Pikocelebrita

Když jsem zakládal tento blog, tak jsem si říkal – bylo by fajn, kdyby si občas někdo nějaký z mých článků našel v nějakém vyhledávači. Na stálé čtenáře moc nevěřím – v první řadě by mi asi netrpěli variabilní intervaly mezi články (viz časování tohoto blogpostu) a ve druhé asi i variabilní témata. Takže těch pár, které mám, znám pravděpodobně osobně.
Lidé ale přes vyhledávače skutečně přicházeli – hlavně na články o ostrých jídlech, silničním provozu a planespottingu. Poslední téma ale mělo nejdalekosáhlejší dopad – nejdříve jsem se ocitl na stránkách týdeníku MF Plus, což jsem považoval za příjemnou náhodu. Když ale jednoho středečního odpoledne přistál v mé schránce mail z České televize, netušil jsem že to skončí takto:

Rád bych tedy stručně popsal, jak to celé probíhalo. Ve středu kolem třetí hodiny odpoledne jsem byl kontaktován mailem z ČT, obratem jsem odeslal telefonní číslo a v následujícím hovoru jsem se dozvěděl, že se rozhodli mírně oslím můstkem spojit článek z iDnesu o cestování lowcosty s planespottingem. A že by mě chtěli před kamerou, mohu si vybrat kdy a kde – skutečně mi byly uprostřed odpoledne nabídnuty dva vysílací časy ve dvou různých pořadech v následujícím dni. Ze začátku mi to vůbec nepřišlo jako dobrý nápad – hlavně jsem se bál, že se tam nějak sesypu, celé se to dostane na youtube, celá republika ze mě bude mít legraci, a taky si jako reprezentativní planespotter nepřipadám, v poslední době vidím letadla více zevnitř než zvenčí (tímto bych se také celé planespotterské komunitě rád omluvil, pokud se cítí dotčena tím, že jsem je již dvakrát reprezentoval). Nakonec jsem se ale nechal ukecat.
19.30 – na generálce kapely před koncertem mi zvoní telefon, velkoryse jej típám a dále tvrdím muziku.
20.10 – volá mi produkční, že mám v 5.35 čekat na taxík do ČT.
21.00 – volám zpět na to číslo z 19.30, je to moderátor František Lutonský, se kterým pár minut konverzuji na téma.
Spím docela klidně, vstávám v pět a jak to tak bývá, když vstávám v tuto dobu, následující hodiny se odehrávají v mírně rozespalém oparu.
5.35 – přijíždí taxík.
5.55 – taxík mě vyhazuje před ČT, tam pár minut čekám na recepci, následně jsem odveden do předsálí studia, kde jsem posazen, je mi nabídnut turek a chlebíčky, a kde osamocen sleduji začínající Dobré ráno.
6.05 – jsem poprvé v životě přepudrován.
6.10 – jsem někam přesazen, tak tam sedím.
6.15 – někdo přijde a připne mi mikroport.
6.19 – někdo přijde a posadí mě do studia, tak tam sedím. S moderátory se stihnu pozdravit jen tak mimochodem, protože již začíná jejich vstup. Při příspěvku lowcostového cestovatele s přízvukem, který pokud jsem jej někdy měl, tak už jsem jej ztratil, se potichu chechtám.
6.22 – poprvé mluvím na kameru.
6.26 – rozhovor končí, s moderátory si podávám ruku a jsem eskortován ven.
6.45 – taxík mě vyhazuje u Anděla. Taxikář kus viděl a jako konverzační téma zvolil seriál Letecké katastrofy, poměrně rychle jej z akcentu na „katastrofy“ přesměrovávám na „letecké“. U Anděla sedím v Mekáči a trávím čas před odchodem do práce snídaní a vyřizováním mailů. Kolem výlohy prochází Anička Dajdou, étericky se usmívá, protože ví, kdo je tady celebrita.
Další den se napínavě koukám do Google Analytics a žádnou špičku tam nevidím. Tak se jdu podívat na vyhledávání kolem klíčových slov – a skutečně vidím, že celých asi třináct návštěvníků na stránky dorazilo po vyhledávání mého jména. Televize je stále mocná...