává na šikaně z kuželů z kopce, účelem je asi získat cit pro přenos hmotnosti.<br />Poslední blok byl královský - rovný úsek z kopce, pod kopcem zatáčka doleva, to vše pokryto kluznou fólií. Kdybych tady mohl strávit den úplně sám, asi bych se stal o hodně lepším řidičem - cvičení obsahují všechno: brždění na kluzkém povrchu z kopce, vyhýbání se překážkám, průjezd kluzkou zatáčkou, boj s nedotáčivým i přetáčivým (asi vlivem špatně nasazených pneumatik) smykem. V padesáti minutách jsem se asi o tolik lepším řidičem nestal, hrozně jsem si ale tuto syntézu a asi i nejreálnější část cvičení užíval.<br />No a to bylo všechno - asi toho bylo málo pro nějaké výrazné zlepšení. Ale zase toho bylo dost pro to, aby člověk pochopil, že za limitem se některé věci dějí trošku rychleji a složitěji než očekával.Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-27513959698935241502009-06-02T23:08:00.002+02:002009-06-02T23:38:35.644+02:00Jak vyrobit duhu<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiPaJT_PorFIBu0KC_vXsGwIj2YEovBbWHG4XagYG7ne0YQoqrZ0ql6s3hOCrMKQIHfJmoL9-UOKnEYOKDR9R-KwAu_jlDxdhb1y9JUiuJB5nu3DYmyrCzp-H41DAyK7Ei6z_AxFQ/s1600-h/P1080568.JPG"><img src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiPaJT_PorFIBu0KC_vXsGwIj2YEovBbWHG4XagYG7ne0YQoqrZ0ql6s3hOCrMKQIHfJmoL9-UOKnEYOKDR9R-KwAu_jlDxdhb1y9JUiuJB5nu3DYmyrCzp-H41DAyK7Ei6z_AxFQ/s320/P1080568.JPG" alt="" style="margin: 0px 10px 10px 0pt; clear: both; float: left;" border="0" /></a> Duhu vyrobíte velmi snadno. Potřebujete jenom vodu a slunce na správném místě - a to ne v duši, ale přesně za vašimi zády, ideálně nějakých 40-42° nad obzorem (výpočet například <a href="http://aa.usno.navy.mil/data/docs/AltAz.php">zde</a>). No a pak už jenom před sebou vodu nějak rozprsknout a je to. Jak rozprsknout nechám na vás, na fotce vlevo je to z hadice, <a href="http://www.rainbowmaker.us/content/home.php">profíci</a> používají hasičská auta.<br />Jenom nevyrábějte Hnutí DUHA, jedno bohatě stačí.<br /><div style="clear: both; text-align: left;"><a href="http://picasa.google.com/blogger/" target="ext"><img src="http://photos1.blogger.com/pbp.gif" alt="Posted by Picasa" style="border: 0px none ; padding: 0px; background: transparent none repeat scroll 0% 50%; -moz-background-clip: -moz-initial; -moz-background-origin: -moz-initial; -moz-background-inline-policy: -moz-initial;" align="middle" border="0" /></a></div>Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-32920111692798254602009-05-06T21:55:00.004+02:002009-05-07T08:06:00.487+02:00Deep Purple v Praze, 4.5.2009K Deep Purple jsem se dostal poměrně pozdě - v roce 1996, přesto v pravou chvíli svého života - v šestnácti letech, kdy jsem začal vnímat hodnoty v hudbě trošku jinak. Prostředkem mi byly tehdy ještě přehrané audiokazety a výběr byl skvělý - In Rock, Fireball a podivný výběr Progression obsahující klíčové věci z Perfect Strangers a několik dalších kousků, včetně Hush, Black Night a živáku Smoke on the Water.<br />V roce 1998 jsem měl možnost jejich sedmou sestavu vidět naživo v Praze. Z koncertu jsem odcházel naprosto nadšený, klasická čtveřice splnila mé očekávání a Steve Morse je naprosto překonal. Když se teď v roce 2009 měli zase objevit, zauvažoval jsem, že by stálo za to je ještě jednou vidět. Na YouTube jsem zjistil, že Don Airey není Jon Lord, ale za zkouknutí stojí, a bylo rozhodnuto.<br />Koncert jsem ne vlastním rozhodnutím sledoval z tribuny - což asi dost ovlivnilo mé vnímání, zvuk tam byl asi trošku jiný, hlavně si ale člověk drží určitý odstup a není tak snadné řvát "smoooooouk on z vooooooooootr, end fajr in z skaj".<br />Od předkapely Taknatudu jsem po vyslechnutí asi třiceti sekund jedné písně z webu moc nečekal a zhruba to jsem dostal. Řemeslně to bylo velmi zručné, ale zoufale mě to nebavilo.<br />Deep Purple byli ovšem super. Od samotného Highway Star bylo ale slyšet, že Ian Gillan nezpívá úplně naplno - a spíše bych řekl, že byl dočasně indisponovaný, ve výškách si často ulevoval, intonačně to taky nebylo stoprocentní, postupně se ale docela rozjel. Naštěstí díky YouTube vím, že na to stále má a jeho hlas je po tolika letech používání stále úžasný.<br />Nejvýše bych asi vyzvednul Iana Paice - ten chlap je stále mašina, buší do bicích jako blázen; a přitom neustále jemně swinguje a táhne kapelu dopředu. Byla to radost se na něj koukat a poslouchat.<br />Klávesáka Dona Aireyho nedokážu a ani nechci srovnávat s Jonem Lordem. Hrál ale slušně a docela mě bavil. Jeho klávesové sólo bylo příjemně pestré, od analogového synťáku přes klavír až po závěrečné apokalyptické dunění Hammondek. Do kapely perfektně zapadnul.<br />Roger Glover je dělník, který hraje přesně to co je potřeba a vypadá při tom, že se hrozně baví. Nic víc jsem nečekal a stačilo to.<br />Steve Morse mě tentokrát neuhranul tolik jako v osmadevadesátém. Jeho způsob hry na kytaru je úžasný, využití volume poťáku typické, a po jeho sóle jsem se musel jít podívat na web Musicmanu, jak má vlastně ty čtyři snímače prodrátované, že je schopný tolik měnit zvuky (prodrátované je má šíleně, smysl to dává asi jenom jemu). Přišlo mi ale, že nehrál úplně naplno a semtam byla slyšet i nějaká ta chybička.<br />Nejvíce jsem se těšil na Sometimes I Feel Like Screaming - dramatickou věc z alba Purpendicular, kterou jsem poprvé slyšel právě na koncertě v roce 1998, a zůstala mi tehdy hodně hluboko v hlavě. Navíc jsme ji nedávno začali hrát v kapele. Bylo to ovšem největší zklamání koncertu, Morse celou věc rozjel příliš rychle a tak trošku jí pak chyběla hloubka. To že místo série modulací na konci přišla skvělá instrumentálka Well Dressed Guitar asi bylo i dobře.<br />Radost mi udělali taky Fireballem, který jsem podle předchozích setlistů nečekal - naopak mě mrzelo vynechání Maybe I'm a Leo.<br />To je ale tak všechno co můžu ke koncertu napsat - zbytek mi totiž přišel jako flashback toho, co jsem viděl před jedenácti lety, jako revival Deep Purple hraný samotnými Deep Purple. Nechybělo jediné klišé - Vltava v klávesovém sólu (kterou publikum očekávalo natolik, že jí rozpoznalo už podle "zurčení"), Paiceho jednoruký virbl na konci sóla a samozřejmě "I can't hear you" mezi refrény Smoke on the Water.<br />Odcházel jsem tak trošku posmutnělý - ale přitom byl koncert úžasný, výkony skvělé a hudba perfektní. Na další koncert už ale nepůjdu, vím, že zážitek z před jedenácti let to už nepřekoná.Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-17328087913643200762009-04-21T22:09:00.003+02:002009-04-21T22:16:35.574+02:00Nemyslíš, zaplatíš!Úplně jsem zapomněl dát sem video, které jsem nedávno natočil. Původně jsem chtěl pobavit kluka videem s jeho hračkama, ale cynik ve mně to nějak zvrhnul, takže jsem mu nakonec výsledné video ani neukázal (našel a pustil si ho ve foťáku sám). Filip Renč by se měl podívat, jak natočit za pár minut a skoro zdarma video, které obsahuje všechna klišé, sportovní vozy s piráty za volantem, rychle jedoucí kamión, železniční přejezd a nakonec katastrofu. Posuďte sami.<br /><object width="425" height="344"><param name="movie" value="http://www.youtube.com/v/_U5phS1hKDg&hl=cs&fs=1"></param><param name="allowFullScreen" value="true"></param><param name="allowscriptaccess" value="always"></param><embed src="http://www.youtube.com/v/_U5phS1hKDg&hl=cs&fs=1" type="application/x-shockwave-flash" allowscriptaccess="always" allowfullscreen="true" width="425" height="344"></embed></object>Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-76063762115599949602009-04-20T09:54:00.003+02:002009-04-20T10:09:06.974+02:00Airbus A380 nad Prahou<div style="text-align: left;">V neděli jsem tak seděl u kafe na zahrádce a měl po ruce foťák. Jako obvykle to skončilo tím, že jsem začal fotit contraily - a hned první letadlo mi udělalo radost:<br /><a onblur="try {parent.deselectBloggerImageGracefully();} catch(e) {}" href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiQGtsI_YMcjOvjUj01Q25oxcDGRp_pfnAZMTZYcIlzTyroiNnqRdU__9ZrYREHyndnItmWKm6sqHD35KhX-FXeC1LD9LQb5ZWg0-ETVgzL2aiDNwL5tyjm7RlWKUQ30rAp4-Kidg/s1600-h/qantasA380.jpg"><img style="margin: 0px auto 10px; display: block; text-align: left; cursor: pointer; width: 320px; height: 240px;" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiQGtsI_YMcjOvjUj01Q25oxcDGRp_pfnAZMTZYcIlzTyroiNnqRdU__9ZrYREHyndnItmWKm6sqHD35KhX-FXeC1LD9LQb5ZWg0-ETVgzL2aiDNwL5tyjm7RlWKUQ30rAp4-Kidg/s320/qantasA380.jpg" alt="" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5326681323986967202" border="0" /></a>Podle barevného schématu to vypadalo na Qantas, nějak se mi nezdála silueta - a skutečně, podařilo se mi vyfotit Airbus A380. Ověřeno podle flightstats.com: let QF 32, London Heathrow (LHR) - Singapore Changi (SIN), Airbus Industrie A380-800. Z Londýna startoval ve 12.58, Prahu přelétal v 15.35 a v Singapuru byl s třináctiminutovým zpožděním v pondělí v 8.23 (vše v lokálních časech). Myslím, že začnu zase více fotit přelety.<br /></div>Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-23501556511405975822009-02-08T22:11:00.004+01:002009-02-08T22:17:29.048+01:00Auto v leseTerénní schopnosti Opelu Agila nejsou evidentně nijak speciální, dolů to docela šlo, nahoru už ne. Já se hlavně ale ptám: proč?<a onblur="try {parent.deselectBloggerImageGracefully();} catch(e) {}" href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg-cdNyzTCMMlBexbmIb7swIdbTblqned1hKJbXk9DXW5Jk-vBWYtLN2rmpqcChhge8tduc8CN5XPKD4OP1M7K5Qki6q2IAjpCFD9h4F1VF5oRZhyphenhyphenXNl9Vm011VYy8dzGQUSNAD4A/s1600-h/autovlese_small.jpg"><img style="margin: 0px auto 10px; display: block; text-align: center; cursor: pointer; width: 400px; height: 300px;" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg-cdNyzTCMMlBexbmIb7swIdbTblqned1hKJbXk9DXW5Jk-vBWYtLN2rmpqcChhge8tduc8CN5XPKD4OP1M7K5Qki6q2IAjpCFD9h4F1VF5oRZhyphenhyphenXNl9Vm011VYy8dzGQUSNAD4A/s400/autovlese_small.jpg" alt="" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5300537984408115986" border="0" /></a><a onblur="try {parent.deselectBloggerImageGracefully();} catch(e) {}" href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhMH-NJXESXsP86-bqqTjy6HvVCvoa4_y6b6tbdV8q5KDYQ_1U4fq7HI3t0ljDfS64-VSHhEuSiC68PqCvpEpFM-d1Dl7ZaGgIbdtYt8dWnHFkb3Qc4fM6RA_5nOc4r9WyrDKOR3g/s1600-h/auto_v_lese_small.jpg"><img style="margin: 0px auto 10px; display: block; text-align: center; cursor: pointer; width: 400px; height: 109px;" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhMH-NJXESXsP86-bqqTjy6HvVCvoa4_y6b6tbdV8q5KDYQ_1U4fq7HI3t0ljDfS64-VSHhEuSiC68PqCvpEpFM-d1Dl7ZaGgIbdtYt8dWnHFkb3Qc4fM6RA_5nOc4r9WyrDKOR3g/s400/auto_v_lese_small.jpg" alt="" id="BLOGGER_PHOTO_ID_5300537984701591666" border="0" /></a>Ke spatření <a href="http://maps.google.com/maps?t=h&hl=en&ie=UTF8&ll=50.021895,14.557923&spn=0.000256,0.000711&z=21">zde</a>.Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-30118442855166037332009-01-13T23:32:00.003+01:002009-01-13T23:56:54.792+01:00Čtenářský deník VánočníPřiženil jsem se do rodiny, kde se na Vánoce pod stromečkem sejde tak 5-8 knih na osobu, letos jsem to nesečetl všechno, ale tipuji, že se to šplhalo k padesátce. Vkus je taky na vysoké úrovni, takže po Vánocích je vždycky co číst. Už jsem stihnul přečíst první dvě knížky a rád bych se podělil o hodnocení.<br />Jako první jsem četl knihu <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Road">Cesta</a> od Cormaca McCarthyho. Na první pohled mě nezaujala, ale žena z ní byla tak upřímně vyděšená, že jsem to zkusil. Páska na přebalu slibovala Pulitzerovu cenu, text na záložkách obalu zajímavé čtení. Nakonec jsem byl ale trošku zklamaný - nevím proč, ale McCarthyho líčení postapokalyptického (to slovo tam fakt je) světa mi hned na začátku připomnělo <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Kulh%C3%A1nek">Kulhánka</a>, a tak jsem tam celou dobu čekal nějaké upíry nebo aspoň slušnější zbraně. Tím jsem se možná podvědomě připravil o šanci pochopit nějaký hlubší význam, který tam snad má být - ale toho cynika ve mně to prostě nedostalo. A konec mě zklamal. Takže chlapi ať si radši přečtou Kulhánka, ženy v tom najdou upřímné vyděšení a spoustu metafor, které tam podle mého názoru nejsou.<br />Tím jsem odbyl seriózní beletrii a šáhnul po knize s brakovým názvem <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Fat_%28novel%29">Špeky</a>, kterou napsal Rob Grant, jeden ze scénáristů populárního Červeného trpaslíka. A hned jsem ožil - ohromně jsem se bavil, Grant je skutečně komediální talent a několikrát jsem se smál nahlas, navíc hlubších významů jsem tam našel asi tak stejně jako v Cestě. Příběh anorektičky Hayleigh místy skutečně mrazí a možná skončí až příliš dobře, "konceptuolog" Jeremy je zanořen do klasického případu plýtvání veřejnými penězi a televizní kuchař Grenville mi byl sympatický už jen svou výbušností. Všechny tři příběhy se nakonec spojí, možná až příliš křečovitě a happyendově, ale knížka naplnila bohatě to, co jsem od ní čekal.<br />Podtrženo a sečteno - Pulitzera by měl dostat Kulhánek.Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-83410512146302967332009-01-02T12:09:00.004+01:002009-01-02T15:21:15.027+01:00Nemám rád KrtečkaAsi jsem v tom docela ojedinělý a určitě mě bude spousta lidí považovat za bezcitného cynika, ale nemám rád Krtečka. Jako dítěti se mi to asi docela líbilo, matně vzpomínám, jak jsem trpěl se žíznivýma kytkama, co chtějí "<a href="http://www.youtube.com/watch?v=eU7uNqBeSlc">vodu vodu vodu vodu</a>" a asi jsem byl i rád, že to Krtek vyřešil. Ale když na to teď občas koukám se synem, tak mě Krteček čím dál více štve - je to naprosto netolerantní hajzlík, který vidí svět naprosto černobíle, ve všem má jasno - a hlavně svůj názor naprosto neskrupulózně prosazuje.<br />Nejhorší je v tom díl <a href="http://www.youtube.com/watch?v=fymbTtqYO4w">Krtek a buldozer</a>, ten jsem doma zakázal a smazal. Rozeberme si to postupně: nejprve jsme svědky úžasné přírodní idylky, čistá voda, kterou pijí ptáčci, Krtek s ní zalévá zahrádku s barevnými kytičkami, cvrček hraje na housličky. Idylka končí po necelých dvou minutách, kdy se Krtek nedívá na cestu a narazí do sloupku (animace vypráví spíše, že "někdo zlý postavil Krtkovi do cesty sloupek, aby se o něj zabil"). Sloupků je kolem náhle celá řada a z ptačí perspektivy to vypadá, že se to Krtkovi a jiným obyvatelům dané lokality líbit nebude. Ano, přijíždí buldozer, který kromě toho, že připravuje silnici, také kácí stromy a hrozně černě kouří. Za chvíli se dozvídáme celou krutou pravdu - silnice vede přes Krtkův záhonek s kytkama! Jsme tedy svědky klasického problému, kdy silnici, sklad jaderného odpadu, paralelní runway a podobně potřebujeme, ale nesmí být tam, kde zrovna bydlím. Buldozer ovšem nediskutuje a svou nekompromisnost předvede průjezdem vzrostlým smrkovým lesem a tím, že neraguje na citově vydírající cvrčkovu hudbu (já bych nereagoval taky, nemá moc dobrý tón ani intonaci), na Krtkův protitlak (viz druhý Newtonův zákon) ani na letecké bombardování zaschlým trusem. Navíc se zde dozvídáme, že buldozer není buldozer, ale bojové vozidlo pěchoty vybavené radlicí. Použití takovéto techniky je zde namístě, jsme svědky dalšího útoku hroudou hlíny. Následují další ekoteroristické akce: zpomalení postupu bévépéčka vykopáním díry hned za dalším vzrostlým lesem a nakonec ultimátní trumf: přesunutí vytyčené trasy mimo Krtkovu zahrádku, čemuž se ten černý fracek hrozně škodolibě směje.<br />Možná to přeháním, ale rozhodně bych svému synovi nechtěl ukazovat pohádku, kde je silnice výhradně zlá, staví se napříč vzrostlým lesem bez nějakých dalších diskuzí a je možné se jí bránit destrukcí bagru a přestavěním kolíků. Není to žádná pohádka, dobro proti zlu, je to zlo proti zlu.<br />Dalším adeptem je <a href="http://www.youtube.com/watch?v=nfQlZd2ya9c">Krtek a televizor</a> (neplést prosím s knihou <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/121546/krtek-a-televize/">Krtek a televize</a>, kde se jen praví, že ačkoliv v televizi mohou být prospěšné věci, tak je to stejně zlo, kterému každý kromě Krtka podlehne a je tak třeba raději sportovat). Tam Krtek kromě kopání krtinců, které by se snad dalo ještě odpustit, dráždí zahradníka jakousi foukačkou a pak se diví, že se zahradník snaží využít radu "zničit krtka". Situaci neprospěje ani to, že se Krtek snaží cenzurovat nepohodlný televizní program zničením antény (což navíc vnese do dětské hlavičky zmatek, jaktože se neotočil obraz, když táta po změně polarizace digitálního terestrického vysílání položil anténu na bok). Místo toho, aby Krtek sklapnul a šel se někam zahrabat, tak ještě ubohého důchodce provokuje, vysmívá se mu a úmyslně mu zdevastuje celou zahradu. Svého činu pak naštěstí lituje a zahradu spolu s myškou uvede do lepšího než původního stavu, ale to nijak nesvědčí o jeho morálních kvalitách, v nebezpečí života člověk (a asi i Krtek) udělá předposraně leccos.<br />Abych jen nekritizoval - některé epizody jsou minimálně zajímavé, jako například díl <a href="http://www.youtube.com/watch?v=cNwhnNJHxik&feature=related">Krtek a maminka</a>, která přes svoji určitou idiocii dokáže dítěti vysvětlit jak je to s porodem. No a pak ta naprostá klasika, zejména Krtek a autíčko (<a href="http://www.youtube.com/watch?v=Xjc2kcA9crs&feature=related">1</a> a <a href="http://www.youtube.com/watch?v=dF8GC-HW8x0">2</a>), kde skvělé animaci sekunduje ještě lepší soundtrack.<br />Další na řadě: Medvídek PůPavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-26483804.post-33421170905321179002008-12-21T15:12:00.002+01:002008-12-21T15:22:29.280+01:00Vox Amplug Bass<span class="Apple-style-span" style="font-size:medium;">Na domácí cvičení na basu jsem si pořídil sluchátkový zesilovač </span><a href="http://www.voxamps.com/amplug/"><span class="Apple-style-span" style="font-size:medium;"><span class="Apple-style-span" style="color: rgb(0, 0, 0);">Vox Amplug Bass</span></span></a><span class="Apple-style-span" style="font-size:medium;">. Nemůžu bohužel z technických důvodů cvičit nahlas, jakkoliv jsem ale zastáncem zkoušení nasucho, tak vím, že tam člověk neslyší úplně všechno; a potřeboval jsem zároveň něco, co se dá rychle rozbalit a rychle uklidit. Na něco podobného jsem čekal už delší dobu a že to udělal zrovna Vox, to byl jenom bonus.</span><div><span class="Apple-style-span" style="line-height: 15px; "><span class="Apple-style-span" style="font-size:medium;">Celé to bylo zabalené do běžného blistru, za který po mně chtěli v obchodě zhruba tisícikorunu. V balíčku byly kromě samotného zesilovače ještě dvě baterie AAA čínské výroby, o kterých se v manuálu píše, že mají sloužit k vyzkoušení funkčnosti, ale moc toho nevydrží (zatím ale drží). Paradoxem je, že k zesilovači Vox dostane člověk baterky s nápisem HI-WATT.</span></span><span class="Apple-style-span" style="font-size:medium;"><br /></span></div><div><span class="Apple-style-span" style="line-height: 15px; "><span class="Apple-style-span" style="font-size:medium;">Nalevo to má třípolohový přepínač - vypnuto/zapnuto/efekt, kdy efekt je popsaný jako "comp/boost", je to ale spíše obyčejné zkreslení, a ani při menším gainu to nedělá to, co bych od kompresoru očekával. Při přepnutí na efekt naskočí oproti "čistému kanálu" dost hlasitost, takže na nějaké častější přepínání to není. Zkreslení nedokážu ohodnotit, u basy tomu nějak neholduju, při vyšším gainu ale kreslí i čistý kanál.<br />Zeshora jsou tři malé potenciometry - gain, tone a volume. Tone je v podstatě akorát tónová clona, takže k ničemu, nebýt jedné nepříjemné vlastnosti - docela to šumí, aby to nešumělo tak je třeba buď vytočit gain a stáhnout hlasitost, nebo použít tu tónovku za cenu zkreslení resp. ořezání výšek.<br />Kromě toho mi to ale zvukově přijde pěkné a účel to plní dobře. Litr mi za to přijde možná trošku moc, ale ty lacinější alternativy nejsou tak kompaktní a nedá se jim moc věřit. Celkově tedy spokojenost, doufám, že mě to někam pomůže posunout.<span class="Apple-tab-span" style="white-space:pre"> </span></span></span><br /></div>Pavel Koběrskýhttp://www.blogger.com/profile/07475017510867913380noreply@blogger.com0