04 června 2015

Sluníčkové dobrodružství

Když se v roce 2005 podařilo Stevu Fossetovi obletět zeměkouli sólo a nonstop v letounu Virgin Atlantic GlobalFlyer, skončilo zatím poslední velké dobrodružství v letectví. Teď, po deseti letech, opět zažíváme něco, co lze sledovat se zatajeným dechem. A také trochu se smíšenými pocity. Zemi tentokrát oblétá stroj Solar Impulse 2, poháněný pouze slunečními paprsky.
Odhlédněme od pohledu otce Richarda Feynmana, podle kterého byl solární energií poháněný, drobnou oklikou přes přesličky a dinosaury, již letoun bratří Wrightů. Solar Impulse 2 má s tímto strojem společné tři věci - podobný výkon motorů, který oba stroje potřebovaly pro let, místo na úplném začátku části letecké historie a značnou praktickou nepoužitelnost. Je to na naši dobu úžasný kus techniky - letadlo s rozpětím větším než Boeing 747 váží 2,3 tuny, jen o zlomek více, než rodinný automobil optimalizovaný pro EuroNCAP hvězdičky. Celá horní plocha je pokrytá solárními panely, které dodávají dostatek energie na to, aby se přes den dokázaly lithium iontové baterie dobít tak, aby bylo možné letět i v noci. Rychlost letu se pohybuje mezi 60 km/h v noci a nejvíce 140 km/h ve dne. Vzhledem k tomu, že se tedy jedné v podstatě o obří větroň, využívají se jak vzdušné proudy (se kterými se samozřejmě počítá i při běžné komerční letecké dopravě), tak potenciální energie, kdy si Solar Impulse přes den nastoupá cenné metry a v noci zase pomalu klouže níže.
V ideálním světě by bylo všechno v pořádku, ale na naší modré planetě se vyskytují jevy jako třeba vítr nebo mraky. Proto je třeba každou misi plánovat tak, aby se využil vítr vanoucí správným směrem, naopak aby nebyl protivítr, který by dále snížil již tak poměrně nízkou rychlost stroje. Koneckonců, při letu do Čchung-čchingu v jednu chvíli Solar Impulse díky protivětru oproti zemi couval. V plné nahotě se tyto nevýhody projevily při plánovaném přeletu Pacifiku z Nankingu na Havaj.
V čínské metropoli tým vyčkával skoro pět týdnů, než nastaly ty pravé podmínky - správný vítr a absence oblačnosti, která by omezila účinnost solárních článků. Během dvoudenního letu pak byly vidět zajímavé manévry, kdy stroj opustil nejkratší trasu kvůli cirrovité oblačnosti (to jsou takové ty průsvitné řasy ve velkých výškách, žádná těžká černá oblaka) a v jednu chvíli letěl nazpět, aby byly solární panely optimálně natočeny vůči Slunci. Nakonec byla mise po dvou dnech přerušena - a trvalo skoro osm hodin, než se podařilo vyčkávající letoun dostat na zem. V synchronizovaném baletu, jakým je řízení letového provozu v tak přetížené oblasti, jakou je Japonsko, se špatně hledá místo pro stroj, který se během přiblížení pohybuje pětinovou rychlostí proti běžné letecké dopravě. Navíc dříve, než stihl podpůrný tým postavit mobilní hangár, poškodil vítr křidélko zaparkovaného letadla, které tak čeká nejméně týden na opravu.
Sám nevím, co si o tom mám myslet. Technologicky je to úžasná záležitost. Odvaha pilota André Borschberga vydat se na šestidenní cestu nad oceán s těmito omezeními je obdivuhodná, to je to velké dobrodružství. Ale uniká mi ten smysl. Kolem celé akce probíhá kampaň, jejímž středobodem je nulová spotřeba paliva. Ano, Charles Lindbergh uletěl při transatlantickém přeletu na litr paliva šest mil, dnešní dopravní letadla převezou pasažéra o více než 40 kilometrů na litr; nula to ale není. Postavit superlehký stroj bez "fosilních" plastů ale asi taky nejde. A ta omezení - nízká cestovní rychlost, dlouhá čekání na povětrnostní podmínky, oblétávání jinak letecky optimálního počasí - jsou jen úsměvnou metaforou toho, co s sebou nese spása lidstva jen obnovitelnými zdroji.
Oba piloti, jak André Borschberg, tak Bertrand Piccard, se po neplánovaném přistání v Nagoji nechali na Twitteru slyšet, že je to sice nepříjemné, ale přesto ze špatného může vždy vyplynout něco dobrého. Oběma pánům tento přístup závidím a velmi jim přeji, aby jejich cesta skončila i cílem. Ale vzhledem k tomu, že běžný frequent flyer není zrovna zenovým mistrem, je tak skutečně využitelná solární doprava zatím stále v nedohlednu.