Trip report PRG-ORY-Lille-ORY-PRG

Někdy na jaře jsem na planes.cz náhodou narazil na zprávu, že SkyEurope mají akci na podzimní letenky s padesátiprocentní slevou. Tak jsme začali přemýšlet, jestli by se to dalo využít a nakonec jsme zakoupili dvě letenky do Paříže, letiště Orly, abychom navštívili známé v Lille, asi 200 km severně od Paříže. Zachovali jsme se tedy přesně podle obchodního modelu low-costů - vysoce cenově elastická poptávka znamenala, že jsme si koupili letenky prakticky jenom kvůli jejich ceně. Novinkou však bylo cestování s miminem.
V sobotu 14.10. jsme brzo ráno dorazili na Sever 2 a na poloprázdném letišti jsme se zacheckovali. Příjemná slečna nás informovala, že letadlo není plné a nechá nám tak třetí místo v řadě volné. Polepila nám kočárek s tím, že ho máme odevzdat u letadla a v Paříži jej u letadla zase dostaneme. Boarding byl za půl hodiny, prošli jsme priority pasovkou (jinou se s kočárkem projít nedá) a čekali na gate. Boarding začal na čas, naložili nás do autobusu a odvezli k čekajícímu Boeingu 737-700 OM-NGA s Adrianou Sklenaříkovou-Karembeu na levém boku. Složený kočárek jsme nechali pod schody a zabrali levou stranu čtvrté řady. Je skutečně vidět, že letadlo je nové - modročervená koženková sedadla nejsou ošoupané, plast na binech je čistý, stejně tak i koberečky. Nezvykle působila chybějící galley vlevo vepředu - letadla SkyEurope mají tedy i první řadu, která je přímo u předních dveří. Pro malého jsem dostal bezpečnostní pás (který na mě působil vždycky spíše "placebo" dojmem). Start byl z RWY 24, najížděli jsme na Alfě a s akcelerací to piloti příliš nepřeháněli. Let proběhnul bez problémů, letělo se hodně vysoko (FL420), jídlo a pití placené, ale za rozumné peníze, servis milý a za nějakou hodinu dvacet jsme sedli na Orly. Během pojíždění jsem mohl z okýnka obdivovat parkující stroje - 747 a 777 Air France, 747 Corsairu, kterou jsem nedávno viděl na Ruzyni, spoustu 330 a taky hezkou 340-500. Pohoda ovšem skončila při výstupu z letadla.
Žena vystupovala napřed s malým, já jsem pobral věci. Na konci "vysavače" kočárek nebyl, očekával jsem tedy, že jej vzala manželka. Když jsem ji ale dohnal, tak kočár neměla. Vrátil jsem se zpátky a byl jsem zastaven dvěma černoškama, které na angličtinu nereagovaly, po pantomimě tlačení kočárku mi francouzsky odvětili že kdesi cosi "karusel". Zanadával jsem, kdybych uměl francouzsky, tak bych se zeptal, jestli to dělají i invalidům, řekl jsem jim "ovár" a vyrazil na pouť letištěm. Mimino se docela proneslo, letiště je přece jenom poměrně velké a fronta na pasovce taky nebyla malá. Celník se mě (francouzsky) ptal, jestli nemám v pase fotku dítěte, pak nás ale nechal s úsměvem (francouzským) projít. Další okamžiky byly dost ambivalentní - na karuselu už byly všechny zavazadla a pás už dokonce stál, což je obdivuhodný výkon. Kočárek postavený na střeše koly vzhůru však mezi batohy a kufry trůnil jako pomník francouzské neschopnosti.
Naštěstí byl nepoškozený, tak jsme ho rozložili, naložili dítě a vyrazili na další štaci - "bezpilotní" metro OrlyVAL. Vstup označen poměrně jasně, jak se dostat dovnitř s kočárkem neznámo. Všechno ohraničeno kovovými sloupky. Poslal jsem ženu zeptat se (mluví francouzsky) a bylo jí řečeno, že jeden sloupek se dá vytáhnout. Vypadal skutečně trochu jinak, nadzvednout se nedal, šroubovat na ani jednu stranu nešel, tak jsme nakonec kočárek vzali, a vyzdvihnutím do výše vzdali hold francouzské příjemnosti.
OrlyVAL mne nijak nepřekvapil - jel jsem již podobným metrem na Stanstedu a v Paříži. Ten na Orly mi přišel pro letištní použití nevhodný - místa na zavazadla málo, kočárek blokoval skoro celou plošinu. Hlášení ve francouzštině a angličtině a dva vagóny se s typicky "nelidským" zrychlením za dunění pneumatik posouvají přes nepřirozená stoupání, klesání a náklony k západnímu terminálu. Tam nastoupí další cestující, vlak změní směr a pokračuje asi šest minut ke stanici příměstské dráhy RER B.
Na stanici Antony je naštěstí všechno dobře značené, u turniketů chápu, že je musím obejít - stojí tam zaměstnanec, který všem s kočárky, invalidními vozíky a velkými kufry otevře boční dveře a v krajním turniketu označí jízdenku. Na protijedoucím RERu jsem zkoumal, jestli má vyhrazené dveře pro kočárek - neměl, proto jsme zajeli do těch, které u nás zastavily a tam opět blokovali celou plošinu. Cesta proběhla bez problémů a za chvíli jsme byli na pařížském severním nádraží (cesta z letiště zabrala asi 45 minut). Po procházce celým nástupištěm náhodou narážíme na neoznačené eskalátory, takže nemusíme kočárek vynášet ven po schodech.
Tam jsem měl dost času na to se rozhlédnout, prohlédnout si soupravy Eurostaru, Thalys (klasické a nejhezčí tvary TGV) i Eurostarů přemalovaných na obyčejné TGV, kterými jsme měli vyrazit do Lille. Naše souprava dorazila asi čtvrt hodiny před odjezdem a sestávala ze dvou spojených jednotek - jedna končila v Lille, druhá ještě obsluhovala další části souměstí, Tourcoing a Roubaix. Po nástupu jsem hledal marně místo na kočárek a nakonec jsem ho prostě složil a nacpal na plošinu pro zavazadla - to je jedna věc, která se mi na francouzských vlacích líbí: na plošinách a začátcích "kabin" jsou plošiny pro odložení zavazadel, díky kterým se nemusí člověk prodírat s batohem na zádech až ke svému místu, aby zjistil, že ho nemá kam dát. Ale ani se nemusí bát, že mu s ním někdo vystoupí.
Sedadla ve druhé třídě poměrně velkorysé, interiér prostorný, opotřebovaný ale čistý. Přesně na minutu se vlak dává do pohybu a pomalu projíždí Paříží. Za jejími hranicemi začíná pomalu, ale jistě zrychlovat. Hluk je minimální, odpružení pohodlné, odstředivé síly a klopení ale dávají najevo jakou rychlostí se tato inerciální soustava pohybuje. Z okýnka to není moc zřetelné, dokud se LGV nepřiblíží dálnici - kamióny skoro stojí a ostatní auta se pohybují velmi výrazně pomaleji než vlak. Za hodinu je po všem, 220 kilometrů je za námi a vystupujeme na nádraží Lille Flandres. Dovolená začíná...
... a za šest a půl dne končí. Cesta probíhá v opačném směru - v TGV už kočárek zkušeně ukládám na horní polici, v RERu náhodou narážíme na
místo pro kočárek, OrlyVAL stále stejný, naštěstí s bezbariérovým nástupem a výstupem.
Na check-inu jsme hodinu a deset minut před časem odletu, který máme na letence. Dostáváme palubní vstupenky s časem boardingu který se shoduje s aktuálním časem a časem odletu deset minut před tím na naší letence. Tak raději přidáváme do kroku. Na palubce je uvedena gate G, vydáváme se tedy směrem k "departure hall G". Po cestě další kontrola palubek a pasů, potom pasovka s další kontrolou palubek a pasů. Pro odletovou halu G jsou k dispozici dva rentgeny a jeden rám. Do rentgenu se kočárek nevleze ani rozložený, se samostatným podvozkem tak projíždím rámem, který jsem tímto na minutu vyřadil z činnosti, takže jsem musel být (francouzsky) prohledán ručně. Při vstupu do odletové haly míjíme malou obrazovku na které je malým písmem uvedené číslo gate.
Takže jsme se někde utábořili a po krátkém pátrání jsem našel malou obrazovečku na které je malým písmem uvedené číslo gate. A plánovaný odlet, který se neshoduje ani s jedním, se kterým jsem se do této chvíle setkal.
Když se gate skutečně otevře, nespěcháme - máme pátou řadu. Nastupujeme mezi posledními, na monitoru u gate stále svítí "Boarding rows 15-27". SkyEurope opět perfektní, skvělý servis, piloti na startu opět decentní s plynem, zase vysoko (FL410), neuvěřitelně ukecaný kapitán popisuje všechny detaily cesty a vůbec strašně žvaní ("I'm sorry I cannot inform you in French, but I don't speak any French"). Přistání na RWY 24, výstup tentokrát "chobotem", v jehož kloubu čeká - panečku - náš kočárek, opřený o stěnu a správně orientovaný. V novém terminálu Sever 2 se už jenom bavíme tím, jak jsme nuceni sjet po eskalátorech o patro níž, abychom po patnácti metrech získali ztracenou výšku jiným eskalátorem. Ale hlavně že to není Orly...

Studium literatury vs. dobrá kniha

Na gymnáziu jsem nejvíce nesnášel dějepis a po něm hned literaturu. Tehdy to bylo hlavně protože mi přišly poměrně zbytečné. Nyní mi na nich zpětně vadí ještě to, že ve studentech vytvářejí jakýsi obraz reality s tím, že jen málo dokáže v tomto věku oponovat.
Podobně to bylo se mnou - někdy v posledním ročníku jsme se učili o knize Sto roků samoty od Gabriela García Marqueze. Prý to je nějaký magický realismus, tok času a kdoví co ještě. Učit jsem se to musel na jednu písemku, pak na shrnutí před maturitou, pak na maturitu a postupně se mi vytvořil v hlavě jakýsi mentální obraz knihy, kterou fakt číst nebudu.
Po skoro deseti letech jsem ji ale dostal k narozeninám. Půl roku ležela v knihovně, mezitím ji přečetla má žena a kniha se jí líbila. Tak jsem to zkusil. Jsem za půlkou a ďábelsky se bavím. Co je to magický realismus pořád nevím; pokud je to to co myslím, tak bych to nazval spíše Monty Pythonovským humorem. S troškou drog a notnou dávkou cynismu. Plynutí času jsem si všimnul, ale zdaleka není podstatou mého čtenářského zážitku. Metafora historie Kolumbie už vůbec ne. A kdybych měl připravit "referát o knize", tak by mě po jeho přednesení paní učitelka S. zpražila, že jsem to vůbec nepochopil, stejně jako když jsem dělal referát svojí snad nejoblíbenější knihy, "1984". Jenomže tehdy jsem ji ještě neposlal někam.
Jakkoliv chápu, že čtenářský zážitek a literární věda jsou pro normálního člověka dvě dost odlišné věci, tak mne v tomto případě literární věda o čtenářský zážitek o devět let ochudila.
A přemýšlím, jestli bych si třeba konečně neměl přečíst tu Babičku, o které jsem si ze škol všeho stupně přinesl dojem, že ji fakt nikdy číst nebudu.

Paroubek: Proč bych platil já?

Moc hezký rozhovor s obsažnými odpověďmi na téma využívání peněz daňových poplatníků.

Speciál o Boeingu 787

Všechno co jste chtěli vidět o Dreamlineru a báli jste se zeptat (anglicky).

Sinnister vs. Český Telecom (O2): Reloaded

Sinnister vs. Český Telecom (O2): Reloaded
Tohle by měl někdo zfilmovat...

Jak pracuje ÚOOU

Asi jsem si kdysi na nějakého českého spammera stěžoval na ÚOOU, psal jsem o tom diplomku, tak jsem to asi chtěl zkusit. Už si nepamatuju o co šlo, ani kdy to bylo. Zapomněl jsem na to tak, že jsem ani žádnou odpověď neočekával. Ale ona přišla!!! Tady je:

From: vyzva@uoou.cz Mailed-By: seznam.cz
To: pavel.kobersky@seznam.cz
Date: Sep 18, 2006 3:54 PM
Subject: NOS

Váľená paní, Váľený pane,

Úřad pro ochranu osobních údajů v současné době eviduje tisíce stíľností na poruąování zákona č.480/2004 Sb., o některých sluľbách informační společnosti, podané prostřednictvím webového formuláře, přístupného na adrese www.uoou.cz. Vzhledem k tomu, ľe proąetřování stíľností z důvodů nutnosti zachovat postup podle zákona č.552/1991 Sb. trvá deląí dobu, narůstá neustále časový odstup od aktuálně podaných stíľností k jejich faktickému vyřízení. Tato doba v některých případech činí aľ jeden rok.

Jsme si vědomi toho, ľe s uplývajícím časem se můľe měnit naléhavost důvodů, pro které byla stíľnost podána. Proto bychom Vás rádi poľádali o vyjádření, zda na proąetření své stíľnosti stále trváte. Zvláątní význam v tomto hodnocení by měl mít fakt, zda i nadále trvají důvody, pro které byla stíľnost podána. V několika případech totiľ doąlo k tomu, ľe k odeslání nevyľádaného obchodního sdělení doąlo víceméně nedopatřením a toto nedorozumění bylo mezi příjemcem a odesílatelem vysvětleno aľ po podání stíľnosti.

Sjednocení statutu stíľností je důleľité i z důvodu změny právní úpravy, provedené zákonem č.214/2006 Sb., jímľ byl zaveden princip opt-out (vyřazení na základě projeveného nesouhlasu) pro zasílání obchodních sdělení stávajícím zákazníkům. Změna se projevila i v nové podobě formuláře pro příjem stíľností.

Pokud na tuto výzvu neobdrľíme odpověď, budeme povaľovat Vaąi stíľnost za bezpředmětnou. Odpověď zaąlete e-mailem na adresu vyzva@uoou.cz .

Opatření se netýká stíľností podaných po 1. srpnu 2006

S pozdravem



Mgr. ??? ??? (neporuším přece zákon, pozn. autora)

vedoucí ???



Úřad pro ochranu osobních údajů

Pplk.Sochora 27 Praha 7

A komentář prostého občana:

1. Proč je diakritika textu špatně a podpisu správně? (Teda předtím, než jsem smazal jméno pana magistra tomu tak bylo).
2. Jak jsem psal, tak jsem si na něco stěžoval a nepamatuji si to. Proč mi to proboha nepřipomenou? Asi je to způsob, jak vytřídit ty, kterým šlo o relativní banalitu.
3. Když už si to nepamatuju, tak to asi bylo dávno. Takže jim to fakt dost trvalo.
4. Trošku jsem očekával, že když podám stížnost, tak se prošetří. Jinak bych ji asi nepodával. Chápu, že můžou nastat důvody, kdy to dává smysl, ale pak jim kontradikuje bod 2.
5. Co je to NOS v subjektu?

Shrnutí: úřad nepracuje, úředníci nejsou schopni ani ošéfovat diakritiku a svoji práci odbývají hromadným (a nevyžádaným) mailem s newspeakovým subjektem. Doufám, že se úřad do doby, než ho budeme doopravdy potřebovat, trošku stabilizuje...

Update 20.9.: dostal jsem odpověď. Mezitím jsem si všimnul, že další blogy tento problém taky řeší a dostaly tu stejou odpověď jako já. Nechávám to dále na nich...

Filozofie řízení: hledání dokonalosti

Jsem jen mírně pokročilý řidič. Řídím devět let, najel jsem asi méně než dvacet tisíc kilometrů. Důvěrně jsem poznal tři auta, zběžně další dvacítku. Parkuju jenom průměrně. Policie mě zastavila jedinkrát za změnu pruhu bez blinkru těsně po přemalování pruhů před křižovatkou, věc byla vyřešena domluvou. Kontakt s jiným objektem jsem měl vždy jen při parkování. Musel jsem řešit několik kritických situací vyvolaných mnou, někým jiným nebo technikou. Absolvoval jsem půldenní kurz pokročilého řízení pod vedením jednoho ze špičkových pilotů FIA GT, kde jsem se toho moc nenaučil. Někteří spolujezdci mě považují za dobrého řidiče, někteří za špatného řidiče.
Za mírně pokročilého řidiče se pravděpodobně budu považovat ještě několik desítek let a stovek tisíců kilometrů. Myslím si totiž, že to je jediný způsob, jak si na silnicích udržet zdravý rozum a čisté svědomí. Snažím se hledat dokonalost - dokonalost ve způsobu otáčení volantem, dokonalost v podřazování, dokonalost v nastavení zrcátek, dokonalost v jízdě po dálnici, dokonalost v pomalém pojíždění v kolonách, dokonalost v občasném překročení pravidel. Snažím se přemýšlet nad fyzikou každého pohybu, nad mechanikou jednotlivých procesů, nad fyzikálními, matematickými a sociálními modely chování ostatních účastníků silničního provozu. Snažím se vyčíst si všechny chyby, najít jejich příčiny a vyhnout se jim v budoucnosti. Přesto si myslím, že dokonalosti nikdy nedosáhnu - nikdy nebudu Michael Schumacher, Sebastian Loeb, Yvan Muller, Tom Kristensen nebo taxikář v Káhiře. Ale mám pocit, že pokud se podělím o trošku toho nad čím přemýšlím, posunu svět o maličký kousek k lepšímu.
V sérii článků bych se rád věnoval věcem, které mě napadají za volantem, jako spolujezdce, cestujícího nebo chodce, stejně tak i při studiu souvisejících záležitostí. Budou asi nepravidelné, některé úvahy v nich budou zřejmě zcestné nebo v nich budou chyby. Je to do určité míry moje exhibice. Začnu něčím o jízdě na dálnici během příštího týdne.

Pohoda v sociální síti

Dostal jsem odkaz na pěkný článek z Týdne, který jenom ukazuje hezké konkrétní případy k tomu, co "asociální pravicoví ekonomové" říkají už dávno...
Týden: Pohoda v sociální síti

Otočná luneta: návod k použití

Docela mě překvapilo, že se mě několik lidí ptalo, k čemu je vlastně to otočné kolečko na mých nových hodinkách. Zamýšlené užití je jedna věc, luneta se ale dá používat i k dalším věcem.
Luneta je většinou součástí potápěčských hodinek. Účelem bylo změřit délku ponoru; přeneseně se tedy dá změřit délka čehokoliv. Lunetu natočíme "nulou/dvanáctkou" na místo, kde je zrovna minutová (hodinová) ručka a potom podle polohy minutové (hodinové) ručky vzhledem ke stupnici odečítáme délku od začátku v minutách (hodinách). Potápěčské hodinky mají často lunetu otočnou jen proti směru hodinových ručiček, aby případné náhodné otočení ponor zkracovalo. Nebo mají ještě lépe zámek.
Druhé užití je taky poměrně logické - vařím vajíčka na tvrdo, má to trvat deset minut. Nastavím tedy k minutové ručičce "padesátku/jedenáctku" a za dvacet minut zjistím, že jsem to o deset minut přehnal.
Dále se dá pomocí lunety sledovat jiná časová zóna - Kostarika je od SELČ osm hodin navíc, nastavím tedy "nulu/dvanáctku" na osmou a podle hodinové ručičky na lunetě odečítám hodiny v Kostarice. Jestli to je rychlejší než prostá aritmetika si ale nejsem jistý. Do dokonalosti toto dotáhly hodinky s GMT ručkou ("zulu time"), které mají ještě jednu hodinovou ručku obíhající dvakrát pomaleji a lunetu rozdělenou na čtyřiadvacet kousků - pak je možné mít na běžné hodinové ručce lokální čas, na GMT ručce jiný (například právě GMT/UTC) a pootočením lunety sledovat zónu třetí.
Další možnost - u hodinek, kde se nedá zastavit vteřinovka je možné si poznačit její relativní polohu k přesnému času.
Jiná - potřebuju si zapamatovat číslo od jedné do šedesátky, tak si ho nastavím ke dvanáctce.
U hodinek, které nemají jednosměrnou lunetu je možné pomocí lunety stříhat metr.
Natočením lunety mimo výchozí polohu vzbudíte dojem, že vám o něco jde.
Lunety, které se snadno otáčejí samy, mohou pedanti využít k uspokojení potřeby je uklízet zpátky do polohy 0/12.
Nastavením lunety na první hodinu mohou skauti eliminovat vliv letního času při určování severu podle slunce.
Pokud se vám nechce hodinky seřizovat, neseřizujte. Otáčejte lunetu.
Nebo třeba pište články a vymýšlejte další stupidní využití lunety...

Trip report PRG-WAW

PRG-WAW, ČSA, pondělí 4. 9. 2006, Boeing 737-500 OK-CGK (Pardubice)
Původně jsem o tomto letu neplánoval nic psát. Ale nakonec si myslím, že určitou nenulovou hodnotu to mít bude.
Už řidič taxíku byl nějak podivuhodně úslužný - nejdříve mě nacpal dozadu (v Oktávce I), že je tam více místa. Zeptal se mě kam letím a z odpovědi "Varšava" si nesprávně odvodil, že letím z terminálu II. To jsem mu vyvrátil, ale přesto se snažil jet na estakádu - zastavil jsem ho a nechal jsem se vyhodit na okraji parkoviště pro autobusy. Podle jeho licence taxikaří asi měsíc... Co mě ale dorazilo bylo to, že se mě zeptal, jestli je to co mi taxametr naměřil v toleranci toho co běžně platím!!! Bylo to spíše méně, tak jsem mu kývnul...
Letiště poměrně hodně prázdné, check-in u business přepážky bez fronty, pasovka bez fronty, salónek. Po ránu neznám lepší kombinaci než Martini Bitter a kafe, k tomu lehce pryžové croissanty. Mám čas, tak zapínám notebook, připojuju se a koukám z okna. Windows mi padají do modra, tak zkouším nastartovat znova. Zase. Tak znovu restart, zase spadnou. Při pátém pokusu o nastartování, kdy už jsem notebook odložil na stůl, držím telefon - chci volat do firmy, co mám dělat, protože jsem bez notebooku úplně namydlený. Po šesté se notebook rozjíždí a od té doby drží (řekl bych, že se nějak přehřál). Po ICQ mi kamarád MSH hlásí, že máme zpoždění takže zůstávám v salóku i přes boarding time. Za chvíli ovšem slyším, že "poslední výzva pro cestující do Varšavy, gate B6". Vypínám notebook a zdrhám ke gate.
Před security checkem se mě snaží nějaký pán předběhnout, že prý letí do Varšavy. Tak mu říkám, že taky a trošku se uklidňujeme. Dostávám palubku - upgrade do business class, sedadlo 2A, moje oblíbené. Nastupuju a usedám. Letušky hlásí, že ještě čekáme na některé pasažéry. Za chvíli přichází ještě jeden business traveller a tři mladé holky a...
... nic se neděje. Za dvacet minut kapitán Tůma oznamuje, že čekáme na clearance a že je ve vzduchu přeplněno a že tedy odstartujeme za patnáct minut. Internet nelhal.
V provozu je RWY 24, najíždíme si na konec (TWY A), necháváme vyklidit přistávající A320 ČSA a startujeme. Po startu očekávám zatáčku doprava - Varšava je přece jen od Prahy spíše na sever. Letadlo zatáčí doleva, přelétáváme Jeneč s obřím parkovištěm nových aut a novým střediskem ŘLP, oblétáváme Hostivice s jejich čtyřmi rybníky, přes údolí Kačáku, vidíme soutok Berounky a Vltavy v Lahovicích, přehradu ve Vraném, podél Sázavy,... do prdele - JÁ CHCI DO VARŠAVY!!!
Naštěstí kapitán moje pochybnosti o únosu letadla nebo emigraci do Brna vyvrací s tím, že míříme nad moji rodnou Ostravu a pak přes Katowice na Varšavu. Počasí je pěkné, tak mám radost. Bohužel se mi moc nedaří orientovat, poznávám jenom Jeseníky. Před Ostravou (jako letištěm) se stáčíme nalevo a prolétáváme mezi Ostravou a Opavou - bohužel není moc vidět, trošku se zatahuje. A je zataženo přes celé Polsko.
Mraky zeshora mě fascinovaly už od mého prvního letu (1998 s GO, PRG-STN) - "na světě je krásně, pokud je člověk dost vysoko" jsem tehdy říkal. Ty zespodu nejhnusnější jsou zeshora nejhezčí - taková inverzní oblačnost si nezadá s načechranou freeride sjezdovkou, dešťové mraky kolem Ostravy zase přímo lákaly k nasazení maček, zapíchnutí cepínů a stoupání po jejich bělostných srázech. Jenom ty trhliny jsou kilometry hluboké...
Ty stejné mraky potkáváme fyzicky při přiblížení ve Varšavě - přesněji před přiblížením, protože si děláme několik koleček. Docela to s letadlem háže. Na samotném přistání mě překvapují jenom naplno otevřené plyny těsně nad zemí - moc klidu mi nepřidaly. Jsme poměrně dlouzí, rozhodně nemám pocit, že by šlo o nějaké skvělé přistání...
... dokud nevystoupím z letadla a vítr mě málem neshodí ze schůdků. Na terminál nás odveze Cobus hrdě hlásící, že půl litru piva "zawiera 25 g czystego alkoholu etylowego". Na pasovce poměrně snesitelná fronta, hned vidím orbitující kufr, zastavuje mě až fronta na taxi. Při čekání náraz větru poráží označník autobusové zastávky, naštěstí pod ním nikdo nestál. Dál už všechno probíhá podle plánu...