27 září 2007

Srovnání cen taxislužby v hlavních městech V4

Už dlouho mi vrtalo hlavou jak je to možné, že v některých okolních hlavních městech jsou tak laciné taxíky a přitom se taxikáři narozdíl od těch pražských uživí. Tak jsem si udělal malé srovnání - našel jsem si v Praze, Varšavě, Bratislavě a Budapešti čtyři taxislužby - částečně ty, kterými jsem v těch městech jezdil, částečně namátkou - a spočítal, kolik by u nich vyšlo ujet deset kilometrů. Vzhledem k tomu že kromě Varšavy se všude platí jiné ceny přes dispečink a jiné na ulici, tak jsem zahrnul obě. A taky jsem přidal ceny regulované. To všechno jsem přepočetl na koruny a zkorigoval přes PPP. Výsledek najdete na obrázku.
Pozn.: Regulovaná cena v Praze a v Budapešti není cena přikázaná, jak by se mohlo zdát, ale cena maximální. Ve Varšavě je díky substandardní MHD taxislužba naprosto běžným způsobem dopravy. V Bratislavě je taxislužba prakticky liberalizovaná.

13 září 2007

Co je vidět při přiblížení na RWY 31 v PRG

Při přiblížení na dráhu 31 na pražském letišti (tedy ten tolik kontroverzní směr "přes město") je možné z okénka vidět několik reklam mířených evidentně na přilétající cestující. Posuďte sami:

View Larger Map

View Larger Map

View Larger Map

06 září 2007

Budou mít letadla ČSA nové barvy?


Od velmi neověřeného zdroje se na fóru serveru airways.cz objevily velmi neověřené informace o tom, že by se mělo první z letadel ČSA natřít do nových barev. Další diskutující jsou také velmi tajemní:
  1. na servisu je jiné letadlo (OK-DGN) než bylo původně specifikovaný logojet ČSA OK-DGL;
  2. bude to do dvou tří týdnů;
  3. "ušetříme za modrou".
Jsem dost napnutý - současný nátěr letadel ČSA se mi velmi líbí a zejména díky modré. No uvidíme...
A ve čtvrtek se má navíc rozhodnout o budoucnosti dálkové flotily.
Update: na fóru se objevilo toto: " No jo... Uz to tak bude - nove logo pracovne (a snad aj oficialne) nazyvane diamant (pripomina to vsak tak trochu brnkatko na gitaru), bude cervene s bielym "csa" unvnitr (pismo taky nove). Inak dojde k vypusteniu modrej farby a nosna bude bielo-cerveno-seda kombinacia. Myslim, ze az si na to oko zvykne, bude to celkom pekne."
Update: Úřad průmyslového vlastnictví

05 září 2007

787 má problémy

Zatím to vypadalo v prestižním souboji dvou filozofií mezi Boeingem 787 a Airbusem 380 na jasnou převahu Boeingu. Už před pár měsíci se ale objevily informace o nedostatku vhodných spojovacích prvků, které by mohly první start tohoto stroje odložit.
Nyní se na serveru Flightblogger objevily informace o tom, že se letové zkoušky odkládají na přelom listopadu a prosince. Důvody jsou dva - nedostatek certifikovaných "šroubků", který způsobil to, že Dreamliner One musel být sestaven s použitím náhradních, které musí být nyní vyměněny. A dále jsou zde problémy se software, který ještě není dokončen.
Takže si ještě počkáme...

04 září 2007

Viva globalization!

Koupil jsem si další hodinky. Po roce. To je myslím slušný výkon, navštěvovat fórum na serveru Chronomag.cz, mít v RSS čtečce tento, tento, tento a tento blog, a rok si přitom nekoupit hodinky. No, nebyl to úplně rok, ale něco přes rok trvalo, než jsem si je konečně mohl nasadit na ruku. A jsem velmi spokojený.
Moje spokojenost s mými prvními mechanickými hodinkami se musela promítnout i do dalšího nákupu. Postupně jsem zaměřil svou pozornost na vintage Seika, zejména na model 6117 Navigator/Worldtimer – automaty s GMT ručkou. Jak ale čas běžel, zaujaly mě také staré chronografy této japonské značky – kalibry 6138 a 6139. Nakonec se mi nejvíce zalíbil model 6138-3000: velký elegantní chronograf ze sedmdesátých let.
Nějakou dobu jsem je sledoval na eBayi, postupem času jsem na některé přihodil, ale většina z nich se vyšplhala na hodnotu, kterou jsem nebyl ochoten zaplatit. Jednou jsem ale ráno zjistil, že jsem se stal majitelem ne úplně ideálních 6138 – na fotkách vypadaly docela OK až na jednu puristickou vadu. Tou byly červené ručky chronografu, které byly na originálu žluté. Hodinky také neměly pásek, jedna z dírek na stěžejky byla zarezlá a vůbec prodejce doporučoval celkový servis. Ale cena byla vynikající.
Hodinky dorazily ze Singapuru poměrně svižně, bohužel ale na špatnou adresu. Tou byla vyclívací pošta na Plzeňské ulici na Praze 5. Tam jsem tedy absolvoval s krajním odporem protekcionistickou odyseu: celnice-vyclívací pošta-celnice-normální pošta-celnice-vyclívací pošta (naštěstí všechno rozložené do dvou pater jedné budovy). Konečně jsem je měl v ruce…
… a prvním dojmem bylo bohužel zklamání. Červené ručky byly přebarveny velice neuměle, hodinová ručka chronografu běžela i když chronograf stál (což je prý u těchto hodinek běžná vada - prokluzující brzda), hodinky byly skoro tiché a špatnému stavu strojku nasvědčovala i velmi špatná rezerva chodu. Na druhou stranu bylo sklíčko bez škrábanců, podobně jako pouzdro - tam by se sice něco málo našlo, ale v mezích normy.
Pokusil jsem se najít kompetentního hodináře v Česku – našel jsem, ale nabídnutá cena servisu už z hodinek nedělala moc výhodný nákup. Už jsem se jich chtěl zbavit, ještě jsem ale vyzkoušel radu, na kterou jsem narazil právě na Chronomagu: obeslat prodejce vintage Seiko na eBayi, kteří je často prodávají již servisované.
Od všech, kterým jsem napsal, jsem dostal odpověď. Nejvýhodnější nabídku jsem dostal z Filipín - a cena byla velmi lákavá. Rozhodl jsem se to risknout a hodinky odeslal na jejich další cestu do jihovýchodní Asie.
Po necelém měsíci se vrátily – ručičky chronografu jsou žluté, hýbou se když mají, nehýbou když nemají. Pěkně tikají, jdou moc hezky, při pohybu ruky se hlasitě hlásí rotor samonátahu (jaký rozdíl proti jednosměrnému rotoru Miyoty 8125 na mých Invictách) a rezerva chodu je také dramaticky lepší. Akorát ještě nemají pásek. K doplnění jejich globální image tedy kupuji v Polsku, kde se zrovna dočasně nacházím, hezký černý kožený pásek s bílým prošitím německé firmy Horido. A jsem zase na nějakou dobu uspokojen…
Co jsem to tedy i se všemi dalšími investicemi výhodně pořídil? Japonské hodinky zakoupené v Singapuru, servisované na Filipínách, dovybavené německým páskem zakoupeným v Polsku jsou jedním z prvních automatických chronografů vůbec – základní strojek 6139 byl v tomto prestižním hodinářském boji předstižen o pár měsíců pouze kalibry Zenith El Primero a Chronomatic - verze 6138 pouze přidala hodinový registr. Obecně mají pověst kvalitního a trvanlivého kalibru, což mě přesvědčilo právě k tomuto nákupu. Pod plochým minerálním sklem ale nemají klasickou vteřinovku – velká vteřinová ručka se pohybuje pouze když běží chronograf, v tomto případě ji doprovází i spodní 30minutová ručka (skáče po minutách) a horní 12hodinová (plynule). Horním tlačítkem je možné chronograf zastavit a opět rozběhnout, spodním je možné zastavené ručky vrátit do jednomyslné severní polohy. Kromě obousměrného samonátahu je možné péro dotáhnout i korunkou, která navíc po vytažení do první polohy nabízí rychlé seřízení data (točením na jednu stranu) a dne v týdnu (točením na druhou stranu). Kromě anglických názvů dnů tato varianta nabízí také římské číslice – a to ne úplně tradiční: I, II, III, IIII, V, VI a červený obdélníček pro sedmý den týdne (na fotografiích); jiné varianty nabízejí i jiné jazyky a písma jako je například kanji. Datum je zobrazeno velmi elegantním a retro fontem. Hodinky to jsou velké – můj kus má 42 mm průměr, nezanedbatelná je také výška pouzdra - pod některé košile se jim moc nechce. Na masivním zadním šroubovacím víčku se kromě názvu kalibru, slibu voděodolnosti (bejvávalo) a nezbytného „stainless steel“ skví i sériové číslo, které prozrazuje, že hodinky byly vyrobeny v dubnu 1972. Nejpopulárnějšími variantami jsou ovšem modely Bullhead, ve kterých je kalibr otočen o 90 stupňů, takže tlačítka a korunka trčí jako býčí rohy nahoře, subciferníčky tvoří oči a netradiční datum a den v týdnu zbytek dobytčí hlavy, a model 6138-7000 s logaritmickým pravítkem; oba modely bohužel dosahují astronomických částek, což mě zejména ve druhém případě velice mrzí.

29 srpna 2007

Kde ověřit podpis o víkendu?

Jsem teď na několik týdnů na služební cestě a domů se vracím jenom na víkendy. Zároveň jsem v tuto dobu potřeboval rozdělit nemovitost v podílovém spoluvlastnictví – na což je podle občanského zákoníku výslovně potřeba písemná smlouva. A v n-té vyhlášce zeměměřičského a katastrálního kdovíčeho je uvedeno, že na ní musí být ověřené podpisy. A to na původní smlouvě nebyly. Takže jsme je museli nechat ověřit – jenže – jak to udělat, když jsem v Praze jenom o víkendech?

Normálně by to asi bylo jednoduché, obtelefonovali bychom notáře a s některým z nich bychom se na sobotu jistě dohodli. Tedy pokud jim to členství v státem posvěceném kartelu zvaném Notářská komora dovoluje – nijak jinak si nedokáži vysvětlit to, že ani jeden z několika stovek notářů v Praze a okolí nemá alespoň některou sobotu v měsíci otevřeno. Ale my jsme se tuto skutečnost dozvěděli až v pátek odpoledne, kdy již notářstvo hromadně a svorně odjíždí na víkend.

Nastupuje úmorné hledání na internetu a poznání, že existuje relativně překvapivé množství obcí, které mají otevřeno v sobotu. Obce to jsou spíše menší, což se dá vysvětlit tím, že starosta přes týden pracuje a v sobotu starostuje. Některé z nich dokonce v sobotu ověřují podpisy, většinou jsou ale daleko.

Existují ale dvě světlé výjimky. První z nich je Praha 9, jediná pražská městská část, která úřaduje v sobotu, resp. je na jejích stránkách možné najít, že úřaduje v sobotu (chtěl jsem sem dát odkaz, ale už jsem ho nenašel, takže je možná chválím zbytečně). Na ostatních stránkách městských částí je totiž někdy umění najít i běžnou otvírací dobu. Pro jistotu telefonujeme a dozvídáme se, že o prázdninách toto bohužel neplatí.

Druhou světlou výjimkou jsou Mnichovice – městečko v malebném Ladově kraji. Na jeho náměstí se nachází informační centrum, které je otevřené i v sobotu dopoledne a ověřuje podpisy. Ověřování ověřujeme telefonicky a vyrážíme. Před polednem ověřujeme naše dva podpisy a chvíli po poledni zjišťujeme, že ve smlouvě je vážná formální chyba. Ručně dopisujeme opravnou doložku a vyrážíme na hezký výlet v okolí Ondřejova – když už jsme se tam přes celou Prahu trmáceli. A výlet stojí za to…

Smlouva je navzdory opravné doložce oprávněně odmítnuta a čeká nás podobný scénář. Nyní už míříme najisto do Mnichovic a odjíždíme spokojeni. Paní v centru nám dokonce doporučí koupání v rybníku Jureček v Radošovicích – přírodním koupališti, které nabízí skoro dokonalou prvorepublikovou iluzi.

V pondělí katastr nemovitostí smlouvu a s ní celý vklad přijal. Také díky skvělému mnichovickému informačnímu centru. Notáři a zejména Praha by se měli stydět…

15 srpna 2007

Úsporné zářivky: ano či ne?

Myslím si o sobě, že jsem poměrně ekologicky smýšlející člověk. Na druhou stranu mě jen málo věcí dokáže rozčílit tak, jako ekologická propaganda. Proto mi už delší dobu leží v hlavě úsporné zářivky (aka úsporné žárovky, kompaktní úsporné zářivky, CFL atd.).
Zdánlivě je to velmi jednoduché - když se srovnají příkony klasické žárovky a úsporné zářivky při stejné svítivosti, je to win-win situace pro zářivku. Ale už tady narážím na první problém - subjektivně prostě 20wattová zářivka svítí méně, než proti ní porovnávaná 100wattová žárovka. A to už vůbec nemluvím o tom, jak dlouho trvá, než se zářivka skutečně rozsvítí na plný výkon. A po roce nebo dvou - to už sice možná musím žárovku vyměnit, zářivka stále svítí - ale čím dál méně.
A vůbec - životnost. To že žárovky praskají, se tak nějak obecně akceptuje. Z mé osobní zkušenosti ale poměrně často odcházejí i úsporné žárovky. Poprvé jsem to považoval za náhodu, podruhé už jsem byl ostražitější a potřetí jsem přemýšlel, jestli mám zainvestovat do nějakých dražších kvalitních zářivek s rizikem větší ztráty když mi zářivka odejde, nebo se raději vrátit k žárovkám za pětku.
Docela mě taky mrzí, že výrobci nezmiňují jaká je spotřeba zářivek (a žárovek) při jejich rozsvěcení. Občas sice prosákne něco, jako že se do dvaceti minut nevyplatí zářivku zhasínat, ale nevím jak moc se tomu dá věřit. V každém případě by to docela dost ovlivnilo zejména rozhodnutí, jestli používat zářivky i na místech jako jsou záchody (asi ne), koupelny (spíše ne), schodiště (těžko říct) nebo obývák (spíše ano).
K zářivkám mám určité subjektivní výhrady co se týče barvy světla. Samozřejmě je možné pořídit i zářivky s příjemnější barvou, ale za podstatně vyšší cenu, což opět naráží na mou špatnou zkušenost s životností.
No a teď již skutečně k ekologii. O tom, že zářivky obsahují rtuť se ví. O tom, že uhlí spalované v uhelných elektrárnách taky obsahuje rtuť se taky ví. O tom, že žárovka svým příkonem vypustí více rtuti vyrobené v uhelných elektrárnách než zářivka svým příkonem a svým obsahem se taky ví. Celá teorie má ale dvě vady. Zaprvé ne všechna elektřina se vyrábí v uhelných elektrárnách, naopak jsou v poslední době tendence od nich ustupovat. Zadruhé si myslím, že energetická náročnost zářivky nekončí jen příkonem a zapalovacím napětím. Výroba je jistojistě náročnější (koneckonců s každou vyhozenou úspornou žárovkou vyhazujete taky možná ještě plně funkční předřadník), logisticky je zářivka taky náročnější (váží více a je o něco větší, navíc je jejich výroba více centralizovaná). Když se to všechno přičte, jak to pak vychází?
No a nakonec - všechny výpočty vycházejí z toho, že teplo vyzářené žárovkou je ztracenou energií. Troufnu si tvrdit, že v moderních nízkoenergetických domech, zejména těch vybavených vzduchotechnikou tomu tak rozhodně není. V zimě se navíc svítí, tedy topí více, v létě se svítí, tedy topí méně (zase je možná nutné vyrobené teplo vyklimatizovat ven).
Facit: stejně si myslím, že na těch úsporných zářivkách něco je. Svět ale nespasí, stejně jako moji duši nespasí, když je budu mít všude. Takže se obávám, že moje domácnost bude pořád jen smíšená, tedy dokud mě někdo nepřesvědčí jinak. A to se hned tak někomu nepodaří...

08 srpna 2007

Vratné lahve vs. Ministerstvo kultury

Tahle kauza je hezkým důkazem toho, že Ministerstvo kultury by se nemělo vměšovat do tak navýsost soukromých záležitostí jako je film. Možná jako je kultura vůbec...
Je to jednoduché:
  • stát subvencuje na základě nějakého byznysplánu zvaného scénář něčí výdělečný podnik;
  • stát si povinně vyžádá kopii do archivu, která mu uteče;
  • stát zaplatí za to, že mu utekla kopie, po které by mu nic být nemělo.
Navíc ten film byl hrozný...