Čas na krátké kalhoty

"Pocit, že ti je zima, je jenom psychoblok" nebo tak nějak to říkal kolega, který chodil v zimě do práce v krátkém tričku a konec konců se pak po práci chodil koupat do Vltavy. Já jsem si myslel, že to je blbost a neplánoval se vzdát své horké sprchy. Pak jsem ale jednu zimu chodil ven odhazovat sníh v kraťasech a tričku a zjistil jsem, že se to dá vydržet a že ta horká sprcha je pak ještě o kus lepší. A další léto jsem si řekl, že zkusím chodit v kraťasech do práce tak dlouho jako to půjde. A ono to šlo, a tak až na šest hodně mrazivých dnů na začátku února a dny, kdy mi to společenské konvence nedovolily, chodím v kraťasech více než třináct měsíců. Na Levisky, které jsem si krátce předtím koupil, se od té doby práší.
Určitě se budete ptát proč to dělám - a odpověď bude trošku složitější. Začal jsem prostě z hecu, zajímalo mě co vydržím. Loňské září bylo v pohodě, to bylo prostě počasí na kraťasy. Říjen byl už náročnější a asi jsem si tehdy vytrpěl nejvíce. V prosinci jsem pak omezil nošení mikyny při kladných teplotách a v lednu někdy i při záporných. To už jsem si to užíval - byl to fakt jenom psychoblok. Občas se objevila chvíle, kdy jsem zapochyboval a začal jsem zimě podléhat, ale stačilo se rozhlédnout po zastávce, najít tam někoho, kdo v kabátu, čepici a rukavicích klepe kosu a bylo zase hej. Musím ale podotknout, že jsem typicky během cesty strávil venku tak deset až patnáct minut a pak jsem se mohl na chvíli ohřát. Třeba v tramvaji.
Když jsem přišel domů nebo do práce, tak mě oblilo tak slastné teplo, že jsem se hned zase těšil, až se ochladím, abych se zase zahřál. Paradoxně rána byla jednodušší než večery, kdy jsem unavený odcházel z práce do té zimy venku. Ale nesměl jsem na to myslet!
Zásadně se zlepšil můj pohled na předpověď počasí - ta se zjednodušila na dva stavy - "hezky" a "výzva". Najednou mi počasí nemohlo pokazit náladu. Profit.
Horké sprchy jsem se nevzdal, zůstala mým každovečerním potěšením před tím, než jsem si šel lehnout pod tenkou letní peřinu.
S čím jsem se jako asociál vyrovnával špatně byla touha oteplenců se mnou mluvit. "Není vám zima?" "Je!" - jako byla mi zima, ale moc mi to nevadilo. Snad deset lidí mělo starosti o moje kolena: "Vy jste ještě mladý člověk, ale...". A to vůbec nemluvím o tom co jsem si za zády vyslechnul, když jsem procházel kolem střední hotelové školy, která je kousek od práce. Ale i to nakonec tak nějak zahřálo.
Rýmičku jsem nakonec nepřekonal a jednou jsem ji prodělal. Dopřál jsem si na pár dnů druhou vrstvu na horní část těla a bylo to pryč. V každém případě to bylo lepší, než obvyklý měsíc chrchlání v kuse.
A pak přišlo jaro. Za chvíli začaly být kraťasy mainstream a mně začalo být horko. Subjektivně bych řekl, že mi bylo více horko než předtím. Spal jsem jenom v trenkách pod prostěradlem. A došlo i na tu studenou sprchu - já jsem byl s tou horkou takový vůl!!!
No a teď je září, zase se ochlazuje, kraťasy jsou ve výprodejích a já se začínám cítit jako ryba ve vodě. Už zase potkávám známé v kabátech, kteří nevědí jak mě to "jak tě vidím, tak je mi zima" zahřeje. Hele, jděte do toho, nevíte o co přicházíte!

O úspěšnosti centrálního plánování vzdělávání

Asi před třemi lety jsme se pomalu začali těšit na stěhování do nového domu kousek za hranicemi Prahy. Ale jednoho večera přišla žena s tím, že jí známý řekl: "vyjel jsem si data ze staťáku, porovnal s kapacitou škol a myslím, že se tam ten váš mladší kluk nedostane do školy". Říkal jsem si, že je nějak moc chytrý a že "se" to nějak zařídí - času je dost, kluk se na podzim narodil a než půjde do školy, to ještě potrvá. Problém jsem diskontoval někam do podvědomí.

Střih. 2012. Spokojené bydlení na vesnici nám ruší informace o tom, že od školního roku 2013/14 nebudou obě okolní obce, ve kterých jsou základní školy, zapisovat prvňáčky z jiných obcí. Známý měl pravdu.

Problém si uvědomuje i vedení obce, která by měla místo pro prvňáky zařídit. Jako první varianta řešení je umístění dvou tříd do právě rekonstruovaného kulturního domu. Ano, obec s rozpočtem sedm miliónů korun ročně vlastní a rekonstruuje kulturní dům. Proč? Protože dostala dotaci na rekonstrukci kulturního domu přece. A udělá se v něm škola? Neudělá, protože dotace byla přece na rekonstrukci kulturního domu a ne školy. Nehledě na to, že občané obce, kteří si kulturní dům "těmahle rukama" vystavěli v Akci Z v něm chtějí mít plesy. A hospodu. Protože jedna je zaprděná, druhá je zakouřená a třetí moc daleko. A drahá. A navíc: "vy tady bydlíte jenom chvíli, vůbec nerozumíte tomu, co vesnice potřebuje".

Situace je mimochodem podobná i se školkou, je plná, pojme sotva předškoláky. Plán na rozšíření je, stavební povolení taky - jen ta dotace jaksi nevyšla, takže se školka nerozšiřuje. Že by se rozšíření školky zaplatilo ze "školkovného"? Předškoláci přece mají školku zdarma, školka je tedy prakticky bez příjmů. A je jich hodně, předškolákem je totiž ten, kdo by do školy měl jít příští rok. A i když tam třeba nepůjde, další rok bude přece taky předškolák. Levné rozšíření pomocí kontejnerů vypadá slibně jen do chvíle, kdy se zjistí, že hygienické normy umožňují v kuchyni vařit pouze 30 dětem, 31. mezní dítě již vyžaduje úplně jiné technologie. Zamítnuto.

Zpátky k základním školám - padají další návrhy. Odpolední vyučování? Zakazuje zákon. Vozit děti autobusy směrem ven od Prahy? Středočeský kraj má totiž míst ve školách dostatek, jen jsou jaksi nerovnoměrně rozdělené. V prstenci kolem Prahy má prý v roce 2013 chybět více než 130 tříd. Podle materiálů kraje ale problém neexistuje. Nebo se o něm zprávy jen nezmiňují. Kraj situaci považuje za problém obcí, které dovolily příliš velkému množství lidí vybrat si, kde chtějí bydlet. Stát sice na webu ke sčítání lidu slibuje že:

Podle dat ze sčítání (a navazujících projekcí obyvatel) lze snadno vypočítat, ve kterých lokalitách budou v příštích letech školní či předškolní děti a kolik jich bude. Získáme tak informace, jaká bude nutná kapacita tříd ve školkách a školách případně, kde bude potřeba školky otevírat, a kde rozhodně není dobrý nápad školku či školu zavřít.

, ale státu už nějak nevěřím.

Pokud by se ale stát přece jen rozhodnul situaci nějak řešit, měl bych pár tipů, jak by se to dalo udělat:

• Nedávat obcím dotace, ale zvýšit jejich podíl na vybraných daních. Ať má možnost investovat do aktuálně potřebných věcí namísto věcí, na které jsou právě dotace.
• Nedávat peníze školám, ale žákům. Ať si jejich rodiče rozhodnou, zda chtějí dát dítě do školy nebo školky státní, soukromé nebo třeba církevní.
• Neměřit potřebnost školky pro dítě tím, kdy se narodilo. Mezi dvěma lety školky zdarma pro předškoláka a dvěma lety soukromé školky je šestimístný rozdíl.
• Ubrat ze svých nesmyslných norem. Rodiče dokážou posoudit kolik decimetrů čtverečních zahrady na dítě je dostatek. A ocení, když se jejich dítě do školky dostane, i když v kuchyni nebude samostatná místnost na zeleninu.

Stručně: nechte nás o něco málo více na pokoji.

Sbohem ČSA

Měl jsem České aerolinie vlastně vždycky docela rád. Za posledních devět let jsem s nimi letěl dvaaosmdesátkrát. Do cíle jsem se včas nedostal jednou, ale za to ČSA nemohly a naopak ochotně zorganizovaly dopravu v nejbližším možném termínu. Vzpomínám na ně jako na aerolinky s padesáti letadly, ze kterých byly čtyři starší ale důstojné Airbusy A310 létající přes Atlantik i na Blízký východ. A spousta 737 klasické generace - jeden z nich byl tuším i poslední vůbec vyrobený Classic. Jako častý cestující jsem sbíral body a občas si užíval drobné výhody z toho plynoucí - možnost vyhnout se frontě u check-inu, Martini Bitter v salónku na Ruzyni a občas i upgrade do business třídy. A tam byla myslím velká síla - program OK Plus byl velkorysý a palubní servis byl na úrovni.

Pak se něco stalo - ten stejný člověk, který možná pomohl tomu, že jsem nemusel na vojnu, pořídil výrobky koncernového podniku Airbus řady 320 - a zároveň se v té době začalo něco kazit. V salónku přestalo být Martini Bitter. V ekonomické třídě dokonce svého času nebylo ani pivo. Upgrade byl omezený jen na určité třídy. Pak ještě na další třídy. Pak se za něj platilo mílema. Salónek na stříbrnou taky jenom za míle. Začaly mizet lety. A letadla. Širokotrupé Airbusy zmizely úplně. Sedmtřisedmiček ubylo. Snad jenom výrobní palubní personál a Vltava po dosednutí na Ruzyni zůstaly.

Pokud to šlo, létali jsme s OK dále. Občas bylo třeba si koupit letenky do kříže, protože ceny na krátký byznys let byly zabijácké. Občas bylo dokonce lepší si koupit letenku od code-share partnera. A občas bylo třeba letět s úplně někým jiným, protože proč by ČSA létaly třeba do Londýna.

Přesto jsem měl ČSA pořád rád. Když loni a letos představily hned dva retrojety, byl jsem nadšený. Obzvlášť ten v barvách Tu-104 mi udělal radost. A těšil jsem se, že bude i jeden s červenou směrovkou s nápisem OK JET.

Teď už si ale nejsem jistý, že se ho dočkám. A je mi to vlastně jedno. ČSA mě podrazily. Změnily podmínky FF programu OK Plus tak, že pokud většinu svých mil neutratím do podzimu, seberou mi je. A pokud s nimi od května do října nepoletím seberou mi všechny. Ty míle, které jsem si sbíral na nějakou velkou cestu, až budou děti zůstat déle u babiček - nebo až si nalítám další míle, abychom mohli letět všichni. Teď to ale nejde, naštěstí je tady možnost si míle vyměnit za nějaký "dárek". Výběr je sice omezený, ale nakonec si něco, pro mě ve srovnání s cestou dost přízemního, vybírám. Díky rozhořčení kolegů vím, že nabídka dárků trvá jen do konce týdne - a ČSA mi to dokonce mailem v pátek, tři dny před koncem, laskavě sdělí. Jsem naštvaný, jakkoliv asi rozumím tomu, co se děje - frequent flyeři jsou účetně závazky budoucích období a s ČSA se v nejbližší době "něco" stane. Po tom, co se stalo Malévu, už věřím, že ČSA soukromí dopravci nahradí. Na služebku se dostanu - možná bude kvůli špatným časům trvat o den nebo dva déle, ale to se dělo už v poslední době. Jen se pro mě létání zase o kus přiblíží běžné cestě tramvají do práce.

Proč se v letectví používá UTC?

Protože by v tom byl jinak bordel.

Příklad:

Let OK 905 odstartuje z letiště Šeremetěvo (SVO) ve středu 23.45 moskevského času - kromě země, kde zítra znamená již včera, je Rusko nyní také zemí, kde zima znamená již léto, a letní čas je tak možné použít celoročně. Krátce po startu nastane půlnoc a tedy čtvrtek. Ovšem jen do chvíle, kdy letadlo přeletí hranice s Běloruskem, které používá zimní čas a je tam tedy ještě středa. Nad Běloruskem nastane čtvrtek a tento stav trvá na hranice s Polskem, kde nastane opět středa. A právě středu ve 23.30 letadlo dosedá na letiště v Praze.

A přitom se to všechno odehrálo v jednu únorovou středu mezi 19.45 a 22.30.

Letecké muzeum v Moninu

Při poslední návštěvě Moskvy mi vypadla schůzka, a tak jsem měl volný den. Moc jsem neváhal, vzal jsem si dovolenou a vyrazil do centrálního muzea vojensko-vzdušných sil v Moninu. Nebylo to úplně přímočaré - web muzea je jen v ruštině, poslední novinky má z roku 2004 a hlavně ukládá cizincům povinnost zavolat si dopředu a vyžádat si povolení. Naštěstí jsem našel výborný návod jak se k muzeu dostat, jehož autor i několik komentujících se do muzea bez větších problémů dostalo. Tak jsem vyrazil.
Monino je konečnou stanicí příměstské vlakové dopravy a během dopoledne tam z Jaroslavského nádraží (Jaroslavskij vokzal, metro Komsomolskaja na kruhové lince/kolcevaja linia) vyjíždí vlaky co půlhodinu. Zpáteční lístek stál 198 rublů. Usadil jsem se do vlaku a užíval jsem si to. Díky širokému rozchodu je tamní "električka" poměrně široká, na každé straně vedle sebe pohodlně sedí tři lidé. A v uličce mezi nimi se odehrává představení vlakových prodejců. Prodává se všechno, co se dá - věci, které by člověk ve vlaku očekával, jako jsou zmrzliny, sendviče, pivo, vodka, vlhké ubrousky nebo nafukovací polštářky, i věci, které s vlakem moc společného nemají - stříbrná páska (ta paní mi při vychvalování přímo brala slova z úst), natahovací vrtulník, kniha o službách zdarma na internetu, zázračné čisticí prostředky nebo třeba dioptrické brýle (nejen na čtení, rozsah +6 až -6 dioptrií). Někteří prodejci měli u pasu bateriový zesilovač, na hlavě headset, jiní si vystačili s trénovaným hlasem. Odhaduju, že tak každý druhý v mém vagónu něco prodal. No a kromě toho se hraje hudba, ruská, s akordeonem.
Po zhruba 70 minutách jsem vystoupil v Moninu, podle návodu (ne, skutečně tam neexistuje žádné značení) se vydal vpravo, vrátil se kousek zpátky a checkpointem pro auta jsem vstoupil do vojenského prostoru. Risknul jsem to bez ohlášení na vrátnici, místní se nehlásili a kdoví, jestli by můj výlet neskončil už tam. K muzeu je to asi patnáct minut pěšky v podstatě stále rovně, jen se musí zleva obejít oplocená letecká akademie.Samotný vchod do muzea není moc značený, dokonce i cedule z výše zmíněného návodu je zničená, ale povedlo se. Pokladna už pak značená je. Ceny pro cizince jsou uvedené zvlášť a jsou zhruba dvojnásobné. Řekl jsem si tedy o jednoho innostraňce, k tomu jedno fotografirovanije, byl vyzván k předložení pasu a zaplatil 550 rublů (350+200). Milá kassirša mě poslala do "angáru" 6 a pak na teritorium. Uf, to jsem si oddechl.
Hangár 6 obsahoval pár strojů zejména z období druhé světové války. Vedle některých z nich byl vymontovaný motor. Vzhledem k tomu, že mě tato letadla zajímají jen platonicky, moc času jsem tam nestrávil a vyrazil na venkovní expozici. Hned začátek člověku vyrazí dech - po levé straně stojí obří (a nečekal jsem takhle obří) vrtulník Mi-12 a po pravé straně jsou děsivé Tupolevovy proudové bombardéry. A pak to pokračuje, spousta věcí o kterých člověk jen četl, spousta o kterých ani nevěděl že existují. Menší expozice je ještě v jednom hangáru, kde jsou zejména experimentální stroje, ale taky třeba čtyřmotorový bombardér Sikorsky Ilja Muromec.
Vzhledem k tomu, že je u článku poměrně obsáhlá fotogalerie, kterou jsem popsal informacemi o letadlech, zmíním jen pár strojů, které mě zaujaly. Fandu do velkých letadel jako jsem já asi nejvíce zaujmou nadzvukový dopravní letoun Tupolev Tu-144 a velké dopravní stroje v zadní části - tam je k vidění zejména největší turbovrtulový letoun Antonov An-22 Antěj a vedle něj další stroj s protiběžnými koaxiálními vrtulemi, transkontinentální "civilní bombardér" Tu-114. Jeho starší bratr, bombardér Tu-95 stojí uprostřed travnaté plochy, takže se k němu nelze dostat moc blízko a neukazuje na něj žádná cedulka. Tak nějak mi to k znovu využívanému symbolu studené války sedělo. Obecně, velké bombardéry jsou na expozici asi to nejpůsobivější - nenuceně ležíci Mjasisčev M-3, Tupolevovy stroje (zejména obě modifikace Tu-22 a Tu-22M1) až po monstrózní a děsivý Suchoj T-4.
Za zmínku stojí taky vrtulníky. Mi-12 jsem už zmínil, vrtulník-jeřáb Mi-10, pod který se vejde velký kontejner, stojí na svých dlouhých nohách schovaný vzadu za oběma variantami Mi-24 a koaxiálním Kamovem Ka-25.
Muzeum se ale může pyšnit zejména velkým množstvím různých prototypů. Nenápadně se vzadu krčí troska obojživelného stroje s vertikálním startem Bartini Beriev VVA-14, která vypadá jako rekvizita ze Star Treku. Mjasisčev M-17, průzkumný stroj do velkých výšek v barvách Aeroflotu nezapře podobnou filozofii jako Lockheed U-2. Kousek od něj jsou hned tři prototypy stíhacích letounů s kolmým startem. Je toho prostě hodně…
Hodně je v muzeu také ruské národní hrdosti. Cedule u letadel (ve většině případů dvojjazyčné) neopomenou zmínit všechna prvenství, jakkoliv sporná (ano, Tu-144 byl skutečně první nadzvukový dopravní letoun, o tom žádná). Suchoj T-4 byl stornovaný projekt, ale tučně je zdůrazněno, že za tím nebyly technické důvody. Samostatnou kapitolou jsou průvodci skupinek - v mém případě školních. V podstatě každé letadlo bylo v něčem nejlepší (bylo prvni, nejrychlejší, doletělo nejvýše, nejdále, uneslo nejvíce bomb), a to ve světě, některé slabší stroje pouze v Sovětském svazu. A na jeden z hangárů zrovna věšeli velký plakát (k vidění ve fotogalerii) s rudou hvězdou, srpem a kladivem.
K tomu všemu si přidejte krásné počasí, díky kterému navíc vyšly docela pěkně i fotky z mobilu, protože foťák jsem neměl, poměrně málo lidí (což je možná škoda) a vyšlo z toho naprosto úžasné dopoledne. Nevím, jestli existuje na evropském kontinentu místo, kde by mohl být fanoušek letadel ohromen více než v Moninu.
Jen cesta zpět měla drobný zádrhel - na nádraží jsem udělal chybu a zeptal se domorodce, odkud jede vlak na Moskvu. Utvrdil mě, že z toho nástupiště kde stojím, tam ale jel vlak na opačnou stranu. Tak jsem šel najít nějaký ten displej s odjezdy, našel jsem pouze umaštěný papír, podle kterého jsem našel správné nástupiště pro příští vlak, který z nějakého důvodu nejel. To už jsem pochopil, že se místní přesouvají mezi nástupišti podle pravděpodobnosti, s jakou na něj brownovým pohybem vlak přiteče. Po hodině zmatkování se mi tedy povedlo nastoupit na správný vlak s obvyklou prodejní show zpestřenou návštěvou průvodčích s ozbrojeným doprovodem a dorazit do Moskvy s dostatečným předstihem pro cestu na letiště.
Měl jsem pocit, že jsem viděl něco mimořádného, tak jsem dal hned fotky na web a poslal je pár známým. Podle reakcí jsem asi skutečně viděl něco mimořádného. Fotky tedy dávám pod článek všechny, kvalitu neřeším, u všeho by mělo být popsáno o co se jedná, ať je možné si dohledat informace třeba na wikipedii. Prohlédněte si je a myslím, že pokud vám letadla něco říkají a budete mít cestu do Moskvy, do Monina si zajedete. Stojí to zato, dokud to ještě stojí…

Západy slunce

Přes rok a půl jsem bydlel v místě na mírném kopečku s okny na západ, které poskytovaly příležitosti pro pozorování krásných západů slunce, někdy nad Jižním městem, jindy za žižkovskou věží. Jako fotograf jsem děsný kýčař, tak vás nebudu obtěžovat déle než 6,2 sekundy.

Hodinky Raketa

Na poslední služební cestě do Moskvy mi skončilo jednání v poměrně rozumnou dobu a tak jsem se rozhodnul vyrazit na Izmailovskou tržnici mrknout se po nějakých hodinkách a případně dalších kuriozitách. Stálo to za prd, během týdne bylo otevřených jenom pár stánků s cetkama, jeden "armyshop" (například různé díly z výstroje pilotů, ale jak věrohodné, to nevím) a dva obchody s hodinkama. První, hned u vchodu, byl kromě očividných faků plný nových ruských hodinek - některé z nich se mi sice líbí, ale za ty peníze bych dal přednost spíše Seiku nebo Orientu. Naštěstí druhý obchůdek o kus dál měl na skladě přesně to, co jsem hledal - čtyřiadvacetihodinové Rakety.
O co se jedná? Jsou to hodinky, na kterých malá ručka oběhne ciferník ne dvakrát, ale jen jednou za den. Půlnoc je tam, co normálně dvanáctka, poledne tam co šestka. O historii moc nevím - slyšel jsem něco o bunkrech, něco o oblastech za polárním kruhem, ale jak to ve skutečnosti bylo nevím. Vyráběl je Petrodvorcovyj časovyj zavod, fabrika, kterou založil Petr Veliký v roce 1721, v Petrohradu. Naschvál píšu "vyráběl", protože nevím, jak je to s moderními kusy, k tomu se ale dostaneme později.
Výběr byl poměrně jednoduchý - chtěl jsem model s otočnou lunetou s časovými pásmy a ten byl na skladě jen jeden. Ciferník je stříbrný, na místech, kde jsou na normálních hodinkách hodiny, má nalepené indexy (tedy co dvě hodiny), mezi indexy jsou natištěné číslice, bez kterých se skutečně špatně orientuje. Potisk hodinek je latinkou, jakkoliv by se mi hodinky "PAKETA" líbily více, k dispozici nebyly. Na ciferníku je jen nápis RAKETA a MADE IN RUSSIA. Hodinky jsou vybaveny vnitřní lunetou, kterou se otáčí pomocí korunky na čtvrté (ehm, osmé) hodině. Na lunetě jsou natištěny klíčová města hodinových časových pásem (jako třeba Magadan nebo Anadyr, dlouho mi taky trvalo, než mi došlo kdeže je Baires) a natočením aktuálního časového pásma k malé ručce je možné odečítat aktuální časy po celém světě. Bohužel se luneta neotáčí a je tak třeba ji pro každý odečet nastavit znovu.
Hodinky jsou velké tak akorát (odhaduju tak 40-41 mm) a působí poměrně elegantním dojmem. Problémem je ale kvalita. Pouzdro rozhodně není ocelové, na ciferníku je flíček, jeho potisk není stoprocentní (místy je jakoby odloupnutý, na indexech je natištěná čárka, která je uprostřed indexu jen výjimečně), kožený pásek působí velmi chudě, fórová spona byla už z výroby totálně doškrábaná. Sklíčko je možné vyloupnout nehtem (a zase snadno zacvaknout zpátky), přítomnost "chrániče" strojku mě vedla k myšlence, že dýnko asi taky upadává - ale to docela drží. O strojku se taky nedá mluvit, že by byl nějak dekorovaný, pokud se za dekoraci nedá považovat třeba rez na kole pérovníku.
Jenže - hodinky stály 1000 rublů, tedy zhruba 640 korun. Za ty peníze jsem dostal zajímavé mechanické hodinky s ručním nátahem, "in-house" kalibrem (použitý je strojek Raketa 2623.H, 17 kamenů), které navíc nádherně a děsně hlasitě tikají. Jakože třeba sedím na WC a slyším je. Nebo mám v posteli ruce pod peřinou a slyším je. Jak dlouho vydrží natažené netuším, doposud jsem vlastnil pouze automaty, takže jsem je natahoval pro zábavu po malých kouscích poměrně často. Přesnost byla akceptovatelná - na ruce jsem je měl 10 dní a za tu dobu utekly zhruba o dvě minuty dopředu (ten starý vtip o nejrychlejších hodinkách na světě se tedy nepotvrdil). Poměr cena výkon mě tedy přesvědčil - a už jenom samotný fakt, že jsem je nosil deset dní v kuse (a to prosím nemají datumovku, bez které se mi žije hůř) to potvrzuje.

... to bych si ze všeho nejvíc nepřál

Včerejší cesta z Moskvy domů byla hrozná. Začalo to už při přesunu z hotelu na nádraží - táhnul jsem za sebou kufřík na kolečkách, přehlídnul jsem pod čerstvým sněhem ledovou plotnu a jak jsem měl větší setrvačnost, než ten kufřík, tak jsem sebou uprostřed ulice fláknul na záda, přímo na tašku s notebookem. Oba jsme to naštěstí přežili, ale vlak mi nakonec stejně ujel.
Na letišti to ze začátku vypadalo v pohodě, akorát mi wifi v salónku nějak nechtělo dát IP adresu. Tak jsem offline popíjel Baltiku 7 a čekal, na správný čas, kdy vyrazit ke gate. Když jsem vyrazil, tak se ještě nějakou dobu neodbavovalo, pak nás pustili dovnitř, pak nás zase vyhnali ven (všude jen kusé informace v ruštině, na jedné z informačních tabulí svítila windowsí chyba Access violated), pak nás zase nacpali zpátky do stejného gate - kde už mezitím, co jsme byli venku stihli nacpat taky lidi letící do Ženevy - a několika autobusy začali krmit Airbus A321. To už je poměrně velké letadlo, v pondělí a úterý mají v Rusku nějaké nacionalistické svátky.
V každém případě jsem si měl letadlo dost času prohlédnout - nejdříve jsme čekali na přílet letadla z Bangkoku, ze kterého přesedalo poměrně hodně Čechů, pak nás odmrazili, pak jsme čekali, takže nás museli odmrazit znovu, a pak jsme ještě dlouho čekali na slot. Letušky to moc nezvládaly, když se rozhodly rozdávat asi po dvou hodinách pití, tak zvládli asi pět řad (byl jsem o řadu dále), kapitán je odvolal, abychom ještě další půlhodinu čekali na start. Mezitím se Rusům v letadle začalo chtít čůrat, takže letušky musely odemknout záchody, aby z nich poslední lidi vyhazovali už při najíždění na dráhu. Komedie.
Kdyby pak na mě letuška nechrstla horkou vodu na kafe, tak bych skoro napsal, že let probíhal v pořádku. No co, stane se.
V Praze jsme sedli s dvouapůlhodinovým zpožděním. Když už jsem si myslel, že mám všechno za sebou, tak jsem se v airbridgi nějak zalíbil policejnímu čichacímu psovi, což znamenalo nejprve nechat kolem sebe projít 140 lidí, kteří na mě koukali, jako na dealera, pak se nechat provést půlkou letiště (kde taky všichni koukali) a nakonec vcelku milým celníkům ukázat obsah kufru a tašky. Zejména Jágrovo prádlo, co používám jenom v Moskvě v zimě, se mi moc ukazovat nechtělo.
Do taxíku jsem tak usedl o tři hodiny později, než jsem očekával, docela dost unavený a naštvaný. Tak jsem si chtěl ulevit - a Twitter nefungoval...
Ještě aktualizace: mám rýmu a před cestou letadlem jsem do sebe rval Modafen s pseudoefedrinem, aby mi nepraskly uši. Pomáhá to náramně, ale obávám se, že co ten pes vyčuchal byly použité kapesníky...

USB footswitch za 200 Kč

Jsem muzikant. Hraju v kapele, která není stoprocentně funkční. A ačkoliv sám sice nejsem nějaký tvůrčí typ, občas si pro sebe doma něco nahraju. Mám sice čtyři kytary (dvě basy, akustiku a elektriku ve stádiu zrodu), jinak jsem na tom s hardwarem dost špatně. Mám jen několik kabelů, basový multiefekt a externí zvukovou kartu s nízkoimpedančním vstupem na kytary. Mimo kapelu se tak všechno odehrává v počítači. Bohužel mě vždycky trápilo to, že musím nejdříve zmáčknout něco na klávesnici, pak přesunout ruce na nástroj a začít hrát - ať už při nahrávání, nebo třeba při použití softwarového looperu. Rozhodl jsem se proto pořídit si nožní spínač. Marně jsem hledal něco cenově dostupného, nakonec jsem se nechal inspirovat několika návody na serveru Instructables a vyrobit si jej vlastnoručně z polotovarů.
Jako první jsem si pořídil USB gamepad - z eBaye se dal pořídit i s poštovným zhruba za stovku, což je rozumná cena pro domácí kuchání. Je možné použít i jiné USB periférie - externí numerickou klávesnici, starý joystick nebo i obyčejnou klávesnici (tam by mělo stačit vytrhat většinu kláves a na ty zbývající nalepit něco pro snažší šlapání).
Pak jsem vyrazil do obchodu s elektrotechnikýma součástkama pro nějaké rozumné tlačítka. Měl jsem štěstí - měli přímo nožní spínače (přesněji DPDT přepínače, ze kterých jsem použil pouze dva kontakty ze šesti), kus za 35 korun, měli sice jenom dva, ale pro začátek by to mohlo stačit.
Následně jsem v Tescu zakoupil krabičku na potraviny s dostatečně pevným víkem, aby při sešlápnutí přepínače udrželo. Krabička stála taky zhruba 35 korun.
Gamepad jsem vykuchal, obal zahodil, co se dalo odpájet jsem odpájel a na kontakty jsem připájel dráty k tlačítkům. Vzhledem k tomu, jaké jsem poleno to dopadlo špatně. Nejdříve jsem se pokoušel pájet přímo na tišťák, což mi nešlo a joystick tak teď hlásí dvě tlačítka stále stisknuté. Nakonec jsem využil dráty vedoucí k pomocné desce plošných spojů - znamená to sice, že se tlačítka přepínače hlásí jako tlačítko 6 a tlačítko 8, ale v důsledku to nevadí.
Nakonec jsem rozžhaveným hřebíkem vypálil v krabičce díry na tlačítka, průchodovou díru na kabel, na kabelu udělal uzel, elektroniku nacpal do krabičky, bezpečně uchytil stříbrnou páskou a bylo hotovo.
Pro konverzi používám dvě různé aplikace - pomocí AutoHotkey převádím joysticková data na stisky kláves na klávesnici, pomocí MJoy je možné konvertovat přímo na MIDI data použitelné v hudebních aplikacích. Spektrum použití se samozřejmě neomezuje jenom na hudbu - jenom namátkou mě napadají počítačové hry, nebo třeba skrývání počítačových her před blížícím se šéfem. Ani potenciál gamepadu jsem nevyužil - tlačítek je k dispozici čtrnáct a k tomu čtyři analogové osy (které by se daly třeba napojit na externí expression pedal). A taky by se do průsvitné krabičky dala přidat nějaká hezká LED dioda!

Food, Inc.

K filmu Food, Inc. jsem jako masožravec přistupoval s tím, že na to asi neskočím, ale přece jenom jsem mu určitou minimální šanci na mé osvícení dával. Nepřišlo.
Film to vůbec není špatný, dokoukal jsem ho - po malých částech, jak mi čas dovolil, ale na každý další kousek jsem se vždycky těšil. Je hezky natočený, vizuální záběry jsou působivé - a nemyslím jenom záběry šokující, ale třeba ten práškující vrtulník byl lahůdka. Grafika pěkná, hudba perfektní.
Co se týče obsahu, tak to je slabší. Tedy - kdybych nepřemýšlel a bral všechno tak jak, to ve filmu je, tak jsem asi ohromen. Ale stačilo přemýšlet jenom trošku, aby bylo vidět, jak si film sám sobě protiřečí. Část filmu (např. o firmě, která produkuje GMO soju) byla o totálním selhání státu a soudní moci. O tom, jak jsou lidi z korporací napojeni na administraci a regulační orgány. A hned poté následuje volání po přísnější regulaci. Část je o tom, jak firmy vyrábějí jídlo extrémně levně, část je o rodinách, které si nemohou dovolit "kvalitní" jídlo a tak musí jíst to levné. Co by jedli, kdyby levné nebylo? Nehledě na to, jestli by ho bylo dost - ale pěstovat cokoliv tak, aby toho bylo hodně, je podle filmu taky hřích.
Film klade hodně otázek a nabízí na ně jen velmi málo odpovědí. Kritizuje, ale navrhuje nerealistická řešení. Ale skutečně stojí za shlédnutí, už jenom jako hezká ukázka neodpovědného aktivizmu...