Proč se v letectví používá UTC?

Protože by v tom byl jinak bordel.

Příklad:

Let OK 905 odstartuje z letiště Šeremetěvo (SVO) ve středu 23.45 moskevského času - kromě země, kde zítra znamená již včera, je Rusko nyní také zemí, kde zima znamená již léto, a letní čas je tak možné použít celoročně. Krátce po startu nastane půlnoc a tedy čtvrtek. Ovšem jen do chvíle, kdy letadlo přeletí hranice s Běloruskem, které používá zimní čas a je tam tedy ještě středa. Nad Běloruskem nastane čtvrtek a tento stav trvá na hranice s Polskem, kde nastane opět středa. A právě středu ve 23.30 letadlo dosedá na letiště v Praze.

A přitom se to všechno odehrálo v jednu únorovou středu mezi 19.45 a 22.30.

Letecké muzeum v Moninu

Při poslední návštěvě Moskvy mi vypadla schůzka, a tak jsem měl volný den. Moc jsem neváhal, vzal jsem si dovolenou a vyrazil do centrálního muzea vojensko-vzdušných sil v Moninu. Nebylo to úplně přímočaré - web muzea je jen v ruštině, poslední novinky má z roku 2004 a hlavně ukládá cizincům povinnost zavolat si dopředu a vyžádat si povolení. Naštěstí jsem našel výborný návod jak se k muzeu dostat, jehož autor i několik komentujících se do muzea bez větších problémů dostalo. Tak jsem vyrazil.
Monino je konečnou stanicí příměstské vlakové dopravy a během dopoledne tam z Jaroslavského nádraží (Jaroslavskij vokzal, metro Komsomolskaja na kruhové lince/kolcevaja linia) vyjíždí vlaky co půlhodinu. Zpáteční lístek stál 198 rublů. Usadil jsem se do vlaku a užíval jsem si to. Díky širokému rozchodu je tamní "električka" poměrně široká, na každé straně vedle sebe pohodlně sedí tři lidé. A v uličce mezi nimi se odehrává představení vlakových prodejců. Prodává se všechno, co se dá - věci, které by člověk ve vlaku očekával, jako jsou zmrzliny, sendviče, pivo, vodka, vlhké ubrousky nebo nafukovací polštářky, i věci, které s vlakem moc společného nemají - stříbrná páska (ta paní mi při vychvalování přímo brala slova z úst), natahovací vrtulník, kniha o službách zdarma na internetu, zázračné čisticí prostředky nebo třeba dioptrické brýle (nejen na čtení, rozsah +6 až -6 dioptrií). Někteří prodejci měli u pasu bateriový zesilovač, na hlavě headset, jiní si vystačili s trénovaným hlasem. Odhaduju, že tak každý druhý v mém vagónu něco prodal. No a kromě toho se hraje hudba, ruská, s akordeonem.
Po zhruba 70 minutách jsem vystoupil v Moninu, podle návodu (ne, skutečně tam neexistuje žádné značení) se vydal vpravo, vrátil se kousek zpátky a checkpointem pro auta jsem vstoupil do vojenského prostoru. Risknul jsem to bez ohlášení na vrátnici, místní se nehlásili a kdoví, jestli by můj výlet neskončil už tam. K muzeu je to asi patnáct minut pěšky v podstatě stále rovně, jen se musí zleva obejít oplocená letecká akademie.Samotný vchod do muzea není moc značený, dokonce i cedule z výše zmíněného návodu je zničená, ale povedlo se. Pokladna už pak značená je. Ceny pro cizince jsou uvedené zvlášť a jsou zhruba dvojnásobné. Řekl jsem si tedy o jednoho innostraňce, k tomu jedno fotografirovanije, byl vyzván k předložení pasu a zaplatil 550 rublů (350+200). Milá kassirša mě poslala do "angáru" 6 a pak na teritorium. Uf, to jsem si oddechl.
Hangár 6 obsahoval pár strojů zejména z období druhé světové války. Vedle některých z nich byl vymontovaný motor. Vzhledem k tomu, že mě tato letadla zajímají jen platonicky, moc času jsem tam nestrávil a vyrazil na venkovní expozici. Hned začátek člověku vyrazí dech - po levé straně stojí obří (a nečekal jsem takhle obří) vrtulník Mi-12 a po pravé straně jsou děsivé Tupolevovy proudové bombardéry. A pak to pokračuje, spousta věcí o kterých člověk jen četl, spousta o kterých ani nevěděl že existují. Menší expozice je ještě v jednom hangáru, kde jsou zejména experimentální stroje, ale taky třeba čtyřmotorový bombardér Sikorsky Ilja Muromec.
Vzhledem k tomu, že je u článku poměrně obsáhlá fotogalerie, kterou jsem popsal informacemi o letadlech, zmíním jen pár strojů, které mě zaujaly. Fandu do velkých letadel jako jsem já asi nejvíce zaujmou nadzvukový dopravní letoun Tupolev Tu-144 a velké dopravní stroje v zadní části - tam je k vidění zejména největší turbovrtulový letoun Antonov An-22 Antěj a vedle něj další stroj s protiběžnými koaxiálními vrtulemi, transkontinentální "civilní bombardér" Tu-114. Jeho starší bratr, bombardér Tu-95 stojí uprostřed travnaté plochy, takže se k němu nelze dostat moc blízko a neukazuje na něj žádná cedulka. Tak nějak mi to k znovu využívanému symbolu studené války sedělo. Obecně, velké bombardéry jsou na expozici asi to nejpůsobivější - nenuceně ležíci Mjasisčev M-3, Tupolevovy stroje (zejména obě modifikace Tu-22 a Tu-22M1) až po monstrózní a děsivý Suchoj T-4.
Za zmínku stojí taky vrtulníky. Mi-12 jsem už zmínil, vrtulník-jeřáb Mi-10, pod který se vejde velký kontejner, stojí na svých dlouhých nohách schovaný vzadu za oběma variantami Mi-24 a koaxiálním Kamovem Ka-25.
Muzeum se ale může pyšnit zejména velkým množstvím různých prototypů. Nenápadně se vzadu krčí troska obojživelného stroje s vertikálním startem Bartini Beriev VVA-14, která vypadá jako rekvizita ze Star Treku. Mjasisčev M-17, průzkumný stroj do velkých výšek v barvách Aeroflotu nezapře podobnou filozofii jako Lockheed U-2. Kousek od něj jsou hned tři prototypy stíhacích letounů s kolmým startem. Je toho prostě hodně…
Hodně je v muzeu také ruské národní hrdosti. Cedule u letadel (ve většině případů dvojjazyčné) neopomenou zmínit všechna prvenství, jakkoliv sporná (ano, Tu-144 byl skutečně první nadzvukový dopravní letoun, o tom žádná). Suchoj T-4 byl stornovaný projekt, ale tučně je zdůrazněno, že za tím nebyly technické důvody. Samostatnou kapitolou jsou průvodci skupinek - v mém případě školních. V podstatě každé letadlo bylo v něčem nejlepší (bylo prvni, nejrychlejší, doletělo nejvýše, nejdále, uneslo nejvíce bomb), a to ve světě, některé slabší stroje pouze v Sovětském svazu. A na jeden z hangárů zrovna věšeli velký plakát (k vidění ve fotogalerii) s rudou hvězdou, srpem a kladivem.
K tomu všemu si přidejte krásné počasí, díky kterému navíc vyšly docela pěkně i fotky z mobilu, protože foťák jsem neměl, poměrně málo lidí (což je možná škoda) a vyšlo z toho naprosto úžasné dopoledne. Nevím, jestli existuje na evropském kontinentu místo, kde by mohl být fanoušek letadel ohromen více než v Moninu.
Jen cesta zpět měla drobný zádrhel - na nádraží jsem udělal chybu a zeptal se domorodce, odkud jede vlak na Moskvu. Utvrdil mě, že z toho nástupiště kde stojím, tam ale jel vlak na opačnou stranu. Tak jsem šel najít nějaký ten displej s odjezdy, našel jsem pouze umaštěný papír, podle kterého jsem našel správné nástupiště pro příští vlak, který z nějakého důvodu nejel. To už jsem pochopil, že se místní přesouvají mezi nástupišti podle pravděpodobnosti, s jakou na něj brownovým pohybem vlak přiteče. Po hodině zmatkování se mi tedy povedlo nastoupit na správný vlak s obvyklou prodejní show zpestřenou návštěvou průvodčích s ozbrojeným doprovodem a dorazit do Moskvy s dostatečným předstihem pro cestu na letiště.
Měl jsem pocit, že jsem viděl něco mimořádného, tak jsem dal hned fotky na web a poslal je pár známým. Podle reakcí jsem asi skutečně viděl něco mimořádného. Fotky tedy dávám pod článek všechny, kvalitu neřeším, u všeho by mělo být popsáno o co se jedná, ať je možné si dohledat informace třeba na wikipedii. Prohlédněte si je a myslím, že pokud vám letadla něco říkají a budete mít cestu do Moskvy, do Monina si zajedete. Stojí to zato, dokud to ještě stojí…

Západy slunce

Přes rok a půl jsem bydlel v místě na mírném kopečku s okny na západ, které poskytovaly příležitosti pro pozorování krásných západů slunce, někdy nad Jižním městem, jindy za žižkovskou věží. Jako fotograf jsem děsný kýčař, tak vás nebudu obtěžovat déle než 6,2 sekundy.

Hodinky Raketa

Na poslední služební cestě do Moskvy mi skončilo jednání v poměrně rozumnou dobu a tak jsem se rozhodnul vyrazit na Izmailovskou tržnici mrknout se po nějakých hodinkách a případně dalších kuriozitách. Stálo to za prd, během týdne bylo otevřených jenom pár stánků s cetkama, jeden "armyshop" (například různé díly z výstroje pilotů, ale jak věrohodné, to nevím) a dva obchody s hodinkama. První, hned u vchodu, byl kromě očividných faků plný nových ruských hodinek - některé z nich se mi sice líbí, ale za ty peníze bych dal přednost spíše Seiku nebo Orientu. Naštěstí druhý obchůdek o kus dál měl na skladě přesně to, co jsem hledal - čtyřiadvacetihodinové Rakety.
O co se jedná? Jsou to hodinky, na kterých malá ručka oběhne ciferník ne dvakrát, ale jen jednou za den. Půlnoc je tam, co normálně dvanáctka, poledne tam co šestka. O historii moc nevím - slyšel jsem něco o bunkrech, něco o oblastech za polárním kruhem, ale jak to ve skutečnosti bylo nevím. Vyráběl je Petrodvorcovyj časovyj zavod, fabrika, kterou založil Petr Veliký v roce 1721, v Petrohradu. Naschvál píšu "vyráběl", protože nevím, jak je to s moderními kusy, k tomu se ale dostaneme později.
Výběr byl poměrně jednoduchý - chtěl jsem model s otočnou lunetou s časovými pásmy a ten byl na skladě jen jeden. Ciferník je stříbrný, na místech, kde jsou na normálních hodinkách hodiny, má nalepené indexy (tedy co dvě hodiny), mezi indexy jsou natištěné číslice, bez kterých se skutečně špatně orientuje. Potisk hodinek je latinkou, jakkoliv by se mi hodinky "PAKETA" líbily více, k dispozici nebyly. Na ciferníku je jen nápis RAKETA a MADE IN RUSSIA. Hodinky jsou vybaveny vnitřní lunetou, kterou se otáčí pomocí korunky na čtvrté (ehm, osmé) hodině. Na lunetě jsou natištěny klíčová města hodinových časových pásem (jako třeba Magadan nebo Anadyr, dlouho mi taky trvalo, než mi došlo kdeže je Baires) a natočením aktuálního časového pásma k malé ručce je možné odečítat aktuální časy po celém světě. Bohužel se luneta neotáčí a je tak třeba ji pro každý odečet nastavit znovu.
Hodinky jsou velké tak akorát (odhaduju tak 40-41 mm) a působí poměrně elegantním dojmem. Problémem je ale kvalita. Pouzdro rozhodně není ocelové, na ciferníku je flíček, jeho potisk není stoprocentní (místy je jakoby odloupnutý, na indexech je natištěná čárka, která je uprostřed indexu jen výjimečně), kožený pásek působí velmi chudě, fórová spona byla už z výroby totálně doškrábaná. Sklíčko je možné vyloupnout nehtem (a zase snadno zacvaknout zpátky), přítomnost "chrániče" strojku mě vedla k myšlence, že dýnko asi taky upadává - ale to docela drží. O strojku se taky nedá mluvit, že by byl nějak dekorovaný, pokud se za dekoraci nedá považovat třeba rez na kole pérovníku.
Jenže - hodinky stály 1000 rublů, tedy zhruba 640 korun. Za ty peníze jsem dostal zajímavé mechanické hodinky s ručním nátahem, "in-house" kalibrem (použitý je strojek Raketa 2623.H, 17 kamenů), které navíc nádherně a děsně hlasitě tikají. Jakože třeba sedím na WC a slyším je. Nebo mám v posteli ruce pod peřinou a slyším je. Jak dlouho vydrží natažené netuším, doposud jsem vlastnil pouze automaty, takže jsem je natahoval pro zábavu po malých kouscích poměrně často. Přesnost byla akceptovatelná - na ruce jsem je měl 10 dní a za tu dobu utekly zhruba o dvě minuty dopředu (ten starý vtip o nejrychlejších hodinkách na světě se tedy nepotvrdil). Poměr cena výkon mě tedy přesvědčil - a už jenom samotný fakt, že jsem je nosil deset dní v kuse (a to prosím nemají datumovku, bez které se mi žije hůř) to potvrzuje.

... to bych si ze všeho nejvíc nepřál

Včerejší cesta z Moskvy domů byla hrozná. Začalo to už při přesunu z hotelu na nádraží - táhnul jsem za sebou kufřík na kolečkách, přehlídnul jsem pod čerstvým sněhem ledovou plotnu a jak jsem měl větší setrvačnost, než ten kufřík, tak jsem sebou uprostřed ulice fláknul na záda, přímo na tašku s notebookem. Oba jsme to naštěstí přežili, ale vlak mi nakonec stejně ujel.
Na letišti to ze začátku vypadalo v pohodě, akorát mi wifi v salónku nějak nechtělo dát IP adresu. Tak jsem offline popíjel Baltiku 7 a čekal, na správný čas, kdy vyrazit ke gate. Když jsem vyrazil, tak se ještě nějakou dobu neodbavovalo, pak nás pustili dovnitř, pak nás zase vyhnali ven (všude jen kusé informace v ruštině, na jedné z informačních tabulí svítila windowsí chyba Access violated), pak nás zase nacpali zpátky do stejného gate - kde už mezitím, co jsme byli venku stihli nacpat taky lidi letící do Ženevy - a několika autobusy začali krmit Airbus A321. To už je poměrně velké letadlo, v pondělí a úterý mají v Rusku nějaké nacionalistické svátky.
V každém případě jsem si měl letadlo dost času prohlédnout - nejdříve jsme čekali na přílet letadla z Bangkoku, ze kterého přesedalo poměrně hodně Čechů, pak nás odmrazili, pak jsme čekali, takže nás museli odmrazit znovu, a pak jsme ještě dlouho čekali na slot. Letušky to moc nezvládaly, když se rozhodly rozdávat asi po dvou hodinách pití, tak zvládli asi pět řad (byl jsem o řadu dále), kapitán je odvolal, abychom ještě další půlhodinu čekali na start. Mezitím se Rusům v letadle začalo chtít čůrat, takže letušky musely odemknout záchody, aby z nich poslední lidi vyhazovali už při najíždění na dráhu. Komedie.
Kdyby pak na mě letuška nechrstla horkou vodu na kafe, tak bych skoro napsal, že let probíhal v pořádku. No co, stane se.
V Praze jsme sedli s dvouapůlhodinovým zpožděním. Když už jsem si myslel, že mám všechno za sebou, tak jsem se v airbridgi nějak zalíbil policejnímu čichacímu psovi, což znamenalo nejprve nechat kolem sebe projít 140 lidí, kteří na mě koukali, jako na dealera, pak se nechat provést půlkou letiště (kde taky všichni koukali) a nakonec vcelku milým celníkům ukázat obsah kufru a tašky. Zejména Jágrovo prádlo, co používám jenom v Moskvě v zimě, se mi moc ukazovat nechtělo.
Do taxíku jsem tak usedl o tři hodiny později, než jsem očekával, docela dost unavený a naštvaný. Tak jsem si chtěl ulevit - a Twitter nefungoval...
Ještě aktualizace: mám rýmu a před cestou letadlem jsem do sebe rval Modafen s pseudoefedrinem, aby mi nepraskly uši. Pomáhá to náramně, ale obávám se, že co ten pes vyčuchal byly použité kapesníky...

USB footswitch za 200 Kč

Jsem muzikant. Hraju v kapele, která není stoprocentně funkční. A ačkoliv sám sice nejsem nějaký tvůrčí typ, občas si pro sebe doma něco nahraju. Mám sice čtyři kytary (dvě basy, akustiku a elektriku ve stádiu zrodu), jinak jsem na tom s hardwarem dost špatně. Mám jen několik kabelů, basový multiefekt a externí zvukovou kartu s nízkoimpedančním vstupem na kytary. Mimo kapelu se tak všechno odehrává v počítači. Bohužel mě vždycky trápilo to, že musím nejdříve zmáčknout něco na klávesnici, pak přesunout ruce na nástroj a začít hrát - ať už při nahrávání, nebo třeba při použití softwarového looperu. Rozhodl jsem se proto pořídit si nožní spínač. Marně jsem hledal něco cenově dostupného, nakonec jsem se nechal inspirovat několika návody na serveru Instructables a vyrobit si jej vlastnoručně z polotovarů.
Jako první jsem si pořídil USB gamepad - z eBaye se dal pořídit i s poštovným zhruba za stovku, což je rozumná cena pro domácí kuchání. Je možné použít i jiné USB periférie - externí numerickou klávesnici, starý joystick nebo i obyčejnou klávesnici (tam by mělo stačit vytrhat většinu kláves a na ty zbývající nalepit něco pro snažší šlapání).
Pak jsem vyrazil do obchodu s elektrotechnikýma součástkama pro nějaké rozumné tlačítka. Měl jsem štěstí - měli přímo nožní spínače (přesněji DPDT přepínače, ze kterých jsem použil pouze dva kontakty ze šesti), kus za 35 korun, měli sice jenom dva, ale pro začátek by to mohlo stačit.
Následně jsem v Tescu zakoupil krabičku na potraviny s dostatečně pevným víkem, aby při sešlápnutí přepínače udrželo. Krabička stála taky zhruba 35 korun.
Gamepad jsem vykuchal, obal zahodil, co se dalo odpájet jsem odpájel a na kontakty jsem připájel dráty k tlačítkům. Vzhledem k tomu, jaké jsem poleno to dopadlo špatně. Nejdříve jsem se pokoušel pájet přímo na tišťák, což mi nešlo a joystick tak teď hlásí dvě tlačítka stále stisknuté. Nakonec jsem využil dráty vedoucí k pomocné desce plošných spojů - znamená to sice, že se tlačítka přepínače hlásí jako tlačítko 6 a tlačítko 8, ale v důsledku to nevadí.
Nakonec jsem rozžhaveným hřebíkem vypálil v krabičce díry na tlačítka, průchodovou díru na kabel, na kabelu udělal uzel, elektroniku nacpal do krabičky, bezpečně uchytil stříbrnou páskou a bylo hotovo.
Pro konverzi používám dvě různé aplikace - pomocí AutoHotkey převádím joysticková data na stisky kláves na klávesnici, pomocí MJoy je možné konvertovat přímo na MIDI data použitelné v hudebních aplikacích. Spektrum použití se samozřejmě neomezuje jenom na hudbu - jenom namátkou mě napadají počítačové hry, nebo třeba skrývání počítačových her před blížícím se šéfem. Ani potenciál gamepadu jsem nevyužil - tlačítek je k dispozici čtrnáct a k tomu čtyři analogové osy (které by se daly třeba napojit na externí expression pedal). A taky by se do průsvitné krabičky dala přidat nějaká hezká LED dioda!

Food, Inc.

K filmu Food, Inc. jsem jako masožravec přistupoval s tím, že na to asi neskočím, ale přece jenom jsem mu určitou minimální šanci na mé osvícení dával. Nepřišlo.
Film to vůbec není špatný, dokoukal jsem ho - po malých částech, jak mi čas dovolil, ale na každý další kousek jsem se vždycky těšil. Je hezky natočený, vizuální záběry jsou působivé - a nemyslím jenom záběry šokující, ale třeba ten práškující vrtulník byl lahůdka. Grafika pěkná, hudba perfektní.
Co se týče obsahu, tak to je slabší. Tedy - kdybych nepřemýšlel a bral všechno tak jak, to ve filmu je, tak jsem asi ohromen. Ale stačilo přemýšlet jenom trošku, aby bylo vidět, jak si film sám sobě protiřečí. Část filmu (např. o firmě, která produkuje GMO soju) byla o totálním selhání státu a soudní moci. O tom, jak jsou lidi z korporací napojeni na administraci a regulační orgány. A hned poté následuje volání po přísnější regulaci. Část je o tom, jak firmy vyrábějí jídlo extrémně levně, část je o rodinách, které si nemohou dovolit "kvalitní" jídlo a tak musí jíst to levné. Co by jedli, kdyby levné nebylo? Nehledě na to, jestli by ho bylo dost - ale pěstovat cokoliv tak, aby toho bylo hodně, je podle filmu taky hřích.
Film klade hodně otázek a nabízí na ně jen velmi málo odpovědí. Kritizuje, ale navrhuje nerealistická řešení. Ale skutečně stojí za shlédnutí, už jenom jako hezká ukázka neodpovědného aktivizmu...

Zpráva o stavu tachometrů

Když jsem si kupoval své první auto, překvapilo mě, jak měla většina nabízených aut mezi 95 a 105 tisíci kilometry. Teď, kdy začínám pomalu přemýšlet o výměně, jsem si na to opět vzpomněl a rozhodl se do celé věci proniknout trošku hlouběji - vezmu z nějakého serveru nějakou větší množinu dat a trošku ji rozpitvám. Toto jsem udělal a výsledky nabízím - interpretaci ale raději nechávám na vás.
Jako vzorek byla zvolena Škoda Octavia se vznětovým motorem - je to auto, jakých je tady spousta, je to bohužel v určitém ohledu "status symbol" a velké klišé a hlavně - v autě se dokáže hrabat skutečně leckdo. Základní soubor tvořilo asi 2700 aut, z nich jsem odstraněním viditelně nepravděpodobných kombinací hodnot získal 2665 vozů.
Nejdříve tedy souhrnně - průměrná Oktávka fdýzlu v nabídce je zhruba pět let stará, má na tachometru (úmyslně neříkám najeto) asi 120 tisíc kilometrů a stojí necelých 240 tisíc korun. Medián se od průměru tolik neliší - čtyřletý stroj se 128 tisíci km za necelých 230 tisíc Kč. Žádná další data jsem nesledoval, zejména protože by to docela zkomplikovalo "harvesting".
Co se týče roku uvedení vozidla do provozu - tam asi není moc co řešit. Je to objektivní údaj, který toho o vozidle samotném moc neřekne. O něco zajímavější je cena - tak jsem se jí podíval na zoubek. Jak závislost vypadá nejlépe vysvětluje následující graf - na horizontální ose je netypicky závislá proměnná, tedy cena, levá vertikální osa popisuje kilometry a patří k ní modré body, pravá osa popisuje roky a patří k ní body žluté. Všechny stupnice jsou lineární.
Co je ale mnohem zajímavější je kilometrový proběh. Očekával jsem, že existují určité psychologické hranice, které ovlivňují trh s ojetými vozy. Například, že lidé prodávají auta před dosažením určitého stavu, od kterého považují auto za příliš ojeté. Stejně tak lidé nakupují auta před určitou hranicí, od které auto začíná směřovat k vraku. Nebo naopak od určité hranice, kdy je auto dobře zajeté, má nejlepší cenu a podobně. No a do třetice - pokud se kilometry skutečně stáčejí, tak se asi nebudou stáčet na základě generátoru náhodných čísel.
První faktor, kterého jsem si všimnul je, že vozidel, které mají na kilometrovníku poslední čtyři číslice mezi 5000 a 9999 je nabízeno zhruba o 15 procent více, než těch, kterým odometr končí 0000 až 4999 - samozřejmě jsem vyřadil inzeráty, kde byly kilometry zaokrouhlené. Desetitisícovky kilometrů tedy psychologickou hranicí jsou. Extrémně se to projevuje v případě 30 tisíc kilometrů ("dobře zajeté auto", "roční vůz") a pak od 120 tisíc do 160 tisíc kilometrů - na grafu můžete vidět zuby.
Když se ale vrátím k samotnému začátku článku, tak jsem byl velmi zklamán - 100 000 kilometrů nijak významně nevypadá. Možná jako blok od 90 do 110 tisíc kilometrů, tam určitý nárůst vidět je. Ale tak dramatické jak jsem to očekával to skutečně není. Mnohem výrazněji vypadají hranice 20, 30, 60/65, 120, 130, 140, 150 a 160 tisíc kilometrů.
Zajímavý je taky poměr mezi najetými kilometry a stářím. Ročně najede naše průměrná Oktávka asi 28 tisíc kilometrů. Neplatí to ale pro všechny auta - čím je auto starší, tím toho za rok najede méně. Důvodů mě napadá několik - buď skutečně končí hodně ojetá auta na vrakáči, nebo se se staršími auty skutečně jezdí méně - anebo jsou ty tachometry prostě přetočené. V každém případě - průměrné pětileté auto má najeto necelých 130000 km, zatímco dvakrát tak staré jen o 31000 km, tedy o necelou čtvrtinu, více. Tento první graf ukazuje průměr najetých kilometrů podle roku výroby vozu:Druhý graf zobrazuje v podstatě totéž - průměrný kilometrový proběh podle stáří vozu. Zde je vidět, jak od čtvrtého roku stáří kilometráž roste jenom symbolicky.

Nakonec jsem se zaměřil na hledání jakéhosi optima pro nákup vozu - tedy kolik kilometrů zbývající životnosti získám za jednu korunu ceny. Jako strop životnosti jsem zvolil 400 tisíc kilometrů (tedy více, než kterékoliv z nabízených aut) a rozdíl mezi stavem tachometru a stropem vydělil cenou vozu. Samozřejmě zde chybí jeden důležitý faktor - s najetými kilometry a nezávisle na nich také se stářím vozu rostou předpokládané servisní náklady, které stlačují toto optimum směrem dolů, a také málokdo dojíždí auta až na samý práh životnosti, ale pro zjednodušení tedy alespoň toto. Jak vidíte na grafu níže, vyšel mi docela hezký kopec s vrcholem mezi 140 a 210 tisíci, kdy za korunu získáme 1,5 km zbývající životnosti. Osobně bych tomuto ale ve stínu předchozích grafů moc nevěřil.
Abych to shrnul - nevím. Průměry najetých kilometrů ve vztahu ke stáří ve mně určité pochybnosti vzbuzují, na druhou stranu jsem čekal mnohem větší skoky u určitých psychologických hranic. Kde mám hledat, až si budu kupovat další auto, tedy moc nevím - ale asi si tu analýzu ještě zopakuju, protože to dieselová Oktávka stejně nebude.

Škola smyku v Mostě

K narozeninám jsem dostal poukázku na školu smyku v Mostě. Tu školu smyku, kterou jsem o pár týdnů dříve doporučoval jako dárek pro kamaráda. Domluvili jsme se tedy a minulou sobotu vyrazili pod hrad Hněvín.
Očekávání jsem měl smíšená - od teorie jsem nic moc nového neočekával, v praktické části jsem si chtěl hlavně vyzkoušet jaké to bude s vozem, který po třech a půl letech společného ježdění znám důvěrně. Samotný zkušební polygon pro mě novinkou nebyl - před pár lety jsem v rámci marketingové akce cigaretové značky West vodil po kluzných plochách polygonu v rakouském Teesdorfu různé Mercedesy (musel jsem tehdy podepsat papír, že jsem kuřák). O autu jsem si říkal, že ho znám dobře, už jsme spolu proklouzali dvě zimy (ty druhé dvě nebyl sníh), zvládli jeden automobilový slalom, na limitu projeli nejednu zatáčku a nejeden kruhový objezd.
Teoretická lekce zabrala zhruba dvě hodiny včetně přestávky a splnila to co jsem očekával. Tedy - bylo to profesionální, zábavné, interaktivní, ale nic nového jsem se nedozvěděl. Tím nechci říct nic špatného - obsah byl přiměřený, zjednodušení odpovídalo rozsahu kurzu a tomu, co jsou schopni běžné posluchači pojmout, ale přece jenom jsem byl už trošku dále.
Následovala ta zajímavější část - čtyři padesátiminutové bloky za volantem. Rozdělili nás na poloviny po dvanácti vozech, nafasovali jsme vysílačky a vyrazili na první cvičiště. V jednu chvíli polygon sdílelo šest skupin vozidel (dvě skupiny běžných kurzů, dvě s odpočtem bodů a dvě motocyklové), takže pořadí není fixní.
Jako první jsme se dostali na tu slavnou úhybnou desku, bez které si člověk ani body neumaže. Tedy - konstantní rychlostí s nohou na plynu se najíždí na desku, která "uhne" pod zadní nápravou na předem neurčenou stranu, čímž vyvolá přetáčivý smyk. Za deskou je kluzná plocha a případně se začnou objevovat vodní stěny, kterým je třeba se vyhnout. Úžasná zábava, ale v praxi jsem se s podobným smykem potkal akorát jedinkrát - ve vypůjčeném autě se zimníma vpředu, letníma vzadu a na čerstvém sněhu. Docela mi to šlo, takže sebevědomí neutrpělo hned na začátku.
Utrpělo až na druhém, relativně nejjednodušším, cvičení. Rozjet se na rychlost v, na daném místě dupnout na brzdu a zastavit. Na asfaltu, na kluzné fólii, zpátky možnost využít slalomovou trať. Najednou zjišťuji, že neumím brzdit - že jdu na brzdu moc opatrně, že na ní málo šlapu, že mám tendenci ubírat. Po několika opakováních se to lepší, nastupuji líp, opírám se až se opěradlo prohýbá a o zbytek se stará ABS. Ale špatný pocit zůstává. Zajímavý je taky "bazének", kde si člověk vyzkouší totální aquaplaning.
První blok po obědě byl rozdělený na dvě části. Nejprve jsme zkoušeli klasický losí test, tedy přejezd z pruhu do pruhu a zpět bez výraznější změny rychlosti. To jsem si opět užíval, kroucení volantem mi asi fakt jde a zvládám i nejvyšší rychlost, kdy musím při každé změně směru řešit jeden smyk (nedotáčivý-přetáčivý-nedotáčivý-přetáčivý). Následuje jeden výchovný losí test se špatným držením volantu, kdy instruktor nestačí vracet kuželky na své místo. Druhá polovina se odehrává na šikaně z kuželů z kopce, účelem je asi získat cit pro přenos hmotnosti.
Poslední blok byl královský - rovný úsek z kopce, pod kopcem zatáčka doleva, to vše pokryto kluznou fólií. Kdybych tady mohl strávit den úplně sám, asi bych se stal o hodně lepším řidičem - cvičení obsahují všechno: brždění na kluzkém povrchu z kopce, vyhýbání se překážkám, průjezd kluzkou zatáčkou, boj s nedotáčivým i přetáčivým (asi vlivem špatně nasazených pneumatik) smykem. V padesáti minutách jsem se asi o tolik lepším řidičem nestal, hrozně jsem si ale tuto syntézu a asi i nejreálnější část cvičení užíval.
No a to bylo všechno - asi toho bylo málo pro nějaké výrazné zlepšení. Ale zase toho bylo dost pro to, aby člověk pochopil, že za limitem se některé věci dějí trošku rychleji a složitěji než očekával.

Jak vyrobit duhu

Duhu vyrobíte velmi snadno. Potřebujete jenom vodu a slunce na správném místě - a to ne v duši, ale přesně za vašimi zády, ideálně nějakých 40-42° nad obzorem (výpočet například zde). No a pak už jenom před sebou vodu nějak rozprsknout a je to. Jak rozprsknout nechám na vás, na fotce vlevo je to z hadice, profíci používají hasičská auta.
Jenom nevyrábějte Hnutí DUHA, jedno bohatě stačí.