Všechno, co jste kdy chtěli vědět o nakupování z Číny

TL;DR: je to laciné, bezpečné a trvá to tři týdny

Kolegové nějak neunesli, že mi během dovolené dorazilo z Číny o něco více balíčků, než je zvykem. pic.twitter.com/aSgyB0kJLA

— Pavel Koběrský (@kober) August 17, 2015

Jsem tak trošku závislý na nákupech z Číny. Pokud na nějakou věc nespěchám, skoro vždycky se podívám, jestli se nedá koupit odtamtud. A některé věci se dají koupit jen tam. Jsou určité věci, které se v Číně kupovat nevyplatí, většina je ale mnohem levnější než tady. Až absurdně. Na dvouletou záruku můžete zapomenout, ale taky si ji nemusíte předplácet v ceně zboží. Další úsporou je poštovné. Jeho skutečná výše je skrytá, částečně je dotováno vládou, částečně Českou poštou díky nevýhodnému systému mezinárodních poplatků. Zásadní nevýhodou je, že doručení trvá o něco déle než když si věc objednáte v ČR nebo v Evropě. Jak to je ale ve skutečnosti? Asi před rokem a půl jsem si do tabulky začal všechny nákupy zapisovat a o výsledky bych se tady rád podělil.
Drtivou většinu nákupů jsem pořídil na AliExpressu, něco málo na eBayi (občas je tam něco levnější, ale částky v českých korunách neodpovídají tomu, co nakonec zaplatíte) a v obchodech Gearbest a BangGood (hrozný název).
Ve sledovaném období mi dorazilo 171 zásilek. Šest zásilek nedorazilo vůbec - a za všechny jsem dostal peníze nazpátek. Pouze v jednom případě jsem to musel eskalovat na eBay, v ostatních případech jsem se bez problémů dohodl s prodejcem. Reputační systém je nejlepší ochrana spotřebitele. Ve čtyřech případech mi pak byly vráceny peníze i když jsem zboží dostal - jednou dorazilo tričko v jiné, ale stále použitelné barvě, takže byla kompenzace částečná, ve třech případech bylo zboží vadné a bylo mi vráceno všechno.
Medián ceny zásilky včetně poštovného byl 53 Kč, tedy hluboko pod cenou poštovného skoro čehokoliv uvnitř ČR. Mimochodem, nejnižší cena byla za nabíjecí kontroler pro li-ion baterii, a to 25 centů (tedy ani ne sedm korun za tišťák, čip s regulátorem, nějaké SMD součástky, USB konektor, dítě s páječkou robota s páječkou a poštovné přes třetinu zeměkoule). Zásilky nad 22 euro byly jen tři, všechny dorazily nepovšimnuty.
A jak to tedy trvá dlouho? Medián 22 dní od objednání, průměr 24,6 dní, směrodatná odchylka 11 dní, minimum 10 a maximum 89 dní. Jeden histogram tady vydá za milion slov:

Zásilky si nechávám zasílat do práce v Praze, je to jednodušší, než je pak někde honit na poště. Zajímavé je, že z nějakého důvodu jsou Vánoce nejčastěji v úterý. Trošku to odpovídá pohybu cargo letadel na Ruzyni, tipuji ale, že hlavní faktor bude víkend. A pondělní KOPR na poště a u celníků. Opět grafík:

Velmi zajímavé je srovnání podle měsíců. Zásadní průsery jsou dva - Vánoce a asijský nový rok v únoru. Proto si na své věci při objednání v únoru a na podzim počkáte o něco více. Největší katastrofou je listopad, třeba pro objednávky v listopadu 2016 mi vyšel průměr 44 dní, tedy skoro dvojnásobek běžného času. Vánoční osvětlení doporučuji nakupovat v září, když dorazí v lednu, je to dost blbé. Sloupečky (nějak v srpnu nenakupuji, takže jej považujte za podezřelý):

Moc dalších korelací jsem nenašel. Vyloženě větší balíčky chodí o něco (pět dní) déle, než ty menší a střední. Ale zase tolik jich neobjednávám, abych si za tím stál. Na ceně balíčku nezáleží skoro vůbec, ale jak píši výše, drtivá většina je někde pod stovkou. Mezi obchody byl nejrychlejší Gearbest, ale zase tolik věcí jsem tam nebral.
Trošku jsem si pro sebe hodnotil spokojenost s objednanými věcmi oproti mým očekáváním na školní stupnici, průměrný výsledek je 1,4. Tedy jedna mínus. Chápu, že jiní lidé mohou mít očekávání úplně jiná, ale nemyslím, že je třeba se nakupování z Číny bát.
A mimochodem - pro nákupy používám cashback portál plnapenezenka.cz, díky kterému dostávám zpět nepatrné procento z ceny každé koupené věci. Dohromady to dělá několik stokorun. Což je hodně balíčků. A když se zaregistrujete přes odkaz výše, bude to ještě více balíčků.


-->

Sluníčkové dobrodružství

Když se v roce 2005 podařilo Stevu Fossetovi obletět zeměkouli sólo a nonstop v letounu Virgin Atlantic GlobalFlyer, skončilo zatím poslední velké dobrodružství v letectví. Teď, po deseti letech, opět zažíváme něco, co lze sledovat se zatajeným dechem. A také trochu se smíšenými pocity. Zemi tentokrát oblétá stroj Solar Impulse 2, poháněný pouze slunečními paprsky.
Odhlédněme od pohledu otce Richarda Feynmana, podle kterého byl solární energií poháněný, drobnou oklikou přes přesličky a dinosaury, již letoun bratří Wrightů. Solar Impulse 2 má s tímto strojem společné tři věci - podobný výkon motorů, který oba stroje potřebovaly pro let, místo na úplném začátku části letecké historie a značnou praktickou nepoužitelnost. Je to na naši dobu úžasný kus techniky - letadlo s rozpětím větším než Boeing 747 váží 2,3 tuny, jen o zlomek více, než rodinný automobil optimalizovaný pro EuroNCAP hvězdičky. Celá horní plocha je pokrytá solárními panely, které dodávají dostatek energie na to, aby se přes den dokázaly lithium iontové baterie dobít tak, aby bylo možné letět i v noci. Rychlost letu se pohybuje mezi 60 km/h v noci a nejvíce 140 km/h ve dne. Vzhledem k tomu, že se tedy jedné v podstatě o obří větroň, využívají se jak vzdušné proudy (se kterými se samozřejmě počítá i při běžné komerční letecké dopravě), tak potenciální energie, kdy si Solar Impulse přes den nastoupá cenné metry a v noci zase pomalu klouže níže.
V ideálním světě by bylo všechno v pořádku, ale na naší modré planetě se vyskytují jevy jako třeba vítr nebo mraky. Proto je třeba každou misi plánovat tak, aby se využil vítr vanoucí správným směrem, naopak aby nebyl protivítr, který by dále snížil již tak poměrně nízkou rychlost stroje. Koneckonců, při letu do Čchung-čchingu v jednu chvíli Solar Impulse díky protivětru oproti zemi couval. V plné nahotě se tyto nevýhody projevily při plánovaném přeletu Pacifiku z Nankingu na Havaj.
V čínské metropoli tým vyčkával skoro pět týdnů, než nastaly ty pravé podmínky - správný vítr a absence oblačnosti, která by omezila účinnost solárních článků. Během dvoudenního letu pak byly vidět zajímavé manévry, kdy stroj opustil nejkratší trasu kvůli cirrovité oblačnosti (to jsou takové ty průsvitné řasy ve velkých výškách, žádná těžká černá oblaka) a v jednu chvíli letěl nazpět, aby byly solární panely optimálně natočeny vůči Slunci. Nakonec byla mise po dvou dnech přerušena - a trvalo skoro osm hodin, než se podařilo vyčkávající letoun dostat na zem. V synchronizovaném baletu, jakým je řízení letového provozu v tak přetížené oblasti, jakou je Japonsko, se špatně hledá místo pro stroj, který se během přiblížení pohybuje pětinovou rychlostí proti běžné letecké dopravě. Navíc dříve, než stihl podpůrný tým postavit mobilní hangár, poškodil vítr křidélko zaparkovaného letadla, které tak čeká nejméně týden na opravu.
Sám nevím, co si o tom mám myslet. Technologicky je to úžasná záležitost. Odvaha pilota André Borschberga vydat se na šestidenní cestu nad oceán s těmito omezeními je obdivuhodná, to je to velké dobrodružství. Ale uniká mi ten smysl. Kolem celé akce probíhá kampaň, jejímž středobodem je nulová spotřeba paliva. Ano, Charles Lindbergh uletěl při transatlantickém přeletu na litr paliva šest mil, dnešní dopravní letadla převezou pasažéra o více než 40 kilometrů na litr; nula to ale není. Postavit superlehký stroj bez "fosilních" plastů ale asi taky nejde. A ta omezení - nízká cestovní rychlost, dlouhá čekání na povětrnostní podmínky, oblétávání jinak letecky optimálního počasí - jsou jen úsměvnou metaforou toho, co s sebou nese spása lidstva jen obnovitelnými zdroji.
Oba piloti, jak André Borschberg, tak Bertrand Piccard, se po neplánovaném přistání v Nagoji nechali na Twitteru slyšet, že je to sice nepříjemné, ale přesto ze špatného může vždy vyplynout něco dobrého. Oběma pánům tento přístup závidím a velmi jim přeji, aby jejich cesta skončila i cílem. Ale vzhledem k tomu, že běžný frequent flyer není zrovna zenovým mistrem, je tak skutečně využitelná solární doprava zatím stále v nedohlednu.

Pohádka o dobrém semaforu

Budu vám vyprávět příběh jednoho semaforu. Nebyl to obyčejný semafor – byl to buzersemafor.
Vsí, ve které bydlím, prochází silnice druhé třídy, po které denně projede asi šest tisíc aut. V její nejfrekventovanější části byl donedávna jediný přechod pro chodce na poměrně přehledném místě, rychlost v obci byla zónově omezena na 40 km/h. Většina řidičů chodcům zastavila, někteří nikoliv. Mnoho chodců přecházelo mimo přechod v místech, kde silnici křížily místní komunikace. Občanům se to nelíbilo, chtěli by v těch místech mít také přechod. A také se jim nelíbilo, že tou čtyřicítkou moc řidičů nejezdilo. Volali tedy po více přechodech, zpomalovacích prvcích a měření rychlosti, což jim bylo ve volbách slíbeno. Hlavně semafory, díky nim auta stojí a stojící auto je dobré. A kdo tvrdí jinak, podceňuje sílu toho dobra.
Rozpočet takové tisícové obce ale na větší investice nestačí – pokryje provozní náklady a investice drobné, ale to je tak všechno. Občas se objeví blahosklonná možnost pořídit dobro z katalogu: „Teď se v obcích, jako je ta vaše, staví chodníky. Možná potřebujete školu nebo školku, ale na ty teď dotace nejsou, tak postavte aspoň ty chodníky, ne?“ A tak se nachystala projektová dokumentace a stavební povolení, do čehož se vložila energie odpovídající tomu, že dotace nemusí vyjít, vlastně vycházejí málokdy. A dotace vyšla. Budou chodníky a buzersemafory!
Postavily se chodníky s přípravou na dva nové přechody v místech, kde lidé skutečně chodí, a dva buzersemafory – semafory zastavující příliš rychle jedoucí automobily s možností řízení pohybu chodců v jednom. Jeden z nich byl umístěn u původního přechodu, druhý o pouhých třicet metrů dále, tam kde bude podle projektu přechod další. Za několik týdnů je hotovo, ale semafory nesvítí.
Odfláknutou projektovou dokumentaci sice dopravní odbor také schválil, ale pravděpodobně jejímu schválení věnovali také jen energii odpovídající tomu, že dotace nemusí vyjít, vlastně vycházejí málokdy. A když se mělo zkolaudovat, tak se zjistilo, že na místě nového semaforu semafor, a nakonec vlastně ani přechod pro chodce, být nemůže. Nakonec, po skoro dvou letech, všechno dobře dopadlo – semafor byl přesunut ke druhému novému přechodu a po novém „nepřechodu“ se stále přechází.

Buzersemafor jede - viděl jsem na něm současně červenou v jednom a zelenou v druhém směru. Naštěstí červený panáček, takže se nic nestane.
— Pavel Koběrský (@kober) March 20, 2014

Jednoho dne tedy byla stavba zkolaudována a semafory spuštěny. Součástí byla velkolepá světelná show, kdy semafory vítaly skoro všechny přijíždějící auta červenou, a pokud žádné auto nejelo a chodec nešel, tak střídaly červenou se zelenou zhruba jednou za minutu.

Naše obec nebyla schopná dva roky zkolaudovat buzersemafory. Když se to povedlo, tak je zapne s cyklem 23 s zelená/17 s červená. I v noci.
— Pavel Koběrský (@kober) March 20, 2014

Hned druhý den ráno byly spatřeny první kolony u semaforů, první auta, která červenou nerespektovala a první auta, která protisměrem předjížděla auta stojící na červené. Problém se vyřešil poměrně rychle - dodavatel jen zapomněl vypnout výchozí program, který stavěl auta již od 20 km/h, a pokud chodci nemačkali tlačítka, blikal si sám. Semafor byl tedy přizpůsoben na rychlost mírně převyšující 50 km/h, také protože jednou z podmínek umístění semaforu bylo zrušení původní čtyřicítky. Občas semafor zastavil i auta, která nejela rychle. Většina řidičů (se k tomu) stavěla pokorně, těch co červenou projížděli nebo při rozjezdu pískali pneumatikami byla menšina.

Cedule slušně upozorňující řidiče, že když pojede rozumně, tak ho buzersemafor nezastaví, byla dopravním odborem shledána nevhodnou.
— Pavel Koběrský (@kober) April 14, 2014

Semafor také vynikal tím, že pokud si chodec tlačítkem požádal o zelenou, zelená pro chodce se objevila přesně v okamžik, kdy padla červená pro auta. Až jednoho dne došlo k tomu, že se v časoprostoru sešel řidič zvyklý na to, že je semaforem zastavován zbytečně a chodec, který se dívá jen na zelenou. Školák. Skončilo to „jen“ přejetou nohou.

@kober pak nezbejva nez naucit deti prechazet jinde :)
— Ladislav Kyndl (@lk_bluemoon) March 21, 2014

Nejméně sedm let se na tom přechodu žádná nehoda nestala. Během roku po zavedení právě jedna. Statistická významnost žádná. Ale znáte to, i kdyby to mělo zachránit jen jeden lidský život…

Zpověď líného běžce

Hned na úvod - o běhání toho moc nevím, za svou krátkou běžeckou kariéru jsem naběhal stále jen tříciferný počet kilometrů. Ale o lenosti toho vím dost. Začít běhat jsem zkoušel už vícekrát, párkrát mi to vydrželo třeba i několik týdnů. Teprve před rokem a půl jsem začal naposledy a zatím jsem dokázal vydržet. Zkusím sem dát dohromady proč a jak se mi to podařilo a na které běžecké rady jsem se při tom vykašlal.
Bohužel ani lenoch se neobejde bez nějaké motivace. V mém případě se osvědčily dvě věci. Dohodl jsem se s bratrancem, že když jeho bratr/můj bratranec může běhat půlmaratony, tak my taky. Vybrali jsme závod, zaplatili startovné a bylo to. Kdybych do toho nešel, tak bych kromě ostudy ještě přišel o startovné. A já jsem škrt. Takže jsem trénoval, aby to stálo nějak za to (bratranec se na trénink vykašlal, a taky to stálo za to). Pro jistotu jsem si motivaci pojistil tím, že jsem o tom (jak je u mě asi bohužel zvykem) furt s někým mluvil. Pak už jsem fakt nechtěl být za chvástala. A na závody se hlásím průběžně pořád.
Druhou motivací bylo používání aplikace RunKeeper v telefonu s GPS. Ta vlastně stála i za tím předchozím pokusem začít běhat, který byl ukončen narozením dcery. Člověk si tak běží lesem, ženský hlas odpočítává uběhnuté kilometry, po doběhu je možné okamžitě výkony s přáteli či sám sebou poměřit a těšit se na překonávání rekordů při dalším běhu. Ale jak říkám - napoprvé to jako jediná motivace nestačilo.
Po nějaké době běhání jsem si koupil pořádné běžecké boty. Nestály moc, ale jako drtivá většina běžeckých bot byly vizuálně použitelné pouze na běhání, nebo práci na zahrádce. Práci na zahrádce nesnáším, tak jsem se ten blýskavý zázrak rozhodl raději ošlapat než vyhodit. Do dalšího vybavení jsem už tolik neinvestoval, ale co tak sleduji, tak se dá utopením peněz za různé nezbytnosti motivovat do aleluja.
Během prvních třech měsíců přípravy na půlmaraton se mi podařilo shodit deset kilo a po dlouhé době jsem se z nadváhy dostal na normální hmotnost. To byla skutečně motivace, nejenom k běhání, ale také ke změně jídelníčku. Ubral jsem na porcích, zrušil jsem úplně sladké, na kterém zase tolik neujíždím, a pozoroval jak se ručka na váze pohybuje dolů. Vydrželo to ale jenom chvíli. Pak jsem se rozhodl, že když jsem schopný to vyběhat, tak si můžu sem tam dát Triple Whopper a doma vyškvařené sádlo. Pokles hmotnosti jsem zastavil, ale jsem od té doby zase o něco šťastnější. Rady o každodenním běžeckém jídelníčku přecházím s povýšeným úsměvem.
Co se týče stravy před běháním, tak vyrážím buď hladový nebo strašně hladový. Jakkoliv mi nedávno kolega vnukl myšlenku, že to je vlastně taky specifický vytrvalostní trénink, důvod je úplně jiný. Většinou jsem rád, že jsem našel čas na vyběhnutí a nejsem schopný si to zorganizovat lépe. Asi by to bylo fajn, ale jde to i takhle.
Podobně s pitím - tam si alespoň najdu tu půlminutu dát si velkou sklenici vody, kterou vypiji najednou a pak je mi těžko. Ale je to lepší než nic. Po doběhnutí si dám další a jako další nápoj volím kafe (po ranním běhání), pivo (po odpoledním běhání) nebo víno (po večerním běhání). Obzvlášť alergický jsem na slovo "zavodnit", budu raději trpět žízní, než abych se "zavodnil".
Co mě vždycky dokázalo spolehlivě demotivovat jsou tréninkové plány. Z nějakého důvodu předpokládají, že lidi mají čas běhat 4-5 krát týdně. Nejsem Forrest Gump, mám rodinu a práci, a tak týdny, kdy jsem byl běhat čtyřikrát byly za život asi dva. Když jsem si v době, kdy můj nejdelší běh byl asi pětikilometrový, prohlídl plán na půlmaraton za 2:30, přepadla mě deprese - tohle přece nemám šanci naběhat. Neměl jsem, běhal jsem dvakrát až třikrát týdně, naběhal jsem tak polovinu objemu v plánu a půlmaraton zaběhl za dvě hodiny deset.
Můj líný tréninkový plán je jednoduchý - o víkendu si zajít na delší běh, přes týden jít běhat jednou nebo dvakrát buď brzo ráno, pokud mám sílu se probudit, nebo pozdě večer, pokud si můžu dovolit přijít o večer, a to rychle a krátce (do půl hodiny, tři až pět kilometrů). Do chvíle, než kluk začal chodit do školy, jsem chodil spíše ráno, pak jsem si našel bezpečnou noční trasu, kde se dalo rozumně běžet jen s čelovkou. Po ranním běhu jsem do práce dorazil svěží, po večerním (a sklenici vína) jsem zase dobře usínal.
Tím ale nechci říct, že všechny běžecké rady jsou k ničemu - naopak, lenochovi umožní s minimálním úsilím maximalizovat výsledek. Jenže jsou většinou myšlené příliš vážně. Běhání je super, stačí obout boty, vyběhnout, vrátit se a osprchovat - méně času se snad sportováním strávit nedá, není třeba nikam jezdit, dlouho se připravovat ani se zdlouhavě balit. Po cestě se dají pozorovat mraky, hvězdy nebo třeba vlaky, beztrestně si můžete dupnout do bláta nebo třeba proběhnout brod, jde zažít déšť, mírný větřík i otužující zimu, lze poslouchat písničky, podcasty, dají se potkat kanci, psi bez vodítka nebo stádo srnek. A ten příjemný pocit vám nic a nikdo nevezme.

O levných LED žárovkách z Číny

K LED žárovkám jsem se dostal někdy v roce 2010 díky známým, kteří nám v dobré víře pořídili lustr se třemi GU10 paticemi a třemi 50W halogenovými parabolami OSRAM. Na jejich krabičce byl krásný údaj o 2000 hodinách životnosti, ale odhadem po desetině času se začaly postupně poroučet do věčných lovišť. Nahradil jsem je dvacítkami stejné značky, ale byl jsem opět osrán, jedna z nich odešla dokonce asi po třiceti hodinách. Neznačkové na tom nebyly o nic lépe a tak jsem začal pátrat a zjistil jsem, že na eBayi se dají pořídit čínské tříwattové tříčipové paraboly "warm white" za nějakých 180 Kč, o dost levněji, než u nás.
První žárovka neurazila ani neohromila - svítila o něco méně než halogenová dvacítka a kužel byl o něco užší, barva světla byla tak tak. Ale přesvědčila mě natolik, že, jsem za o něco nižší peníze pořídil dvě stejné. A to bylo těžké zklamání, protože svítily tak trošku do zelena. Nakonec jsem je ale v lustru nechal a jsou tam po třech letech stále. Nevím, co bylo příčinou praskání halogenek, ale v tomto případě se i při této ceně LEDky zaplatily.
Pak jsem začal pořizovat další. Pětiwattovou jasné bílou s šedesátkou viditelných SMD diod používám dodnes ve spíži a to bílé světlo, které odtamtud vychází se mi vyloženě líbí. Devítiwattová sedmičipová s mléčným krytem a masivním chladičem dostatečně a příjemně osvětluje malou, asi desetimetrovou pracovnu - barevně mi ze všech "teplých" přijde nejzajímavější. Malá, snad jednowattová E14 svíčka do noční lampičky v dětském pokoji mě vyšla na 55 Kč včetně poštovného z Hongkongu, ale byla to nakonec jediná, která vydržela poměrně krátce, zhruba rok. Náhrada za podobnou cenu zatím drží. Taky jsem vyzkoušel pětiwattovou RGB žárovku s dálkovým ovládáním - má své mouchy, ale zejména v červené a žluté barvě svítí hezky (a lze ji snadno ztlumit), naopak modrá je dost vyblitá. Kupodivu i bílá je použitelná, i když je trošku vidět, že barvy nejsou úplně dokonale smísené. A dvě 40 W svíčky s malým Edisonovým závitem nahradily dvě podobné svíčky, údajně s 9 watty každá. Za cenu pod 100 Kč s poštovným za jednu svítily obstojně, ale od devíti wattů jsem čekal více, a tak schodiště trošku potemnělo.
Dlouho ale byly LED žárovky použitelné pouze pro náhradu menších příkonů. Ze zvědavosti jsem pak pořídil 13W "corn" žárovku s 86 SMD diodami. Svítí podobně jako 80W žárovka kterou nahradila, barva světla není dokonalá. Pořídil jsem ještě podobnou s uvedenými 20W příkonu, ale ta svítila prakticky stejně. Do hry se tedy vložil wattmetr.
Ten ukázal, že s popisem na eBayi to nemusí být úplně v pořádku. Pětiwattová žárovka ze spíže odebírá pouhých 2,8 wattu. Devítiwattové svíčky na schodišti jen něco málo přes čtyři. Perpetuum mobile má vestavěná i deklarovaná dvacítka, ta si bere pouhých 14,5 wattů a její srovnání s reálnou třináctkou vedle tak bylo na místě. Ostatní kusy ale docela odpovídaly.
Poučení je jasné, dostanete to, za co si zaplatíte, ale návratnost je rozumná. Žárovky za podezřelou cenu byly skutečně podezřelé, za dvacítku jsem dostal rozdíl ceny bez problémů zpátky. Barva je dost nevyrovnaná, vyloženě nespokojený jsem byl ale jen s těmi úplně prvními. S životností jsem spokojený, ani vyhořet jsem zatím nevyhořel a ta jediná, co odešla, odešla spořádaně - vlastně pořád svítila, i když jen maličko. Úspora energie je znatelná, ale rozhodně nelze počítat jen s rozdílem wattáží - v těchto podzimních dnech už v obýváku žárovkama nezatopím, když jsem měl klasické žárovky, stačilo je zapnout, aby v září teplota v domě rostla. Teď už ne. A když bylo na schodišti 80 wattů, tak se zhasínalo, teď je tam devět a světlo svítí celý večer, co kdyby se třeba děti vzbudily a chtěly dolů. Na větší příkony to pořád úplně není - už ta 13W LEDka nahrazující 80 W je hrozně velká, větší příkony ještě větší. A vzhledem k tomu, že dnešní svítidla jsou často omezené na nějakých 70-80 wattů běžných žárovek, nezbývá než tam pro rozumné světlo strčit CFL. Ale myslím, že to je jen otázka času...

Čas na krátké kalhoty

"Pocit, že ti je zima, je jenom psychoblok" nebo tak nějak to říkal kolega, který chodil v zimě do práce v krátkém tričku a konec konců se pak po práci chodil koupat do Vltavy. Já jsem si myslel, že to je blbost a neplánoval se vzdát své horké sprchy. Pak jsem ale jednu zimu chodil ven odhazovat sníh v kraťasech a tričku a zjistil jsem, že se to dá vydržet a že ta horká sprcha je pak ještě o kus lepší. A další léto jsem si řekl, že zkusím chodit v kraťasech do práce tak dlouho jako to půjde. A ono to šlo, a tak až na šest hodně mrazivých dnů na začátku února a dny, kdy mi to společenské konvence nedovolily, chodím v kraťasech více než třináct měsíců. Na Levisky, které jsem si krátce předtím koupil, se od té doby práší.
Určitě se budete ptát proč to dělám - a odpověď bude trošku složitější. Začal jsem prostě z hecu, zajímalo mě co vydržím. Loňské září bylo v pohodě, to bylo prostě počasí na kraťasy. Říjen byl už náročnější a asi jsem si tehdy vytrpěl nejvíce. V prosinci jsem pak omezil nošení mikyny při kladných teplotách a v lednu někdy i při záporných. To už jsem si to užíval - byl to fakt jenom psychoblok. Občas se objevila chvíle, kdy jsem zapochyboval a začal jsem zimě podléhat, ale stačilo se rozhlédnout po zastávce, najít tam někoho, kdo v kabátu, čepici a rukavicích klepe kosu a bylo zase hej. Musím ale podotknout, že jsem typicky během cesty strávil venku tak deset až patnáct minut a pak jsem se mohl na chvíli ohřát. Třeba v tramvaji.
Když jsem přišel domů nebo do práce, tak mě oblilo tak slastné teplo, že jsem se hned zase těšil, až se ochladím, abych se zase zahřál. Paradoxně rána byla jednodušší než večery, kdy jsem unavený odcházel z práce do té zimy venku. Ale nesměl jsem na to myslet!
Zásadně se zlepšil můj pohled na předpověď počasí - ta se zjednodušila na dva stavy - "hezky" a "výzva". Najednou mi počasí nemohlo pokazit náladu. Profit.
Horké sprchy jsem se nevzdal, zůstala mým každovečerním potěšením před tím, než jsem si šel lehnout pod tenkou letní peřinu.
S čím jsem se jako asociál vyrovnával špatně byla touha oteplenců se mnou mluvit. "Není vám zima?" "Je!" - jako byla mi zima, ale moc mi to nevadilo. Snad deset lidí mělo starosti o moje kolena: "Vy jste ještě mladý člověk, ale...". A to vůbec nemluvím o tom co jsem si za zády vyslechnul, když jsem procházel kolem střední hotelové školy, která je kousek od práce. Ale i to nakonec tak nějak zahřálo.
Rýmičku jsem nakonec nepřekonal a jednou jsem ji prodělal. Dopřál jsem si na pár dnů druhou vrstvu na horní část těla a bylo to pryč. V každém případě to bylo lepší, než obvyklý měsíc chrchlání v kuse.
A pak přišlo jaro. Za chvíli začaly být kraťasy mainstream a mně začalo být horko. Subjektivně bych řekl, že mi bylo více horko než předtím. Spal jsem jenom v trenkách pod prostěradlem. A došlo i na tu studenou sprchu - já jsem byl s tou horkou takový vůl!!!
No a teď je září, zase se ochlazuje, kraťasy jsou ve výprodejích a já se začínám cítit jako ryba ve vodě. Už zase potkávám známé v kabátech, kteří nevědí jak mě to "jak tě vidím, tak je mi zima" zahřeje. Hele, jděte do toho, nevíte o co přicházíte!

O úspěšnosti centrálního plánování vzdělávání

Asi před třemi lety jsme se pomalu začali těšit na stěhování do nového domu kousek za hranicemi Prahy. Ale jednoho večera přišla žena s tím, že jí známý řekl: "vyjel jsem si data ze staťáku, porovnal s kapacitou škol a myslím, že se tam ten váš mladší kluk nedostane do školy". Říkal jsem si, že je nějak moc chytrý a že "se" to nějak zařídí - času je dost, kluk se na podzim narodil a než půjde do školy, to ještě potrvá. Problém jsem diskontoval někam do podvědomí.

Střih. 2012. Spokojené bydlení na vesnici nám ruší informace o tom, že od školního roku 2013/14 nebudou obě okolní obce, ve kterých jsou základní školy, zapisovat prvňáčky z jiných obcí. Známý měl pravdu.

Problém si uvědomuje i vedení obce, která by měla místo pro prvňáky zařídit. Jako první varianta řešení je umístění dvou tříd do právě rekonstruovaného kulturního domu. Ano, obec s rozpočtem sedm miliónů korun ročně vlastní a rekonstruuje kulturní dům. Proč? Protože dostala dotaci na rekonstrukci kulturního domu přece. A udělá se v něm škola? Neudělá, protože dotace byla přece na rekonstrukci kulturního domu a ne školy. Nehledě na to, že občané obce, kteří si kulturní dům "těmahle rukama" vystavěli v Akci Z v něm chtějí mít plesy. A hospodu. Protože jedna je zaprděná, druhá je zakouřená a třetí moc daleko. A drahá. A navíc: "vy tady bydlíte jenom chvíli, vůbec nerozumíte tomu, co vesnice potřebuje".

Situace je mimochodem podobná i se školkou, je plná, pojme sotva předškoláky. Plán na rozšíření je, stavební povolení taky - jen ta dotace jaksi nevyšla, takže se školka nerozšiřuje. Že by se rozšíření školky zaplatilo ze "školkovného"? Předškoláci přece mají školku zdarma, školka je tedy prakticky bez příjmů. A je jich hodně, předškolákem je totiž ten, kdo by do školy měl jít příští rok. A i když tam třeba nepůjde, další rok bude přece taky předškolák. Levné rozšíření pomocí kontejnerů vypadá slibně jen do chvíle, kdy se zjistí, že hygienické normy umožňují v kuchyni vařit pouze 30 dětem, 31. mezní dítě již vyžaduje úplně jiné technologie. Zamítnuto.

Zpátky k základním školám - padají další návrhy. Odpolední vyučování? Zakazuje zákon. Vozit děti autobusy směrem ven od Prahy? Středočeský kraj má totiž míst ve školách dostatek, jen jsou jaksi nerovnoměrně rozdělené. V prstenci kolem Prahy má prý v roce 2013 chybět více než 130 tříd. Podle materiálů kraje ale problém neexistuje. Nebo se o něm zprávy jen nezmiňují. Kraj situaci považuje za problém obcí, které dovolily příliš velkému množství lidí vybrat si, kde chtějí bydlet. Stát sice na webu ke sčítání lidu slibuje že:

Podle dat ze sčítání (a navazujících projekcí obyvatel) lze snadno vypočítat, ve kterých lokalitách budou v příštích letech školní či předškolní děti a kolik jich bude. Získáme tak informace, jaká bude nutná kapacita tříd ve školkách a školách případně, kde bude potřeba školky otevírat, a kde rozhodně není dobrý nápad školku či školu zavřít.

, ale státu už nějak nevěřím.

Pokud by se ale stát přece jen rozhodnul situaci nějak řešit, měl bych pár tipů, jak by se to dalo udělat:

• Nedávat obcím dotace, ale zvýšit jejich podíl na vybraných daních. Ať má možnost investovat do aktuálně potřebných věcí namísto věcí, na které jsou právě dotace.
• Nedávat peníze školám, ale žákům. Ať si jejich rodiče rozhodnou, zda chtějí dát dítě do školy nebo školky státní, soukromé nebo třeba církevní.
• Neměřit potřebnost školky pro dítě tím, kdy se narodilo. Mezi dvěma lety školky zdarma pro předškoláka a dvěma lety soukromé školky je šestimístný rozdíl.
• Ubrat ze svých nesmyslných norem. Rodiče dokážou posoudit kolik decimetrů čtverečních zahrady na dítě je dostatek. A ocení, když se jejich dítě do školky dostane, i když v kuchyni nebude samostatná místnost na zeleninu.

Stručně: nechte nás o něco málo více na pokoji.

Sbohem ČSA

Měl jsem České aerolinie vlastně vždycky docela rád. Za posledních devět let jsem s nimi letěl dvaaosmdesátkrát. Do cíle jsem se včas nedostal jednou, ale za to ČSA nemohly a naopak ochotně zorganizovaly dopravu v nejbližším možném termínu. Vzpomínám na ně jako na aerolinky s padesáti letadly, ze kterých byly čtyři starší ale důstojné Airbusy A310 létající přes Atlantik i na Blízký východ. A spousta 737 klasické generace - jeden z nich byl tuším i poslední vůbec vyrobený Classic. Jako častý cestující jsem sbíral body a občas si užíval drobné výhody z toho plynoucí - možnost vyhnout se frontě u check-inu, Martini Bitter v salónku na Ruzyni a občas i upgrade do business třídy. A tam byla myslím velká síla - program OK Plus byl velkorysý a palubní servis byl na úrovni.

Pak se něco stalo - ten stejný člověk, který možná pomohl tomu, že jsem nemusel na vojnu, pořídil výrobky koncernového podniku Airbus řady 320 - a zároveň se v té době začalo něco kazit. V salónku přestalo být Martini Bitter. V ekonomické třídě dokonce svého času nebylo ani pivo. Upgrade byl omezený jen na určité třídy. Pak ještě na další třídy. Pak se za něj platilo mílema. Salónek na stříbrnou taky jenom za míle. Začaly mizet lety. A letadla. Širokotrupé Airbusy zmizely úplně. Sedmtřisedmiček ubylo. Snad jenom výrobní palubní personál a Vltava po dosednutí na Ruzyni zůstaly.

Pokud to šlo, létali jsme s OK dále. Občas bylo třeba si koupit letenky do kříže, protože ceny na krátký byznys let byly zabijácké. Občas bylo dokonce lepší si koupit letenku od code-share partnera. A občas bylo třeba letět s úplně někým jiným, protože proč by ČSA létaly třeba do Londýna.

Přesto jsem měl ČSA pořád rád. Když loni a letos představily hned dva retrojety, byl jsem nadšený. Obzvlášť ten v barvách Tu-104 mi udělal radost. A těšil jsem se, že bude i jeden s červenou směrovkou s nápisem OK JET.

Teď už si ale nejsem jistý, že se ho dočkám. A je mi to vlastně jedno. ČSA mě podrazily. Změnily podmínky FF programu OK Plus tak, že pokud většinu svých mil neutratím do podzimu, seberou mi je. A pokud s nimi od května do října nepoletím seberou mi všechny. Ty míle, které jsem si sbíral na nějakou velkou cestu, až budou děti zůstat déle u babiček - nebo až si nalítám další míle, abychom mohli letět všichni. Teď to ale nejde, naštěstí je tady možnost si míle vyměnit za nějaký "dárek". Výběr je sice omezený, ale nakonec si něco, pro mě ve srovnání s cestou dost přízemního, vybírám. Díky rozhořčení kolegů vím, že nabídka dárků trvá jen do konce týdne - a ČSA mi to dokonce mailem v pátek, tři dny před koncem, laskavě sdělí. Jsem naštvaný, jakkoliv asi rozumím tomu, co se děje - frequent flyeři jsou účetně závazky budoucích období a s ČSA se v nejbližší době "něco" stane. Po tom, co se stalo Malévu, už věřím, že ČSA soukromí dopravci nahradí. Na služebku se dostanu - možná bude kvůli špatným časům trvat o den nebo dva déle, ale to se dělo už v poslední době. Jen se pro mě létání zase o kus přiblíží běžné cestě tramvají do práce.

Proč se v letectví používá UTC?

Protože by v tom byl jinak bordel.

Příklad:

Let OK 905 odstartuje z letiště Šeremetěvo (SVO) ve středu 23.45 moskevského času - kromě země, kde zítra znamená již včera, je Rusko nyní také zemí, kde zima znamená již léto, a letní čas je tak možné použít celoročně. Krátce po startu nastane půlnoc a tedy čtvrtek. Ovšem jen do chvíle, kdy letadlo přeletí hranice s Běloruskem, které používá zimní čas a je tam tedy ještě středa. Nad Běloruskem nastane čtvrtek a tento stav trvá na hranice s Polskem, kde nastane opět středa. A právě středu ve 23.30 letadlo dosedá na letiště v Praze.

A přitom se to všechno odehrálo v jednu únorovou středu mezi 19.45 a 22.30.

Letecké muzeum v Moninu

Při poslední návštěvě Moskvy mi vypadla schůzka, a tak jsem měl volný den. Moc jsem neváhal, vzal jsem si dovolenou a vyrazil do centrálního muzea vojensko-vzdušných sil v Moninu. Nebylo to úplně přímočaré - web muzea je jen v ruštině, poslední novinky má z roku 2004 a hlavně ukládá cizincům povinnost zavolat si dopředu a vyžádat si povolení. Naštěstí jsem našel výborný návod jak se k muzeu dostat, jehož autor i několik komentujících se do muzea bez větších problémů dostalo. Tak jsem vyrazil.
Monino je konečnou stanicí příměstské vlakové dopravy a během dopoledne tam z Jaroslavského nádraží (Jaroslavskij vokzal, metro Komsomolskaja na kruhové lince/kolcevaja linia) vyjíždí vlaky co půlhodinu. Zpáteční lístek stál 198 rublů. Usadil jsem se do vlaku a užíval jsem si to. Díky širokému rozchodu je tamní "električka" poměrně široká, na každé straně vedle sebe pohodlně sedí tři lidé. A v uličce mezi nimi se odehrává představení vlakových prodejců. Prodává se všechno, co se dá - věci, které by člověk ve vlaku očekával, jako jsou zmrzliny, sendviče, pivo, vodka, vlhké ubrousky nebo nafukovací polštářky, i věci, které s vlakem moc společného nemají - stříbrná páska (ta paní mi při vychvalování přímo brala slova z úst), natahovací vrtulník, kniha o službách zdarma na internetu, zázračné čisticí prostředky nebo třeba dioptrické brýle (nejen na čtení, rozsah +6 až -6 dioptrií). Někteří prodejci měli u pasu bateriový zesilovač, na hlavě headset, jiní si vystačili s trénovaným hlasem. Odhaduju, že tak každý druhý v mém vagónu něco prodal. No a kromě toho se hraje hudba, ruská, s akordeonem.
Po zhruba 70 minutách jsem vystoupil v Moninu, podle návodu (ne, skutečně tam neexistuje žádné značení) se vydal vpravo, vrátil se kousek zpátky a checkpointem pro auta jsem vstoupil do vojenského prostoru. Risknul jsem to bez ohlášení na vrátnici, místní se nehlásili a kdoví, jestli by můj výlet neskončil už tam. K muzeu je to asi patnáct minut pěšky v podstatě stále rovně, jen se musí zleva obejít oplocená letecká akademie.Samotný vchod do muzea není moc značený, dokonce i cedule z výše zmíněného návodu je zničená, ale povedlo se. Pokladna už pak značená je. Ceny pro cizince jsou uvedené zvlášť a jsou zhruba dvojnásobné. Řekl jsem si tedy o jednoho innostraňce, k tomu jedno fotografirovanije, byl vyzván k předložení pasu a zaplatil 550 rublů (350+200). Milá kassirša mě poslala do "angáru" 6 a pak na teritorium. Uf, to jsem si oddechl.
Hangár 6 obsahoval pár strojů zejména z období druhé světové války. Vedle některých z nich byl vymontovaný motor. Vzhledem k tomu, že mě tato letadla zajímají jen platonicky, moc času jsem tam nestrávil a vyrazil na venkovní expozici. Hned začátek člověku vyrazí dech - po levé straně stojí obří (a nečekal jsem takhle obří) vrtulník Mi-12 a po pravé straně jsou děsivé Tupolevovy proudové bombardéry. A pak to pokračuje, spousta věcí o kterých člověk jen četl, spousta o kterých ani nevěděl že existují. Menší expozice je ještě v jednom hangáru, kde jsou zejména experimentální stroje, ale taky třeba čtyřmotorový bombardér Sikorsky Ilja Muromec.
Vzhledem k tomu, že je u článku poměrně obsáhlá fotogalerie, kterou jsem popsal informacemi o letadlech, zmíním jen pár strojů, které mě zaujaly. Fandu do velkých letadel jako jsem já asi nejvíce zaujmou nadzvukový dopravní letoun Tupolev Tu-144 a velké dopravní stroje v zadní části - tam je k vidění zejména největší turbovrtulový letoun Antonov An-22 Antěj a vedle něj další stroj s protiběžnými koaxiálními vrtulemi, transkontinentální "civilní bombardér" Tu-114. Jeho starší bratr, bombardér Tu-95 stojí uprostřed travnaté plochy, takže se k němu nelze dostat moc blízko a neukazuje na něj žádná cedulka. Tak nějak mi to k znovu využívanému symbolu studené války sedělo. Obecně, velké bombardéry jsou na expozici asi to nejpůsobivější - nenuceně ležíci Mjasisčev M-3, Tupolevovy stroje (zejména obě modifikace Tu-22 a Tu-22M1) až po monstrózní a děsivý Suchoj T-4.
Za zmínku stojí taky vrtulníky. Mi-12 jsem už zmínil, vrtulník-jeřáb Mi-10, pod který se vejde velký kontejner, stojí na svých dlouhých nohách schovaný vzadu za oběma variantami Mi-24 a koaxiálním Kamovem Ka-25.
Muzeum se ale může pyšnit zejména velkým množstvím různých prototypů. Nenápadně se vzadu krčí troska obojživelného stroje s vertikálním startem Bartini Beriev VVA-14, která vypadá jako rekvizita ze Star Treku. Mjasisčev M-17, průzkumný stroj do velkých výšek v barvách Aeroflotu nezapře podobnou filozofii jako Lockheed U-2. Kousek od něj jsou hned tři prototypy stíhacích letounů s kolmým startem. Je toho prostě hodně…
Hodně je v muzeu také ruské národní hrdosti. Cedule u letadel (ve většině případů dvojjazyčné) neopomenou zmínit všechna prvenství, jakkoliv sporná (ano, Tu-144 byl skutečně první nadzvukový dopravní letoun, o tom žádná). Suchoj T-4 byl stornovaný projekt, ale tučně je zdůrazněno, že za tím nebyly technické důvody. Samostatnou kapitolou jsou průvodci skupinek - v mém případě školních. V podstatě každé letadlo bylo v něčem nejlepší (bylo prvni, nejrychlejší, doletělo nejvýše, nejdále, uneslo nejvíce bomb), a to ve světě, některé slabší stroje pouze v Sovětském svazu. A na jeden z hangárů zrovna věšeli velký plakát (k vidění ve fotogalerii) s rudou hvězdou, srpem a kladivem.
K tomu všemu si přidejte krásné počasí, díky kterému navíc vyšly docela pěkně i fotky z mobilu, protože foťák jsem neměl, poměrně málo lidí (což je možná škoda) a vyšlo z toho naprosto úžasné dopoledne. Nevím, jestli existuje na evropském kontinentu místo, kde by mohl být fanoušek letadel ohromen více než v Moninu.
Jen cesta zpět měla drobný zádrhel - na nádraží jsem udělal chybu a zeptal se domorodce, odkud jede vlak na Moskvu. Utvrdil mě, že z toho nástupiště kde stojím, tam ale jel vlak na opačnou stranu. Tak jsem šel najít nějaký ten displej s odjezdy, našel jsem pouze umaštěný papír, podle kterého jsem našel správné nástupiště pro příští vlak, který z nějakého důvodu nejel. To už jsem pochopil, že se místní přesouvají mezi nástupišti podle pravděpodobnosti, s jakou na něj brownovým pohybem vlak přiteče. Po hodině zmatkování se mi tedy povedlo nastoupit na správný vlak s obvyklou prodejní show zpestřenou návštěvou průvodčích s ozbrojeným doprovodem a dorazit do Moskvy s dostatečným předstihem pro cestu na letiště.
Měl jsem pocit, že jsem viděl něco mimořádného, tak jsem dal hned fotky na web a poslal je pár známým. Podle reakcí jsem asi skutečně viděl něco mimořádného. Fotky tedy dávám pod článek všechny, kvalitu neřeším, u všeho by mělo být popsáno o co se jedná, ať je možné si dohledat informace třeba na wikipedii. Prohlédněte si je a myslím, že pokud vám letadla něco říkají a budete mít cestu do Moskvy, do Monina si zajedete. Stojí to zato, dokud to ještě stojí…
Fotogalerie