20 února 2010

... to bych si ze všeho nejvíc nepřál

Včerejší cesta z Moskvy domů byla hrozná. Začalo to už při přesunu z hotelu na nádraží - táhnul jsem za sebou kufřík na kolečkách, přehlídnul jsem pod čerstvým sněhem ledovou plotnu a jak jsem měl větší setrvačnost, než ten kufřík, tak jsem sebou uprostřed ulice fláknul na záda, přímo na tašku s notebookem. Oba jsme to naštěstí přežili, ale vlak mi nakonec stejně ujel.
Na letišti to ze začátku vypadalo v pohodě, akorát mi wifi v salónku nějak nechtělo dát IP adresu. Tak jsem offline popíjel Baltiku 7 a čekal, na správný čas, kdy vyrazit ke gate. Když jsem vyrazil, tak se ještě nějakou dobu neodbavovalo, pak nás pustili dovnitř, pak nás zase vyhnali ven (všude jen kusé informace v ruštině, na jedné z informačních tabulí svítila windowsí chyba Access violated), pak nás zase nacpali zpátky do stejného gate - kde už mezitím, co jsme byli venku stihli nacpat taky lidi letící do Ženevy - a několika autobusy začali krmit Airbus A321. To už je poměrně velké letadlo, v pondělí a úterý mají v Rusku nějaké nacionalistické svátky.
V každém případě jsem si měl letadlo dost času prohlédnout - nejdříve jsme čekali na přílet letadla z Bangkoku, ze kterého přesedalo poměrně hodně Čechů, pak nás odmrazili, pak jsme čekali, takže nás museli odmrazit znovu, a pak jsme ještě dlouho čekali na slot. Letušky to moc nezvládaly, když se rozhodly rozdávat asi po dvou hodinách pití, tak zvládli asi pět řad (byl jsem o řadu dále), kapitán je odvolal, abychom ještě další půlhodinu čekali na start. Mezitím se Rusům v letadle začalo chtít čůrat, takže letušky musely odemknout záchody, aby z nich poslední lidi vyhazovali už při najíždění na dráhu. Komedie.
Kdyby pak na mě letuška nechrstla horkou vodu na kafe, tak bych skoro napsal, že let probíhal v pořádku. No co, stane se.
V Praze jsme sedli s dvouapůlhodinovým zpožděním. Když už jsem si myslel, že mám všechno za sebou, tak jsem se v airbridgi nějak zalíbil policejnímu čichacímu psovi, což znamenalo nejprve nechat kolem sebe projít 140 lidí, kteří na mě koukali, jako na dealera, pak se nechat provést půlkou letiště (kde taky všichni koukali) a nakonec vcelku milým celníkům ukázat obsah kufru a tašky. Zejména Jágrovo prádlo, co používám jenom v Moskvě v zimě, se mi moc ukazovat nechtělo.
Do taxíku jsem tak usedl o tři hodiny později, než jsem očekával, docela dost unavený a naštvaný. Tak jsem si chtěl ulevit - a Twitter nefungoval...
Ještě aktualizace: mám rýmu a před cestou letadlem jsem do sebe rval Modafen s pseudoefedrinem, aby mi nepraskly uši. Pomáhá to náramně, ale obávám se, že co ten pes vyčuchal byly použité kapesníky...

08 února 2010

USB footswitch za 200 Kč


Jsem muzikant. Hraju v kapele, která není stoprocentně funkční. A ačkoliv sám sice nejsem nějaký tvůrčí typ, občas si pro sebe doma něco nahraju. Mám sice čtyři kytary (dvě basy, akustiku a elektriku ve stádiu zrodu), jinak jsem na tom s hardwarem dost špatně. Mám jen několik kabelů, basový multiefekt a externí zvukovou kartu s nízkoimpedančním vstupem na kytary. Mimo kapelu se tak všechno odehrává v počítači. Bohužel mě vždycky trápilo to, že musím nejdříve zmáčknout něco na klávesnici, pak přesunout ruce na nástroj a začít hrát - ať už při nahrávání, nebo třeba při použití softwarového looperu. Rozhodl jsem se proto pořídit si nožní spínač. Marně jsem hledal něco cenově dostupného, nakonec jsem se nechal inspirovat několika návody na serveru Instructables a vyrobit si jej vlastnoručně z polotovarů.
Jako první jsem si pořídil USB gamepad - z eBaye se dal pořídit i s poštovným zhruba za stovku, což je rozumná cena pro domácí kuchání. Je možné použít i jiné USB periférie - externí numerickou klávesnici, starý joystick nebo i obyčejnou klávesnici (tam by mělo stačit vytrhat většinu kláves a na ty zbývající nalepit něco pro snažší šlapání).
Pak jsem vyrazil do obchodu s elektrotechnikýma součástkama pro nějaké rozumné tlačítka. Měl jsem štěstí - měli přímo nožní spínače (přesněji DPDT přepínače, ze kterých jsem použil pouze dva kontakty ze šesti), kus za 35 korun, měli sice jenom dva, ale pro začátek by to mohlo stačit.
Následně jsem v Tescu zakoupil krabičku na potraviny s dostatečně pevným víkem, aby při sešlápnutí přepínače udrželo. Krabička stála taky zhruba 35 korun.
Gamepad jsem vykuchal, obal zahodil, co se dalo odpájet jsem odpájel a na kontakty jsem připájel dráty k tlačítkům. Vzhledem k tomu, jaké jsem poleno to dopadlo špatně. Nejdříve jsem se pokoušel pájet přímo na tišťák, což mi nešlo a joystick tak teď hlásí dvě tlačítka stále stisknuté. Nakonec jsem využil dráty vedoucí k pomocné desce plošných spojů - znamená to sice, že se tlačítka přepínače hlásí jako tlačítko 6 a tlačítko 8, ale v důsledku to nevadí.
Nakonec jsem rozžhaveným hřebíkem vypálil v krabičce díry na tlačítka, průchodovou díru na kabel, na kabelu udělal uzel, elektroniku nacpal do krabičky, bezpečně uchytil stříbrnou páskou a bylo hotovo.
Pro konverzi používám dvě různé aplikace - pomocí AutoHotkey převádím joysticková data na stisky kláves na klávesnici, pomocí MJoy je možné konvertovat přímo na MIDI data použitelné v hudebních aplikacích. Spektrum použití se samozřejmě neomezuje jenom na hudbu - jenom namátkou mě napadají počítačové hry, nebo třeba skrývání počítačových her před blížícím se šéfem. Ani potenciál gamepadu jsem nevyužil - tlačítek je k dispozici čtrnáct a k tomu čtyři analogové osy (které by se daly třeba napojit na externí expression pedal). A taky by se do průsvitné krabičky dala přidat nějaká hezká LED dioda!