Hned na úvod - o běhání toho moc nevím, za svou krátkou běžeckou kariéru jsem naběhal stále jen tříciferný počet kilometrů. Ale o lenosti toho vím dost. Začít běhat jsem zkoušel už vícekrát, párkrát mi to vydrželo třeba i několik týdnů. Teprve před rokem a půl jsem začal naposledy a zatím jsem dokázal vydržet. Zkusím sem dát dohromady proč a jak se mi to podařilo a na které běžecké rady jsem se při tom vykašlal.
Bohužel ani lenoch se neobejde bez nějaké motivace. V mém případě se osvědčily dvě věci. Dohodl jsem se s bratrancem, že když jeho bratr/můj bratranec může běhat půlmaratony, tak my taky. Vybrali jsme závod, zaplatili startovné a bylo to. Kdybych do toho nešel, tak bych kromě ostudy ještě přišel o startovné. A já jsem škrt. Takže jsem trénoval, aby to stálo nějak za to (bratranec se na trénink vykašlal, a taky to stálo za to). Pro jistotu jsem si motivaci pojistil tím, že jsem o tom (jak je u mě asi bohužel zvykem) furt s někým mluvil. Pak už jsem fakt nechtěl být za chvástala. A na závody se hlásím průběžně pořád.
Druhou motivací bylo používání aplikace RunKeeper v telefonu s GPS. Ta vlastně stála i za tím předchozím pokusem začít běhat, který byl ukončen narozením dcery. Člověk si tak běží lesem, ženský hlas odpočítává uběhnuté kilometry, po doběhu je možné okamžitě výkony s přáteli či sám sebou poměřit a těšit se na překonávání rekordů při dalším běhu. Ale jak říkám - napoprvé to jako jediná motivace nestačilo.
Po nějaké době běhání jsem si koupil pořádné běžecké boty. Nestály moc, ale jako drtivá většina běžeckých bot byly vizuálně použitelné pouze na běhání, nebo práci na zahrádce. Práci na zahrádce nesnáším, tak jsem se ten blýskavý zázrak rozhodl raději ošlapat než vyhodit. Do dalšího vybavení jsem už tolik neinvestoval, ale co tak sleduji, tak se dá utopením peněz za různé nezbytnosti motivovat do aleluja.
Během prvních třech měsíců přípravy na půlmaraton se mi podařilo shodit deset kilo a po dlouhé době jsem se z nadváhy dostal na normální hmotnost. To byla skutečně motivace, nejenom k běhání, ale také ke změně jídelníčku. Ubral jsem na porcích, zrušil jsem úplně sladké, na kterém zase tolik neujíždím, a pozoroval jak se ručka na váze pohybuje dolů. Vydrželo to ale jenom chvíli. Pak jsem se rozhodl, že když jsem schopný to vyběhat, tak si můžu sem tam dát Triple Whopper a doma vyškvařené sádlo. Pokles hmotnosti jsem zastavil, ale jsem od té doby zase o něco šťastnější. Rady o každodenním běžeckém jídelníčku přecházím s povýšeným úsměvem.
Co se týče stravy před běháním, tak vyrážím buď hladový nebo strašně hladový. Jakkoliv mi nedávno kolega vnukl myšlenku, že to je vlastně taky specifický vytrvalostní trénink, důvod je úplně jiný. Většinou jsem rád, že jsem našel čas na vyběhnutí a nejsem schopný si to zorganizovat lépe. Asi by to bylo fajn, ale jde to i takhle.
Podobně s pitím - tam si alespoň najdu tu půlminutu dát si velkou sklenici vody, kterou vypiji najednou a pak je mi těžko. Ale je to lepší než nic. Po doběhnutí si dám další a jako další nápoj volím kafe (po ranním běhání), pivo (po odpoledním běhání) nebo víno (po večerním běhání). Obzvlášť alergický jsem na slovo "zavodnit", budu raději trpět žízní, než abych se "zavodnil".
Co mě vždycky dokázalo spolehlivě demotivovat jsou tréninkové plány. Z nějakého důvodu předpokládají, že lidi mají čas běhat 4-5 krát týdně. Nejsem Forrest Gump, mám rodinu a práci, a tak týdny, kdy jsem byl běhat čtyřikrát byly za život asi dva. Když jsem si v době, kdy můj nejdelší běh byl asi pětikilometrový, prohlídl plán na půlmaraton za 2:30, přepadla mě deprese - tohle přece nemám šanci naběhat. Neměl jsem, běhal jsem dvakrát až třikrát týdně, naběhal jsem tak polovinu objemu v plánu a půlmaraton zaběhl za dvě hodiny deset.
Můj líný tréninkový plán je jednoduchý - o víkendu si zajít na delší běh, přes týden jít běhat jednou nebo dvakrát buď brzo ráno, pokud mám sílu se probudit, nebo pozdě večer, pokud si můžu dovolit přijít o večer, a to rychle a krátce (do půl hodiny, tři až pět kilometrů). Do chvíle, než kluk začal chodit do školy, jsem chodil spíše ráno, pak jsem si našel bezpečnou noční trasu, kde se dalo rozumně běžet jen s čelovkou. Po ranním běhu jsem do práce dorazil svěží, po večerním (a sklenici vína) jsem zase dobře usínal.
Tím ale nechci říct, že všechny běžecké rady jsou k ničemu - naopak, lenochovi umožní s minimálním úsilím maximalizovat výsledek. Jenže jsou většinou myšlené příliš vážně. Běhání je super, stačí obout boty, vyběhnout, vrátit se a osprchovat - méně času se snad sportováním strávit nedá, není třeba nikam jezdit, dlouho se připravovat ani se zdlouhavě balit. Po cestě se dají pozorovat mraky, hvězdy nebo třeba vlaky, beztrestně si můžete dupnout do bláta nebo třeba proběhnout brod, jde zažít déšť, mírný větřík i otužující zimu, lze poslouchat písničky, podcasty, dají se potkat kanci, psi bez vodítka nebo stádo srnek. A ten příjemný pocit vám nic a nikdo nevezme.
2 komentáře:
Ze života!
Okomentovat