Filozofie řízení: Podélné parkování pro přemýšlivé

Podélné parkování je poměrně častým postrachem začínajících řidičů. Já sám jsem se s ním v autoškole nepotkal ani jednou (a přitom například v Británii je povinnou součástí testu s tím, že dotek kola s obrubníkem znamená předčasný konec zkoušky), v prvních řidičských letech v Ostravě velice zřídka (před domem jsme parkovali šikmo) a až větší frekvence ježdění po Praze mě rychle donutila s tím něco udělat. A moc mi to nešlo, dokud jsem si neujasnil několik základních principů.
Myslím si, že relativní obtížnost podélného parkování pramení z těchto specifik:

1. Couvání není úplně přirozený způsob pohybu auta a je u něj nutné přemýšlet úplně jinak: vůz se sice stejně jako při jízdě dopředu otáčí kolem bodu někde vedle vnitřního zadního kola, při couvání je to ale mnohem více patrné, zejména díky vybočování přední části.
2. V různých fázích parkování je nutné se soustředit na různá místa - a to vede k přehnané snaze sledovat všechno najednou, a to se dost dobře nedá zvládnout.
3. Podélné parkování často na chvíli zablokuje průjezdný pruh, což stresuje parkujícího řidiče. A přitom není proč - když se to nepovede, tak většinou není problém nechat vytvořenou kolonu projet, vyjet ven a zkusit to znovu. A pokud někdo troubí, tak je to idiot, který má malý penis a neumí podélně parkovat dodnes.

Exaktní pravidla pro paralelní parkování existují, ve skutečnosti se ale mnohem více hodí mít cit a praxi. Sám sice rozhodně nejsem mistr v parkování, pokusím se ale nabídnout pár rad, jak na to. Pro ilustraci jsem použil vůz Škoda Octavia, abych se přiblížil masám. A bylo to taky příjemné cvičení na ovládání kreslítka Google SketchUp.

Základní principy
Nejdůležitější je vjet co nejlépe napoprvé - popojížděním dopředu a dozadu je možné něco málo získat, ale je to velmi neefektivní. Celý postup jsem rozdělil do čtyřech fází, v každé z nich se pozornost řidiče upírá na jinou část vozu a řidič vykonává jiné operace.

Výchozí postavení
Na začátek je nutné uvést vůz do počáteční pozice - paralelně s autem před parkovacím místem, poměrně blízko (pozor na zrcátka). Automobil se otáčí (jak jsem už výše zmínil) kolem bodu někde vedle vnitřního (v našem případě pravého) kola. Proto stačí zastavit tak, aby osa zadních kol byla zhruba na úrovni zadní hrany sousedního vozu. Teoreticky může být i trošku více vepředu, je pak nutné být opatrnější a hlídat si o jeden bod více. Pokud jsme dobře nastavení, můžeme pokračovat - začít pomaličku couvat a teprve pak (šetří to pneumatiky a posilovač řízení) otočit volantem minimálně jednu otáčku doprava.

Klíčový bod: pozice osy zadních kol oproti zadní hraně sousedního vozu.
Co si hlídat: provoz zezadu, zejména nepředvídatelné chodce a cyklisty.

Zatočení
Ve druhé fázi je nutné natočit vůz do správného úhlu. Pokud bylo auto správně nastavené, není nutné hlídat odstup od vozu po pravé straně. Co je nutné sledovat je levý přední roh, který vybočuje poměrně značně doleva. Správný úhel je právě to, co je na podélném parkování nejtěžší. Jako vodítko lze použít prodlouženou levou hranu vašeho stroje, která by měla směřovat zhruba k pravému světlu vozu za zvoleným parkovacím místem. Jakmile je úhel dosažen, stačí srovnat řízení a chvíli nerušeně couvat dozadu.

Klíčový bod: úhel natočení.
Co si hlídat: levý přední roh, který vybočuje.

Srovnání

A dozadu můžeme couvat až do chvíle, kdy je zřejmé, že můžeme začít vozidlo srovnávat s obrubníkem. Nutné je aby se pravý přední roh a levý zadní roh předního auta při srovnávání minuly. Velmi vhodné je, aby se při dokončení manévru dostalo pravé zadní kolo co nejblíže obrubníku.

Klíčový bod: Pravý přední roh vašeho stroje a levý zadní roh vozu před parkovacím místem.
Co si hlídat: pravý zadní roh a obrubník.

Dokončení
Pak už je to jednoduché - srovnat automobil tak, aby byl rovnoběžně s obrubníkem, byl mu co nejblíže a zároveň nedošlo k dotyku s vozem za vámi. Nakonec je poměrně vhodné se do vzniklé mezery nastavit tak, ať zase vyjedete a zároveň ať vyjedou sousední auta.

Klíčový bod: odstup od zadního vozu.
Co si hlídat: zachování možnosti vyjet ven pro všechny zúčastněné.

A jak z toho ven?
Vyjet ven je většinou jednodušší z jednoho jediného důvodu - je to trošku více intuitivnější. Stačí couvnout dozadu co nejvíc to jde, mírně přitom točit volantem doprava. Pak zařadit jedničku, volant na levý doraz a pokusit se vyjet. Pokud to nejde (pravý přední roh versus levý zadní roh vozu před vámi), tak to zkusit ještě jednou - couvnout, mírný pravý rejd, plný levý a ven.

Bonus: parkování čumákem napřed
Parkování přední částí auta napřed dává smysl jen ve dvou speciálních případech - když je mezera mezi auty dostatečně velká, nebo když je možné vyjet doprava o něco dále než kam chceme zaparkovat (pokud je ale v cestě obrubník, tak to pneumatikám moc nesvědčí). Obojí snad ale není nutné vysvětlovat.

Závěr
Snad vám mé rady alespoň trošku pomohly a zbavíte se toho zbytečného stresu, které může podélné parkování představovat. A třeba v něm naleznete i potěšení, budete se pokoušet vejít do menších a menších mezer a zaparkovat blíže a blíže obrubníkům. A právě o hledání dokonalosti by řízení auta mělo být.

Dobrá zpráva: rozvolnění ETOPS!

FAA konečně povolila delší vzdálenosti k záložním letištím pro dvoumotorová letadla - maximální vzdálenost byla prodloužena až na pět a půl hodiny, což znamená, že míst nedostupných pro tyto stroje poměrně ubylo. Znamená to nejen lety z Jižní Ameriky do Austrálie bez mezipřistání, ale taky narovnání některých tras a možnost nasazovat úspornější dvoumotoráky na trasy dříve obsazované výlučně čtyřmotorovými stroji. Bohužel to je asi poslední rána do týla Airbusu 340, který tím pádem přestane být proti Boeingu 777 konkurenceschopný.
FAA revamps rules for long-range flights - USATODAY.com
Boeing Blog: Randy's Journal: Twin engines for the long-haul

Čtenářský deník

Teď jsem si určitě naběhl a bude mi sem přes Google chodit spousta školáků, kteří hledají něco co by opsali do čtenářského deníku - dost jich chodí na můj blogpost o Sto letech samoty a asi jsou docela překvapení. Já se ale budu zabývat ekonomickými knihami, kterým jsem teď docela propadl.
První a nejlepší, kterou jsem v poslední době četl, je Byrokracie Ludwiga von Misese. Začal jsem ji číst spíše ze zvědavosti a nakonec jsem z ní byl naprosto nadšený. Jakkoliv je už dost přes půlstoletí stará, tak je stále naprosto aktuální. Možná ještě více než v době svého vzniku. Je to poměrně útlá a dobře čtivá knížka, takže jí můžu doporučit i čtenářům bez větších zkušeností z ekonomií jako vědou. A to nejlepší nakonec - je volně dostupná online a to i česky:
Česky na stránkách Liberálního institutu
Anglicky na mises.org
Z mises.org jsem si stáhnul také jeho Human action, ale do devítisetstránkové e-knihy se mi zatím moc nechce.
Mezitím jsem si tedy střihnul další klasiku: Svobodu volby Miltona a Rose Friedmanových. Opět je dostupná zdarma a česky, bohužel se jedná jen o OCR papírové knížky včetně občasných chyb převodu a bez grafiky. Samotná knížka je zaměřená na masy a na mnoha naprosto srozumitelných příkladech ukazuje, že "there is no such thing as free lunch". Na druhou stranu mě ale neuchvátila tak jako Mises.
Online na stránkách Liberálního institutu
Poslední knížkou se právě teď prokousávám - je to slavný Skeptický ekolog (Sceptical Environmentalist) dánského statistika Bjorna Lomborga. Knížka, která relativizuje katastrofické tendence propagované ekologickými aktivisty, kterých je kolem nás stále příliš mnoho (píšu stále, protože kdybych napsal že čím dál více, tak bych se k nim sám připojil). Na spoustu lidí může svým jednostranným zaměřením působit jako rudý hadr na býka, jiným může velmi otevřít oči. Mně samotnému se líbí velice - přijde mi sice až svatokrádežné jí ve všem věřit, pro skeptika jako já je to ale utvrzení v cestě, kterou jsem se nedávno pomalu ale jistě vydal. České vydání je bohudík/bohužel vyprodáno, ale počítám, že dotisk na sebe nedá dlouho čekat. Určitě se ale dá pořídit v mnoha cizích řečech, a tak spojit příjemné s užitečným.
Stránka knihy na vydavatelství Dokořán včetně anotace a odkazů na recenze
Osobní stránka autora s odkazy na online prodejce různojazyčných edicí
Akorát nevím, jak si mám vykládat, že má ve všem co čtu prsty Liberální institut...

Filozofie řízení: Jak jezdit po dálnici

Jezdím po dálnici docela rád. Nejsou tam sice žádné hezké zatáčky, po čase je jízda trošku stereotypní, pravá noha tuhne, ale mám pocit, že jsem součástí jakéhosi většího celku. Představuji si ilustraci k Bernoulliho zákonu v učebnici fyziky a sám sebe v ní jako jednu z teček, která v zúžení nemůže zrychlit a vidí kolem sebe, jak tlak roste. Pozoruji povýšenost služebních turbodieselů, "soutěživost" řidičů kamiónů a jejich gumoocelových ořů. Je to složitý systém, který se snažím pochopit, a zároveň hazardní hra, ve které hrají všichni hlavní roli.
Když jsem poprvé jako čerstvý řidič vjížděl na dálnici v nebohém Oltcitu 11RL, tak mi táta několikrát opakoval: "Zrcátka! Kontroluj si zrcátka!". Dodneška to považuji za nejdůležitější radu, kterou jsem k řízení kdy dostal - pokud nechci skončit někde, kde bych se nerad ocitnul, je nutné vědět kde se právě nacházím. Periodicky (spíše v řádu sekund než desítek sekund) si ve zpětném zrcátku kontroluji, co se za mnou děje, a snažím se zapamatovat, jak se ke mně další vozidla zezadu přibližují. O něco jednodušší je to v noci, kdy jdou světla vidět trošku lépe. Boční zrcátka kontroluji jen, když je na mně někdo nalepený tak, že zpětným zrcátkem nevidím co potřebuji...
... a hlavně když měním směr. Jakkoliv se snažím mít díky "scanování" zrcátek přehled o provozu za mnou, tak v levém pruhu jedoucí Lamborghini nebo zprava předjíždějící Passat TDI vždy očekávat nemůžu. Pokud chci změnit směr, použiji jednoduchou poučku: zrcátka-blinkr-volant. Nejprve se podívat do zrcátek (za předpokladu, že jsou správně nastavená a nemají mrtvý úhel, ale o tom někdy jindy), pak zablikat a nakonec odbočit.
Speciálním případem je odbočovací pruh - tady se kromě změny směru odehrává i změna rychlosti. Vzhledem k tomu, že jsem o exitu většinou informován včas, snažím se i za cenu pár set metrů za kamiónem zařadit do pravého pruhu a jakmile to aspoň trošku dává smysl tak blikám. Do odbočovacího pruhu odbočuji hned jak to jde a teprve v něm sundávám nohu z plynu a brzdím. Chápu, že brždění dříve je většinou spíše důsledkem nedostatku sebevědomí, přesto to považuji za malou prasárnu. Navíc čáry, obzvláště za vlhka, mohou klouzat - i proto je lepší se srovnat v pruhu a brzdit až tam s volantem rovně. Na exity, zejména ty frekventovanější, si dávám bacha i když neplánuji odbočit - to co se děje na jižní spojce u exitu na D1 mě naučilo dávat si pozor a očekávat skutečně cokoliv.
Nájezdy na dálnici jsou mnohem horší a nemám na nich úplně jasno. Najíždím rychle, ale zase dostatečně daleko od limitu, abych náhodou nevletěl smykem pod kamión. Zařazenou mám většinou trojku, motor mám vytočený někde poblíž vrcholu točivého momentu (3000+ otáček). Srovnám se v pruhu, podívám se, kolik je místa přede mnou (některé nájezdy jsou nepříjemně krátké, což se řidič dopředu nedozví), podívám se do zrcátek a pak sešlápnu brzdu nebo plyn (pozor, plné auto akceleruje o dost hůř), blikám a zařazuji se (zrcátka-blinkr-volant). Pokud mám před sebou volno, volím libovolnou rychlost vyšší než má auto za mnou. Pokud se zařazuji za někoho, tak nejdříve převezmu jeho rychlost a až po chvilce uklidnění a získání orientace začnu uvažovat o předjíždění.
Bezpečná vzdálenost je kapitola sama pro sebe. Angličané používají heslo: "Only fool breaks two-second rule". Když projede auto vepředu třeba kolem nového rámu mýta, začnou počítat dvě sekundy (nebo recitovat zmíněnou básničku) a pokud projedou kolem mýta stejně nebo později, tak dodržují bezpečnou vzdálenost. Jenže - tato bezpečná vzdálenost pouze eliminuje vliv reakční doby a latence systému brzd. Pro kamión jedoucí za Porsche s keramickými brzdami to bezpečná vzdálenost nebude (rozdíl hybností a brzdného účinku), stejně tak například při dojíždění pomalejšího vozu (rozdíl rychlostí a tedy i hybností) nebo pro zimní pneumatiky na vozidle vepředu a letní na vozidle vzadu (rozdíl koeficientu tření). Možností je hodně, pravidlo nelze brát rigidně a je třeba trošku přemýšlet.
Jak to ale udělat naopak - tedy jak se chovat ve vozidle vepředu? Pokud to lze a je to rozumné, tak uhnout. Nejlíp naznačit zablikáním doprava: "ano, vím o tobě, jakmile to půjde, tak uhnu". Další možností je zrychlit - případné překročení rychlosti by mohlo být i obhajitelné. Ale je to řešení jenom dočasné, například když máte na zadku kamión, který by vás při prudkém zabrždění slisoval do singularity. Guerillové metody jako přibrzdění nebo jenom rozsvícení brzdových světel nedoporučuji - není to slušné, je to nebezpečné a všechny ty Passaty a Oktávky TDI jenom utvrdíte v jejich pravdě. Když se skutečně bojím a nevím co dělat, tak alespoň zapřu hlavu do opěrky - statistika zranění krční páteře při nárazech zezadu je dost varující. A dělám to i při probliknutí červené na semaforech.
Další neřestí je "klub vlastníků středního pruhu", tedy jízda ve vnitřnějším pruhu, než je skutečně nutné:
1) Je to snížení kapacity dálnice nejméně o jeden pruh. Naschvál někdy takového řidiče předjeďte, zařaďte se před ním do pravého pruhu a jeďte zhruba stejně rychle. V zrcátku uvidíte, jak se za ním vytvářejí "minizácpy", kolik aut musí brzdit, kolik kinetické energie se promrhá a kolik nebezpečných situací vznikne.
2) Omezuje to rychlost, rostou rozdíly v rychlostech, vzniká "vlnový efekt" o kterém si ještě řekneme v souvislosti se zácpami.
3) Je to přestupek, bohužel prakticky netrestaný.
Kdy tedy jezdit uprostřed a kdy se zařadit vpravo? Rozhodně nemá smysl měnit pruhy jenom na několik sekund, když za vámi nikdo není. Stejně tak nejste povinni se zařadit například mezi výrazně pomalu jedoucí kamióny, kde by vás auta za vámi "zamkla". Taky pokud jedete v koloně předjíždějících vozidel. Jinak ale vždy co nejvíce vpravo to jde.
Jak si poradit s členem klubu? Pokud se nejedná o souběžnou jízdu tak rozhodně nepodjíždět zprava - je to přestupek, je to nebezpečné a opět jej utvrdíte v jeho pravdě. Blikání blinkrem doleva je jemný a slušný náznak, světelná houkačka je zvýšení hlasu. Zavěsit se těsně za? Rozhodně ne! Pokud to situace umožňuje, tak to dělám jako teta Kateřina: "Chytrému napověz, hloupého trkni." Tedy dojedu do bezpečné vzdálenosti v pravém pruhu, zrcátka-blinkry-volant do středního, zrcátka-blinkry-volant do levého, předjedu, zrcátka-blinkry-volant do středního a hlavně zrcátka-blinkry-volant zpátky do PRAVÉHO. Pokud mu to nedojde, je to beznadějné...
Zácpy jsou bohužel realita, která často vzniká naprosto zbytečně "vlnovým efektem": v autě někde vepředu zakřičí dítě, nervózní otec ťukne do brzdy, auto za ním přibrzdí, další vůz na brzdu ještě přitlačí, další brzdí hodně, další na brzdě stojí, auto za ním na brzdě stojí až zastaví. A stejně tak všichni za ním. Přitom stačilo málo - řídit raději než apriori brzdit. Ne nadarmo se řidičům neříká brzdiči. Pokud už ale vím, že budu muset hodně brzdit, zapnu výstražná světla. Když vidím, že auta přede mnou přestávají brzdit, přestávám taky a trošku se na ně dotahuji aby za mnou tolik brzdit nemuseli.
Podobně to platí při rozpouštění zácpy - pokud se rozjedu, snažím se už nezastavit. Jedu tedy pomalu, nechávám si vepředu rezervu tak, abych stále jel. Pokud zastavím, zastaví většinou i auta za mnou. Pokud ale nemusím zastavit, když auto přede mnou zastavilo, tak nemusí zastavit ani auta za mnou a jednu vlnu jsem možná ušetřil.
Kamióny jsou oblíbeným tématem kritiky. Protože od nich nelze očekávat racionální jednání a protože je jejich hybnost nepoměrně odlišná od vaší, je třeba být velmi defenzivní. Nejlépe se moc okolo kamiónů nezdržovat a předjíždění omezit na naprosté minimum. Když vidím dva kamióny za sebou, tak raději zpomalit a očekávat, že se začnou předjíždět. Toto platí i když jsou v pruhu pro pomalá vozidla, ze kterého mohou vybočit pouze přes plnou čáru. Obecně - být opatrný, ale nenechat se jimi příliš vystresovat.
Tolik tedy pro začátek - je toho více než dost a jsem si jistý, že se ještě někdy k jízdě po dálnici vrátím. Teď ještě stručně některá základní pravidla:

• Zrcátka!
• Zrcátka - blinkr - volant.
• Brzdit až v odbočovacím pruhu.
• Dát si pozor na délku připojovacího pruhu a rozhodnout se zda zrychlit nebo brzdit.
• Pravidlo dvou sekund je jen minimem zdravého rozumu.
• Raději uhnout, než se nechat trefit zezadu.
• Když hrozí rána zezadu, tak zapřít hlavu do opěrky.
• Pokud to dává jen trošku smysl, tak se držet v pravém pruhu.
• Snažit se v zácpách co nejméně zastavovat.
• Uvědomit si rozdílnou hybnost kamiónů a chovat se podle toho.
  

Spotterská místa na Ruzyni pro Google Earth

Na základě svých skoro dvouletých zkušeností ze spottingu na letišti Ruzyně jsem vytvořil KMZ soubor pro Google Earth, který obsahuje osvědčené místa pro pozorování letadel, zastávky hromadné dopravy poblíž těchto míst a místa pro parkování.
Musím poděkovat těm, kteří mě na tyto místa navedli a usnadnili mi začátky:

• Přehled spotterských míst na planes.cz
• Přehled spotterských míst na lkpr.info

A samozřejmě ATIS, kde lze zjistit, která dráha je právě v provozu.
Tématu se budu ještě určitě věnovat, protože to je úžasné hobby.

KMZ soubor s místy pro planespotting na PRG/LKPR

Výzva rovnostářské korektnosti

Vynikající článek o různém přístupu k zodpovědnosti v různých etnikách.

Vadí vám, že vám stát sere na hlavu?

Kauza zkrácení platnosti dálničních známek se už propírala na spoustě míst. Mně je samozřejmě jedno, jestli si ji koupím v prosinci nebo v lednu, protože vím, že si ji koupím. Poškozených zase tolik lidí nebude, ale jde o princip. Je to svinstvo a proti tomu se nejlépe bojuje občanskou neposlušností.

Urychlete prosím výstup a nástup do soupravy!

V pražském metru se v poslední době rozmohl zvláštní nešvar. Strojvedoucí buzerují cestující, aby urychlili nástup a výstup do soupravy - pouštějí jim hlášky jako "urychlete prosím nástup a výstup do soupravy", případně kosmopolitní "please expedite getting on and off the train". V úplně nejhorším případě "ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají", a to často v situaci, kdy se teprve vystupuje!
Přemýšlím, čeho tím chtějí řidiči a potažmo i dopravní podnik, který hlášky nechal připravit, dosáhnout. Lidi kteří jsou uvnitř metra se většinou snaží dostat z metra co nejrychleji na "vzduch". Ti kteří jsou venku musí nejdříve počkat na ty první a pak se snaží dostat dovnitř co nejrychleji, aby zabrali nějaké slušné místo. Nevím, jestli se někdo snaží úmyslně nastupovat pomalu - metrem jezdím každý den už pár let a nikdy jsme si toho nevšiml.
Čeho jsem si ale všiml je, že se tyto hlášky vyskytují zejména ve dvou na sobě ne úplně nezávislých případech:

1. Když na zastávce na metro čeká hodně lidí. Ti se chtějí dostat do prvního metra, které přijede a chvíli to trvá. Kdyby je někdo slušně poprosil, aby dobrovolně počkali na další metro, pravděpodobně by se mu vysmáli. Když tedy slyší že mají "urychlit", tak jsou akorát naštvaní, protože to většinou dělají. Příčina velkého množství lidí může být samozřejmě vnější, často ale souvisí s bodem 2.
2. Když souprava přijede pozdě. Představuji si to tak, že na ní další souprava jakoby zezadu "tlačí", takže je strojvedoucí nucen co nejdříve zmizet. A když přijede souprava pozdě, znamená to, že na ní bude čekat více lidí (viz bod 1), tentokráte ještě více natěšených na cestu hromadnou dopravou. Hlášení o "urychlení" tak působí ještě více jako rudý hadr. Větší množství lidí navíc znamená další zdržení, problém eskaluje a většinou je pak hlášení ke slyšení ještě v několika následujících stanicích.
3. Když z metra vystupuje větší množství lidí. Linka B ze Zličína postupně nasává další a další lidi, něco málo vyplivne na Smíchovském nádraží, kde ale nabere hromadu dalších, podobné je to na Andělu; na Karlově náměstí se ale ráno spíše vystupuje. Hlášení o ukončení nástupu a výstupu když je člověk dva metry od dveří na klidu cestujícímu nepřidá.
   

Hlášení problém neřeší a akorát u cestujících budí dojem, že je někdo "pase" a že je ten někdo idiot. Pokud chce dopravní podnik nějakým způsobem zařídit, aby lidi přestali nastupovat a vystupovat, tak ať prostě ty dveře zavře. Jako v Káhirském metru, kde se současně nastupuje a vystupuje, takže slabší kusy často zůstávají na té straně dveří, kde začali. To ale není politicky korektní...

Děti, mládeži, uvolněte místa k sezení starším cestujícím!

Tak tuhle hlášku začali nedávno pouštět v ostravské MHD (mp3). Jaká si myslíte, že byla reakce dětí a mládeže? Smích, popřípadě znechucení. Naprosto jim rozumím, v mém případě převládalo znechucení. U zahraničních návštěvníků by asi převažoval údiv.
Přepravce se totiž plete do věcí, do kterých mu nic není. To, že pustím sednout staršího, který sednout potřebuje, by měla být samozřejmost. To, že se dělá samozřejmost z toho, že pustím sednout staršího, ovšem tento přirozený vztah narušuje - starší si chtějí sednout i když to nepotřebují, mladí je proto nechtějí pouštět i když to potřebují. Přirozený vztah poprosit/nabídnout se tak mění na doprošovat/uhnout. Vinna není ani jedna skupina, za situaci může pouze tento relikt komunizmu.
O diskriminaci platících dětí a neplatících důchodců se moc mluvit nedá, hromadnou dopravu platí jen někteří, ale vlastně taky všichni. Škoda, měli bychom další krásný argument do diskuze.
Za skoro 28 let svého života jsem také nepřišel na to, jak mám poznat koho mám pustit sednout, abych nenechal stát někoho, kdo to potřebuje, a zároveň někomu nesdělil, že je "starší". Kritizován jsem byl ale za obojí. Kdybych měl tedy brát hlášení doslova, tak pokud jsem dítě nebo mládež (netuším dokdy jsem byl mládež - dokud jsem nezačal platit daně? do 25? do 26?), tak musím pustit vždy sednout staršího. Děti z mateřské školky tak pouštějí sednout děti ze základní školy, které uhýbají středoškolákům, krátkodobý triumf dosahují vysokoškoláci, které ovšem nadzvedne ze židle čerstvý pracující - ten se jako mládež necítí a sedí až na konečnou. Nebo to tak snad nebylo myšleno?
A jak tedy situaci řešit? Rozhodně se vyhnout "taktním" hlášením a nápisům. Vyhradit pro imobilní několik míst a dát jasně najevo, že tam mají tito jasnou přednost - koneckonců předpokládám, že je toto upraveno nějakou normou EU, místa v dopravních prostředcích existují. Na ostatních místech se jistě najdou lidé, kteří je po slušném požádání pustí sednout. Mávání průkazem ZTP je na hraně, slova o "mladých nohách" za hranou. Pokud si chci jako "starší" sednout, mířím na označené místo. Pokud si chci sednout na své oblíbené místo vzadu, mám smůlu.
Když jsem si nechal výše zmíněnou hlášku vyhledat, dostal jsem se také na tento článek. Ponechávám stranou jeho tendenční vyznění, které opomíjí podstatu problému. Ale s poslední větou naprosto souhlasím: "Mladí, chovejte se ke starším lidem tak, jak byste chtěli, aby se jednou mladí chovali k vám až budete staří." A já rozhodně nechci, aby se ke mně chovali jako k protežovanému dědkovi, který je chce vyhodit z místa.

10000!

foto.kobersky.com v posledních dnech překročilo hranici deseti tisíc zhlédnutých fotek. Když jsem galerii zakládal, tak jsem s tím rozhodně nepočítal. Zdá se ale, že hlavně letadla táhnou a ačkoliv na ně nemám tolik času, tak s tím hodlám pokračovat. Děkuji všem!