Včerejší cesta z Moskvy domů byla hrozná. Začalo to už při přesunu z hotelu na nádraží - táhnul jsem za sebou kufřík na kolečkách, přehlídnul jsem pod čerstvým sněhem ledovou plotnu a jak jsem měl větší setrvačnost, než ten kufřík, tak jsem sebou uprostřed ulice fláknul na záda, přímo na tašku s notebookem. Oba jsme to naštěstí přežili, ale vlak mi nakonec stejně ujel.
Na letišti to ze začátku vypadalo v pohodě, akorát mi wifi v salónku nějak nechtělo dát IP adresu. Tak jsem offline popíjel Baltiku 7 a čekal, na správný čas, kdy vyrazit ke gate. Když jsem vyrazil, tak se ještě nějakou dobu neodbavovalo, pak nás pustili dovnitř, pak nás zase vyhnali ven (všude jen kusé informace v ruštině, na jedné z informačních tabulí svítila windowsí chyba Access violated), pak nás zase nacpali zpátky do stejného gate - kde už mezitím, co jsme byli venku stihli nacpat taky lidi letící do Ženevy - a několika autobusy začali krmit Airbus A321. To už je poměrně velké letadlo, v pondělí a úterý mají v Rusku nějaké nacionalistické svátky.
V každém případě jsem si měl letadlo dost času prohlédnout - nejdříve jsme čekali na přílet letadla z Bangkoku, ze kterého přesedalo poměrně hodně Čechů, pak nás odmrazili, pak jsme čekali, takže nás museli odmrazit znovu, a pak jsme ještě dlouho čekali na slot. Letušky to moc nezvládaly, když se rozhodly rozdávat asi po dvou hodinách pití, tak zvládli asi pět řad (byl jsem o řadu dále), kapitán je odvolal, abychom ještě další půlhodinu čekali na start. Mezitím se Rusům v letadle začalo chtít čůrat, takže letušky musely odemknout záchody, aby z nich poslední lidi vyhazovali už při najíždění na dráhu. Komedie.
Kdyby pak na mě letuška nechrstla horkou vodu na kafe, tak bych skoro napsal, že let probíhal v pořádku. No co, stane se.
V Praze jsme sedli s dvouapůlhodinovým zpožděním. Když už jsem si myslel, že mám všechno za sebou, tak jsem se v airbridgi nějak zalíbil policejnímu čichacímu psovi, což znamenalo nejprve nechat kolem sebe projít 140 lidí, kteří na mě koukali, jako na dealera, pak se nechat provést půlkou letiště (kde taky všichni koukali) a nakonec vcelku milým celníkům ukázat obsah kufru a tašky. Zejména Jágrovo prádlo, co používám jenom v Moskvě v zimě, se mi moc ukazovat nechtělo.
Do taxíku jsem tak usedl o tři hodiny později, než jsem očekával, docela dost unavený a naštvaný. Tak jsem si chtěl ulevit - a Twitter nefungoval...
Ještě aktualizace: mám rýmu a před cestou letadlem jsem do sebe rval Modafen s pseudoefedrinem, aby mi nepraskly uši. Pomáhá to náramně, ale obávám se, že co ten pes vyčuchal byly použité kapesníky...
1 komentář:
Takže ten pes vlastně nekecal.. ;-)
Okomentovat