Filozofie řízení: Podélné parkování pro přemýšlivé

Podélné parkování je poměrně častým postrachem začínajících řidičů. Já sám jsem se s ním v autoškole nepotkal ani jednou (a přitom například v Británii je povinnou součástí testu s tím, že dotek kola s obrubníkem znamená předčasný konec zkoušky), v prvních řidičských letech v Ostravě velice zřídka (před domem jsme parkovali šikmo) a až větší frekvence ježdění po Praze mě rychle donutila s tím něco udělat. A moc mi to nešlo, dokud jsem si neujasnil několik základních principů.
Myslím si, že relativní obtížnost podélného parkování pramení z těchto specifik:

1. Couvání není úplně přirozený způsob pohybu auta a je u něj nutné přemýšlet úplně jinak: vůz se sice stejně jako při jízdě dopředu otáčí kolem bodu někde vedle vnitřního zadního kola, při couvání je to ale mnohem více patrné, zejména díky vybočování přední části.
2. V různých fázích parkování je nutné se soustředit na různá místa - a to vede k přehnané snaze sledovat všechno najednou, a to se dost dobře nedá zvládnout.
3. Podélné parkování často na chvíli zablokuje průjezdný pruh, což stresuje parkujícího řidiče. A přitom není proč - když se to nepovede, tak většinou není problém nechat vytvořenou kolonu projet, vyjet ven a zkusit to znovu. A pokud někdo troubí, tak je to idiot, který má malý penis a neumí podélně parkovat dodnes.

Exaktní pravidla pro paralelní parkování existují, ve skutečnosti se ale mnohem více hodí mít cit a praxi. Sám sice rozhodně nejsem mistr v parkování, pokusím se ale nabídnout pár rad, jak na to. Pro ilustraci jsem použil vůz Škoda Octavia, abych se přiblížil masám. A bylo to taky příjemné cvičení na ovládání kreslítka Google SketchUp.

Základní principy
Nejdůležitější je vjet co nejlépe napoprvé - popojížděním dopředu a dozadu je možné něco málo získat, ale je to velmi neefektivní. Celý postup jsem rozdělil do čtyřech fází, v každé z nich se pozornost řidiče upírá na jinou část vozu a řidič vykonává jiné operace.

Výchozí postavení
Na začátek je nutné uvést vůz do počáteční pozice - paralelně s autem před parkovacím místem, poměrně blízko (pozor na zrcátka). Automobil se otáčí (jak jsem už výše zmínil) kolem bodu někde vedle vnitřního (v našem případě pravého) kola. Proto stačí zastavit tak, aby osa zadních kol byla zhruba na úrovni zadní hrany sousedního vozu. Teoreticky může být i trošku více vepředu, je pak nutné být opatrnější a hlídat si o jeden bod více. Pokud jsme dobře nastavení, můžeme pokračovat - začít pomaličku couvat a teprve pak (šetří to pneumatiky a posilovač řízení) otočit volantem minimálně jednu otáčku doprava.

Klíčový bod: pozice osy zadních kol oproti zadní hraně sousedního vozu.
Co si hlídat: provoz zezadu, zejména nepředvídatelné chodce a cyklisty.

Zatočení
Ve druhé fázi je nutné natočit vůz do správného úhlu. Pokud bylo auto správně nastavené, není nutné hlídat odstup od vozu po pravé straně. Co je nutné sledovat je levý přední roh, který vybočuje poměrně značně doleva. Správný úhel je právě to, co je na podélném parkování nejtěžší. Jako vodítko lze použít prodlouženou levou hranu vašeho stroje, která by měla směřovat zhruba k pravému světlu vozu za zvoleným parkovacím místem. Jakmile je úhel dosažen, stačí srovnat řízení a chvíli nerušeně couvat dozadu.

Klíčový bod: úhel natočení.
Co si hlídat: levý přední roh, který vybočuje.

Srovnání

A dozadu můžeme couvat až do chvíle, kdy je zřejmé, že můžeme začít vozidlo srovnávat s obrubníkem. Nutné je aby se pravý přední roh a levý zadní roh předního auta při srovnávání minuly. Velmi vhodné je, aby se při dokončení manévru dostalo pravé zadní kolo co nejblíže obrubníku.

Klíčový bod: Pravý přední roh vašeho stroje a levý zadní roh vozu před parkovacím místem.
Co si hlídat: pravý zadní roh a obrubník.

Dokončení
Pak už je to jednoduché - srovnat automobil tak, aby byl rovnoběžně s obrubníkem, byl mu co nejblíže a zároveň nedošlo k dotyku s vozem za vámi. Nakonec je poměrně vhodné se do vzniklé mezery nastavit tak, ať zase vyjedete a zároveň ať vyjedou sousední auta.

Klíčový bod: odstup od zadního vozu.
Co si hlídat: zachování možnosti vyjet ven pro všechny zúčastněné.

A jak z toho ven?
Vyjet ven je většinou jednodušší z jednoho jediného důvodu - je to trošku více intuitivnější. Stačí couvnout dozadu co nejvíc to jde, mírně přitom točit volantem doprava. Pak zařadit jedničku, volant na levý doraz a pokusit se vyjet. Pokud to nejde (pravý přední roh versus levý zadní roh vozu před vámi), tak to zkusit ještě jednou - couvnout, mírný pravý rejd, plný levý a ven.

Bonus: parkování čumákem napřed
Parkování přední částí auta napřed dává smysl jen ve dvou speciálních případech - když je mezera mezi auty dostatečně velká, nebo když je možné vyjet doprava o něco dále než kam chceme zaparkovat (pokud je ale v cestě obrubník, tak to pneumatikám moc nesvědčí). Obojí snad ale není nutné vysvětlovat.

Závěr
Snad vám mé rady alespoň trošku pomohly a zbavíte se toho zbytečného stresu, které může podélné parkování představovat. A třeba v něm naleznete i potěšení, budete se pokoušet vejít do menších a menších mezer a zaparkovat blíže a blíže obrubníkům. A právě o hledání dokonalosti by řízení auta mělo být.