Food, Inc.

K filmu Food, Inc. jsem jako masožravec přistupoval s tím, že na to asi neskočím, ale přece jenom jsem mu určitou minimální šanci na mé osvícení dával. Nepřišlo.
Film to vůbec není špatný, dokoukal jsem ho - po malých částech, jak mi čas dovolil, ale na každý další kousek jsem se vždycky těšil. Je hezky natočený, vizuální záběry jsou působivé - a nemyslím jenom záběry šokující, ale třeba ten práškující vrtulník byl lahůdka. Grafika pěkná, hudba perfektní.
Co se týče obsahu, tak to je slabší. Tedy - kdybych nepřemýšlel a bral všechno tak jak, to ve filmu je, tak jsem asi ohromen. Ale stačilo přemýšlet jenom trošku, aby bylo vidět, jak si film sám sobě protiřečí. Část filmu (např. o firmě, která produkuje GMO soju) byla o totálním selhání státu a soudní moci. O tom, jak jsou lidi z korporací napojeni na administraci a regulační orgány. A hned poté následuje volání po přísnější regulaci. Část je o tom, jak firmy vyrábějí jídlo extrémně levně, část je o rodinách, které si nemohou dovolit "kvalitní" jídlo a tak musí jíst to levné. Co by jedli, kdyby levné nebylo? Nehledě na to, jestli by ho bylo dost - ale pěstovat cokoliv tak, aby toho bylo hodně, je podle filmu taky hřích.
Film klade hodně otázek a nabízí na ně jen velmi málo odpovědí. Kritizuje, ale navrhuje nerealistická řešení. Ale skutečně stojí za shlédnutí, už jenom jako hezká ukázka neodpovědného aktivizmu...

Zpráva o stavu tachometrů

Když jsem si kupoval své první auto, překvapilo mě, jak měla většina nabízených aut mezi 95 a 105 tisíci kilometry. Teď, kdy začínám pomalu přemýšlet o výměně, jsem si na to opět vzpomněl a rozhodl se do celé věci proniknout trošku hlouběji - vezmu z nějakého serveru nějakou větší množinu dat a trošku ji rozpitvám. Toto jsem udělal a výsledky nabízím - interpretaci ale raději nechávám na vás.
Jako vzorek byla zvolena Škoda Octavia se vznětovým motorem - je to auto, jakých je tady spousta, je to bohužel v určitém ohledu "status symbol" a velké klišé a hlavně - v autě se dokáže hrabat skutečně leckdo. Základní soubor tvořilo asi 2700 aut, z nich jsem odstraněním viditelně nepravděpodobných kombinací hodnot získal 2665 vozů.
Nejdříve tedy souhrnně - průměrná Oktávka fdýzlu v nabídce je zhruba pět let stará, má na tachometru (úmyslně neříkám najeto) asi 120 tisíc kilometrů a stojí necelých 240 tisíc korun. Medián se od průměru tolik neliší - čtyřletý stroj se 128 tisíci km za necelých 230 tisíc Kč. Žádná další data jsem nesledoval, zejména protože by to docela zkomplikovalo "harvesting".
Co se týče roku uvedení vozidla do provozu - tam asi není moc co řešit. Je to objektivní údaj, který toho o vozidle samotném moc neřekne. O něco zajímavější je cena - tak jsem se jí podíval na zoubek. Jak závislost vypadá nejlépe vysvětluje následující graf - na horizontální ose je netypicky závislá proměnná, tedy cena, levá vertikální osa popisuje kilometry a patří k ní modré body, pravá osa popisuje roky a patří k ní body žluté. Všechny stupnice jsou lineární.
Co je ale mnohem zajímavější je kilometrový proběh. Očekával jsem, že existují určité psychologické hranice, které ovlivňují trh s ojetými vozy. Například, že lidé prodávají auta před dosažením určitého stavu, od kterého považují auto za příliš ojeté. Stejně tak lidé nakupují auta před určitou hranicí, od které auto začíná směřovat k vraku. Nebo naopak od určité hranice, kdy je auto dobře zajeté, má nejlepší cenu a podobně. No a do třetice - pokud se kilometry skutečně stáčejí, tak se asi nebudou stáčet na základě generátoru náhodných čísel.
První faktor, kterého jsem si všimnul je, že vozidel, které mají na kilometrovníku poslední čtyři číslice mezi 5000 a 9999 je nabízeno zhruba o 15 procent více, než těch, kterým odometr končí 0000 až 4999 - samozřejmě jsem vyřadil inzeráty, kde byly kilometry zaokrouhlené. Desetitisícovky kilometrů tedy psychologickou hranicí jsou. Extrémně se to projevuje v případě 30 tisíc kilometrů ("dobře zajeté auto", "roční vůz") a pak od 120 tisíc do 160 tisíc kilometrů - na grafu můžete vidět zuby.
Když se ale vrátím k samotnému začátku článku, tak jsem byl velmi zklamán - 100 000 kilometrů nijak významně nevypadá. Možná jako blok od 90 do 110 tisíc kilometrů, tam určitý nárůst vidět je. Ale tak dramatické jak jsem to očekával to skutečně není. Mnohem výrazněji vypadají hranice 20, 30, 60/65, 120, 130, 140, 150 a 160 tisíc kilometrů.
Zajímavý je taky poměr mezi najetými kilometry a stářím. Ročně najede naše průměrná Oktávka asi 28 tisíc kilometrů. Neplatí to ale pro všechny auta - čím je auto starší, tím toho za rok najede méně. Důvodů mě napadá několik - buď skutečně končí hodně ojetá auta na vrakáči, nebo se se staršími auty skutečně jezdí méně - anebo jsou ty tachometry prostě přetočené. V každém případě - průměrné pětileté auto má najeto necelých 130000 km, zatímco dvakrát tak staré jen o 31000 km, tedy o necelou čtvrtinu, více. Tento první graf ukazuje průměr najetých kilometrů podle roku výroby vozu:Druhý graf zobrazuje v podstatě totéž - průměrný kilometrový proběh podle stáří vozu. Zde je vidět, jak od čtvrtého roku stáří kilometráž roste jenom symbolicky.

Nakonec jsem se zaměřil na hledání jakéhosi optima pro nákup vozu - tedy kolik kilometrů zbývající životnosti získám za jednu korunu ceny. Jako strop životnosti jsem zvolil 400 tisíc kilometrů (tedy více, než kterékoliv z nabízených aut) a rozdíl mezi stavem tachometru a stropem vydělil cenou vozu. Samozřejmě zde chybí jeden důležitý faktor - s najetými kilometry a nezávisle na nich také se stářím vozu rostou předpokládané servisní náklady, které stlačují toto optimum směrem dolů, a také málokdo dojíždí auta až na samý práh životnosti, ale pro zjednodušení tedy alespoň toto. Jak vidíte na grafu níže, vyšel mi docela hezký kopec s vrcholem mezi 140 a 210 tisíci, kdy za korunu získáme 1,5 km zbývající životnosti. Osobně bych tomuto ale ve stínu předchozích grafů moc nevěřil.
Abych to shrnul - nevím. Průměry najetých kilometrů ve vztahu ke stáří ve mně určité pochybnosti vzbuzují, na druhou stranu jsem čekal mnohem větší skoky u určitých psychologických hranic. Kde mám hledat, až si budu kupovat další auto, tedy moc nevím - ale asi si tu analýzu ještě zopakuju, protože to dieselová Oktávka stejně nebude.

Škola smyku v Mostě

K narozeninám jsem dostal poukázku na školu smyku v Mostě. Tu školu smyku, kterou jsem o pár týdnů dříve doporučoval jako dárek pro kamaráda. Domluvili jsme se tedy a minulou sobotu vyrazili pod hrad Hněvín.
Očekávání jsem měl smíšená - od teorie jsem nic moc nového neočekával, v praktické části jsem si chtěl hlavně vyzkoušet jaké to bude s vozem, který po třech a půl letech společného ježdění znám důvěrně. Samotný zkušební polygon pro mě novinkou nebyl - před pár lety jsem v rámci marketingové akce cigaretové značky West vodil po kluzných plochách polygonu v rakouském Teesdorfu různé Mercedesy (musel jsem tehdy podepsat papír, že jsem kuřák). O autu jsem si říkal, že ho znám dobře, už jsme spolu proklouzali dvě zimy (ty druhé dvě nebyl sníh), zvládli jeden automobilový slalom, na limitu projeli nejednu zatáčku a nejeden kruhový objezd.
Teoretická lekce zabrala zhruba dvě hodiny včetně přestávky a splnila to co jsem očekával. Tedy - bylo to profesionální, zábavné, interaktivní, ale nic nového jsem se nedozvěděl. Tím nechci říct nic špatného - obsah byl přiměřený, zjednodušení odpovídalo rozsahu kurzu a tomu, co jsou schopni běžné posluchači pojmout, ale přece jenom jsem byl už trošku dále.
Následovala ta zajímavější část - čtyři padesátiminutové bloky za volantem. Rozdělili nás na poloviny po dvanácti vozech, nafasovali jsme vysílačky a vyrazili na první cvičiště. V jednu chvíli polygon sdílelo šest skupin vozidel (dvě skupiny běžných kurzů, dvě s odpočtem bodů a dvě motocyklové), takže pořadí není fixní.
Jako první jsme se dostali na tu slavnou úhybnou desku, bez které si člověk ani body neumaže. Tedy - konstantní rychlostí s nohou na plynu se najíždí na desku, která "uhne" pod zadní nápravou na předem neurčenou stranu, čímž vyvolá přetáčivý smyk. Za deskou je kluzná plocha a případně se začnou objevovat vodní stěny, kterým je třeba se vyhnout. Úžasná zábava, ale v praxi jsem se s podobným smykem potkal akorát jedinkrát - ve vypůjčeném autě se zimníma vpředu, letníma vzadu a na čerstvém sněhu. Docela mi to šlo, takže sebevědomí neutrpělo hned na začátku.
Utrpělo až na druhém, relativně nejjednodušším, cvičení. Rozjet se na rychlost v, na daném místě dupnout na brzdu a zastavit. Na asfaltu, na kluzné fólii, zpátky možnost využít slalomovou trať. Najednou zjišťuji, že neumím brzdit - že jdu na brzdu moc opatrně, že na ní málo šlapu, že mám tendenci ubírat. Po několika opakováních se to lepší, nastupuji líp, opírám se až se opěradlo prohýbá a o zbytek se stará ABS. Ale špatný pocit zůstává. Zajímavý je taky "bazének", kde si člověk vyzkouší totální aquaplaning.
První blok po obědě byl rozdělený na dvě části. Nejprve jsme zkoušeli klasický losí test, tedy přejezd z pruhu do pruhu a zpět bez výraznější změny rychlosti. To jsem si opět užíval, kroucení volantem mi asi fakt jde a zvládám i nejvyšší rychlost, kdy musím při každé změně směru řešit jeden smyk (nedotáčivý-přetáčivý-nedotáčivý-přetáčivý). Následuje jeden výchovný losí test se špatným držením volantu, kdy instruktor nestačí vracet kuželky na své místo. Druhá polovina se odehrává na šikaně z kuželů z kopce, účelem je asi získat cit pro přenos hmotnosti.
Poslední blok byl královský - rovný úsek z kopce, pod kopcem zatáčka doleva, to vše pokryto kluznou fólií. Kdybych tady mohl strávit den úplně sám, asi bych se stal o hodně lepším řidičem - cvičení obsahují všechno: brždění na kluzkém povrchu z kopce, vyhýbání se překážkám, průjezd kluzkou zatáčkou, boj s nedotáčivým i přetáčivým (asi vlivem špatně nasazených pneumatik) smykem. V padesáti minutách jsem se asi o tolik lepším řidičem nestal, hrozně jsem si ale tuto syntézu a asi i nejreálnější část cvičení užíval.
No a to bylo všechno - asi toho bylo málo pro nějaké výrazné zlepšení. Ale zase toho bylo dost pro to, aby člověk pochopil, že za limitem se některé věci dějí trošku rychleji a složitěji než očekával.

Jak vyrobit duhu

Duhu vyrobíte velmi snadno. Potřebujete jenom vodu a slunce na správném místě - a to ne v duši, ale přesně za vašimi zády, ideálně nějakých 40-42° nad obzorem (výpočet například zde). No a pak už jenom před sebou vodu nějak rozprsknout a je to. Jak rozprsknout nechám na vás, na fotce vlevo je to z hadice, profíci používají hasičská auta.
Jenom nevyrábějte Hnutí DUHA, jedno bohatě stačí.

Deep Purple v Praze, 4.5.2009

K Deep Purple jsem se dostal poměrně pozdě - v roce 1996, přesto v pravou chvíli svého života - v šestnácti letech, kdy jsem začal vnímat hodnoty v hudbě trošku jinak. Prostředkem mi byly tehdy ještě přehrané audiokazety a výběr byl skvělý - In Rock, Fireball a podivný výběr Progression obsahující klíčové věci z Perfect Strangers a několik dalších kousků, včetně Hush, Black Night a živáku Smoke on the Water.
V roce 1998 jsem měl možnost jejich sedmou sestavu vidět naživo v Praze. Z koncertu jsem odcházel naprosto nadšený, klasická čtveřice splnila mé očekávání a Steve Morse je naprosto překonal. Když se teď v roce 2009 měli zase objevit, zauvažoval jsem, že by stálo za to je ještě jednou vidět. Na YouTube jsem zjistil, že Don Airey není Jon Lord, ale za zkouknutí stojí, a bylo rozhodnuto.
Koncert jsem ne vlastním rozhodnutím sledoval z tribuny - což asi dost ovlivnilo mé vnímání, zvuk tam byl asi trošku jiný, hlavně si ale člověk drží určitý odstup a není tak snadné řvát "smoooooouk on z vooooooooootr, end fajr in z skaj".
Od předkapely Taknatudu jsem po vyslechnutí asi třiceti sekund jedné písně z webu moc nečekal a zhruba to jsem dostal. Řemeslně to bylo velmi zručné, ale zoufale mě to nebavilo.
Deep Purple byli ovšem super. Od samotného Highway Star bylo ale slyšet, že Ian Gillan nezpívá úplně naplno - a spíše bych řekl, že byl dočasně indisponovaný, ve výškách si často ulevoval, intonačně to taky nebylo stoprocentní, postupně se ale docela rozjel. Naštěstí díky YouTube vím, že na to stále má a jeho hlas je po tolika letech používání stále úžasný.
Nejvýše bych asi vyzvednul Iana Paice - ten chlap je stále mašina, buší do bicích jako blázen; a přitom neustále jemně swinguje a táhne kapelu dopředu. Byla to radost se na něj koukat a poslouchat.
Klávesáka Dona Aireyho nedokážu a ani nechci srovnávat s Jonem Lordem. Hrál ale slušně a docela mě bavil. Jeho klávesové sólo bylo příjemně pestré, od analogového synťáku přes klavír až po závěrečné apokalyptické dunění Hammondek. Do kapely perfektně zapadnul.
Roger Glover je dělník, který hraje přesně to co je potřeba a vypadá při tom, že se hrozně baví. Nic víc jsem nečekal a stačilo to.
Steve Morse mě tentokrát neuhranul tolik jako v osmadevadesátém. Jeho způsob hry na kytaru je úžasný, využití volume poťáku typické, a po jeho sóle jsem se musel jít podívat na web Musicmanu, jak má vlastně ty čtyři snímače prodrátované, že je schopný tolik měnit zvuky (prodrátované je má šíleně, smysl to dává asi jenom jemu). Přišlo mi ale, že nehrál úplně naplno a semtam byla slyšet i nějaká ta chybička.
Nejvíce jsem se těšil na Sometimes I Feel Like Screaming - dramatickou věc z alba Purpendicular, kterou jsem poprvé slyšel právě na koncertě v roce 1998, a zůstala mi tehdy hodně hluboko v hlavě. Navíc jsme ji nedávno začali hrát v kapele. Bylo to ovšem největší zklamání koncertu, Morse celou věc rozjel příliš rychle a tak trošku jí pak chyběla hloubka. To že místo série modulací na konci přišla skvělá instrumentálka Well Dressed Guitar asi bylo i dobře.
Radost mi udělali taky Fireballem, který jsem podle předchozích setlistů nečekal - naopak mě mrzelo vynechání Maybe I'm a Leo.
To je ale tak všechno co můžu ke koncertu napsat - zbytek mi totiž přišel jako flashback toho, co jsem viděl před jedenácti lety, jako revival Deep Purple hraný samotnými Deep Purple. Nechybělo jediné klišé - Vltava v klávesovém sólu (kterou publikum očekávalo natolik, že jí rozpoznalo už podle "zurčení"), Paiceho jednoruký virbl na konci sóla a samozřejmě "I can't hear you" mezi refrény Smoke on the Water.
Odcházel jsem tak trošku posmutnělý - ale přitom byl koncert úžasný, výkony skvělé a hudba perfektní. Na další koncert už ale nepůjdu, vím, že zážitek z před jedenácti let to už nepřekoná.

Nemyslíš, zaplatíš!

Úplně jsem zapomněl dát sem video, které jsem nedávno natočil. Původně jsem chtěl pobavit kluka videem s jeho hračkama, ale cynik ve mně to nějak zvrhnul, takže jsem mu nakonec výsledné video ani neukázal (našel a pustil si ho ve foťáku sám). Filip Renč by se měl podívat, jak natočit za pár minut a skoro zdarma video, které obsahuje všechna klišé, sportovní vozy s piráty za volantem, rychle jedoucí kamión, železniční přejezd a nakonec katastrofu. Posuďte sami.

Airbus A380 nad Prahou

V neděli jsem tak seděl u kafe na zahrádce a měl po ruce foťák. Jako obvykle to skončilo tím, že jsem začal fotit contraily - a hned první letadlo mi udělalo radost:
Podle barevného schématu to vypadalo na Qantas, nějak se mi nezdála silueta - a skutečně, podařilo se mi vyfotit Airbus A380. Ověřeno podle flightstats.com: let QF 32, London Heathrow (LHR) - Singapore Changi (SIN), Airbus Industrie A380-800. Z Londýna startoval ve 12.58, Prahu přelétal v 15.35 a v Singapuru byl s třináctiminutovým zpožděním v pondělí v 8.23 (vše v lokálních časech). Myslím, že začnu zase více fotit přelety.

Auto v lese

Terénní schopnosti Opelu Agila nejsou evidentně nijak speciální, dolů to docela šlo, nahoru už ne. Já se hlavně ale ptám: proč?Ke spatření zde.

Čtenářský deník Vánoční

Přiženil jsem se do rodiny, kde se na Vánoce pod stromečkem sejde tak 5-8 knih na osobu, letos jsem to nesečetl všechno, ale tipuji, že se to šplhalo k padesátce. Vkus je taky na vysoké úrovni, takže po Vánocích je vždycky co číst. Už jsem stihnul přečíst první dvě knížky a rád bych se podělil o hodnocení.
Jako první jsem četl knihu Cesta od Cormaca McCarthyho. Na první pohled mě nezaujala, ale žena z ní byla tak upřímně vyděšená, že jsem to zkusil. Páska na přebalu slibovala Pulitzerovu cenu, text na záložkách obalu zajímavé čtení. Nakonec jsem byl ale trošku zklamaný - nevím proč, ale McCarthyho líčení postapokalyptického (to slovo tam fakt je) světa mi hned na začátku připomnělo Kulhánka, a tak jsem tam celou dobu čekal nějaké upíry nebo aspoň slušnější zbraně. Tím jsem se možná podvědomě připravil o šanci pochopit nějaký hlubší význam, který tam snad má být - ale toho cynika ve mně to prostě nedostalo. A konec mě zklamal. Takže chlapi ať si radši přečtou Kulhánka, ženy v tom najdou upřímné vyděšení a spoustu metafor, které tam podle mého názoru nejsou.
Tím jsem odbyl seriózní beletrii a šáhnul po knize s brakovým názvem Špeky, kterou napsal Rob Grant, jeden ze scénáristů populárního Červeného trpaslíka. A hned jsem ožil - ohromně jsem se bavil, Grant je skutečně komediální talent a několikrát jsem se smál nahlas, navíc hlubších významů jsem tam našel asi tak stejně jako v Cestě. Příběh anorektičky Hayleigh místy skutečně mrazí a možná skončí až příliš dobře, "konceptuolog" Jeremy je zanořen do klasického případu plýtvání veřejnými penězi a televizní kuchař Grenville mi byl sympatický už jen svou výbušností. Všechny tři příběhy se nakonec spojí, možná až příliš křečovitě a happyendově, ale knížka naplnila bohatě to, co jsem od ní čekal.
Podtrženo a sečteno - Pulitzera by měl dostat Kulhánek.

Nemám rád Krtečka

Asi jsem v tom docela ojedinělý a určitě mě bude spousta lidí považovat za bezcitného cynika, ale nemám rád Krtečka. Jako dítěti se mi to asi docela líbilo, matně vzpomínám, jak jsem trpěl se žíznivýma kytkama, co chtějí "vodu vodu vodu vodu" a asi jsem byl i rád, že to Krtek vyřešil. Ale když na to teď občas koukám se synem, tak mě Krteček čím dál více štve - je to naprosto netolerantní hajzlík, který vidí svět naprosto černobíle, ve všem má jasno - a hlavně svůj názor naprosto neskrupulózně prosazuje.
Nejhorší je v tom díl Krtek a buldozer, ten jsem doma zakázal a smazal. Rozeberme si to postupně: nejprve jsme svědky úžasné přírodní idylky, čistá voda, kterou pijí ptáčci, Krtek s ní zalévá zahrádku s barevnými kytičkami, cvrček hraje na housličky. Idylka končí po necelých dvou minutách, kdy se Krtek nedívá na cestu a narazí do sloupku (animace vypráví spíše, že "někdo zlý postavil Krtkovi do cesty sloupek, aby se o něj zabil"). Sloupků je kolem náhle celá řada a z ptačí perspektivy to vypadá, že se to Krtkovi a jiným obyvatelům dané lokality líbit nebude. Ano, přijíždí buldozer, který kromě toho, že připravuje silnici, také kácí stromy a hrozně černě kouří. Za chvíli se dozvídáme celou krutou pravdu - silnice vede přes Krtkův záhonek s kytkama! Jsme tedy svědky klasického problému, kdy silnici, sklad jaderného odpadu, paralelní runway a podobně potřebujeme, ale nesmí být tam, kde zrovna bydlím. Buldozer ovšem nediskutuje a svou nekompromisnost předvede průjezdem vzrostlým smrkovým lesem a tím, že neraguje na citově vydírající cvrčkovu hudbu (já bych nereagoval taky, nemá moc dobrý tón ani intonaci), na Krtkův protitlak (viz druhý Newtonův zákon) ani na letecké bombardování zaschlým trusem. Navíc se zde dozvídáme, že buldozer není buldozer, ale bojové vozidlo pěchoty vybavené radlicí. Použití takovéto techniky je zde namístě, jsme svědky dalšího útoku hroudou hlíny. Následují další ekoteroristické akce: zpomalení postupu bévépéčka vykopáním díry hned za dalším vzrostlým lesem a nakonec ultimátní trumf: přesunutí vytyčené trasy mimo Krtkovu zahrádku, čemuž se ten černý fracek hrozně škodolibě směje.
Možná to přeháním, ale rozhodně bych svému synovi nechtěl ukazovat pohádku, kde je silnice výhradně zlá, staví se napříč vzrostlým lesem bez nějakých dalších diskuzí a je možné se jí bránit destrukcí bagru a přestavěním kolíků. Není to žádná pohádka, dobro proti zlu, je to zlo proti zlu.
Dalším adeptem je Krtek a televizor (neplést prosím s knihou Krtek a televize, kde se jen praví, že ačkoliv v televizi mohou být prospěšné věci, tak je to stejně zlo, kterému každý kromě Krtka podlehne a je tak třeba raději sportovat). Tam Krtek kromě kopání krtinců, které by se snad dalo ještě odpustit, dráždí zahradníka jakousi foukačkou a pak se diví, že se zahradník snaží využít radu "zničit krtka". Situaci neprospěje ani to, že se Krtek snaží cenzurovat nepohodlný televizní program zničením antény (což navíc vnese do dětské hlavičky zmatek, jaktože se neotočil obraz, když táta po změně polarizace digitálního terestrického vysílání položil anténu na bok). Místo toho, aby Krtek sklapnul a šel se někam zahrabat, tak ještě ubohého důchodce provokuje, vysmívá se mu a úmyslně mu zdevastuje celou zahradu. Svého činu pak naštěstí lituje a zahradu spolu s myškou uvede do lepšího než původního stavu, ale to nijak nesvědčí o jeho morálních kvalitách, v nebezpečí života člověk (a asi i Krtek) udělá předposraně leccos.
Abych jen nekritizoval - některé epizody jsou minimálně zajímavé, jako například díl Krtek a maminka, která přes svoji určitou idiocii dokáže dítěti vysvětlit jak je to s porodem. No a pak ta naprostá klasika, zejména Krtek a autíčko (1 a 2), kde skvělé animaci sekunduje ještě lepší soundtrack.
Další na řadě: Medvídek Pů